Z místa učitelky ji komunisté vyhodili. Vrátila se až po 20 letech

Eliška Černá | 26. 4. 2018
Jiřina Čechová v roce 1955
Malá Jiřina na konci 30. let se psem
Malá Jiřina (zcela vpravo) s rodinou v roce 1938

Příběhem Jiřiny Čechové připomeneme dobu normalizace, kádrování, sledování komunistickou Státní bezpečností, ale také nové naděje, které přišly po sametové revoluci. Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. 

Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. Jiřina Čechová se tohoto pravidla vždy držela. Před listopadem 1989 nebyla ve vězení, není známá disidentka (byť mimo jiné podepsala Chartu 77), „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Zaplatila za to tím, že hned na počátku normalizace ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji Státní bezpečnost a musela se vzdát představ o kariéře.

V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že byl otec tehdy nervózní. Ptala jsem se ho, co má za starosti. Maminka mi řekla: ‚Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.‘ Beneš to ovšem dovolil a tatínek za půl roku zemřel, praskla mu aorta. Před smrtí nám říkal: ‚Bude to trvat nejméně dvacet let, ale my se z toho dostaneme!´ Když potom přišel rok 1968, máma jásala: ´Akorát těch dvacet let!‘ Jenomže se ukázalo, že to bude dvacet let ještě jednou…“

Stanislav Pitaš zvaný Guma: Lehl si na zem. Estébáci kvůli tomu rozpoutali peklo
Publicistika

Stanislav Pitaš zvaný Guma: Lehl si na zem. Estébáci kvůli tomu rozpoutali peklo

Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – měla štěstí, protože prý tamní studenti vcelku bez obtíží propluli krutými padesátými lety. Po maturitě (1955) nastoupila na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Začala studovat historii - a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.

Estébáci hrozili, že mi vezmou dceru. I tak jsem jim nic nepodepsala
Publicistika

Estébáci hrozili, že mi vezmou dceru. I tak jsem jim nic nepodepsala

Když se po pár letech (1965) uvolnilo na znojemském gymnáziu učitelské místo, změnila Jiřina Čechová povolání a po práci ve znojemském archivu nastoupila jako pedagožka. Těšilo jí to, říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří. Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – se značnou mírou naivity - přispět k rozšiřování svobody. V KSČ ale zůstala jen jeden rok.

Přišli Rusové a „spadla klec“

Normalizace na Jiřinu Čechovou tvrdě uhodila už na jaře roku 1970. Vyhodili jí z učitelského místa. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: „Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? - Souhlasíte s politikou současné vlády?‘ – na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně.“ Podobně se k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni. Kvůli novému kádrovému profilu si paní Jiřina úplně zkazila profesní budoucnost. Z gymnaziální profesorky se najednou stala odečítačka plynoměrů, pradlena a brigádnice. Takto žila až do roku 1975, kdy se jí ozval známý (rovněž postižený normalizačními čistkami) a zařídil jí místo účetní na Vysočině.

Jak umíral Gottwald. Jeho smrt ovlivnila i komunistická mánie všechno utajovat
Publicistika

Jak umíral Gottwald. Jeho smrt ovlivnila i komunistická mánie všechno utajovat

Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy spolu čekali dítě. To byla další rána, protože těhotenství nedopadlo a téměř ji stálo život. Brzy se jí ale narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy pracovali v hospodě v Horní Cerekvi, a tam jim také začaly potíže se Státní bezpečností: „Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým, s kterými jsme si taky půjčovali zakázané knihy a různé strojopisy,“ vzpomíná Jiřina Čechová.

Překládání Orwella a zájem tajných

V březnu 1978 předvolala Jiřinu i její muže StB a obvinila je z rozšiřování Charty. Estébáci nakonec pouze sepsali protokol a nic víc. Kdyby věděli, že Jiřina také tajně překládala z němčiny zakázanou literaturu (mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella) možná by to dopadlo jinak.

Přestože ani jeden z nich nebyl obviněn, pokračovaly drobné potíže s úřady a manželovi komplikovali život v zaměstnání. Na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici, a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Navíc si pořídili ovce a koně.

Uslyšeli ohlušující ránu. Barák jim vyhodili skoro nad hlavou
Publicistika

Uslyšeli ohlušující ránu. Barák jim vyhodili skoro nad hlavou

Domek v ústraní jim na nějakou dobu zajistil klid od StB a Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Měla jsem v sobě klid.“

Estébák se naštěstí bál zvířat

V roce 1987 zorganizovali lidé kolem Charty 77 pietní akt u hrobu Tomáše Garrigua Masaryka. Jiřina Čechová u aktu spojeném s padesátým výročím Masarykova úmrtí nechtěla chybět. Vůbec poprvé se tak osobně setkala s československými disidenty: „Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: ´Ale já k vám nepatřím!´ Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu... Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“

Setkání s disidenty ji oslovilo a paní Jiřina poté pro demokracii dělala, co se dalo. Jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace. To vše zvládala sama, protože manžel byl vážně nemocný.

Tehdy se o ní StB začala zajímat znovu. Jako bonus Jiřina dostala „svého“ policistu, který ji sledoval a všude za ní chodil. Naštěstí se ale bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny.

Právě kvůli dětem jsem Chartu podepsala, křičela na estébáky
Publicistika

Právě kvůli dětem jsem Chartu podepsala, křičela na estébáky

Koncem osmdesátých let pomalu přicházela společenská obleva. Jiřinu Čechovou ale čekala série výslechů, zatčení a šikany. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka: „Většina lidí na vesnici nám v podstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“

Zpátky za katedru

Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium, kde učila dalších šestnáct let.

Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat…. Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo dob komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech.

Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů o Malíně si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu 21. dubna ve 21:00 na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hod.

Tagy Český rozhlas George Orwell Charta 77 komunismus Praha Pražské jaro 1968 Sametová revoluce Státní bezpečnost Tomáš Garrigue Masaryk Václav Havel