Z místa učitelky ji komunisté vyhodili. Vrátila se až po 20 letech

Jiřina Čechová (druhá zprava) v roce 1960 jako studentka FF UK

Jiřina Čechová (druhá zprava) v roce 1960 jako studentka FF UK

Foto: Archiv Paměti národa

Příběhem Jiřiny Čechové připomeneme dobu normalizace, kádrování, sledování komunistickou Státní bezpečností, ale také nové naděje, které přišly po sametové revoluci. Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. 

Přestože ani jeden z nich nebyl obviněn, pokračovaly drobné potíže s úřady a manželovi komplikovali život v zaměstnání. Na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici, a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Navíc si pořídili ovce a koně.

Květa Princová

Uslyšeli ohlušující ránu. Barák jim vyhodili skoro nad hlavou

Domek v ústraní jim na nějakou dobu zajistil klid od StB a Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Měla jsem v sobě klid.“

Estébák se naštěstí bál zvířat

V roce 1987 zorganizovali lidé kolem Charty 77 pietní akt u hrobu Tomáše Garrigua Masaryka. Jiřina Čechová u aktu spojeném s padesátým výročím Masarykova úmrtí nechtěla chybět. Vůbec poprvé se tak osobně setkala s československými disidenty: „Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: ´Ale já k vám nepatřím!´ Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu… Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“

Jan Sedláček

Sedlák a knihovník. Charta 77 pro něj byla pouhý čajíček

Setkání s disidenty ji oslovilo a paní Jiřina poté pro demokracii dělala, co se dalo. Jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace. To vše zvládala sama, protože manžel byl vážně nemocný.

Tehdy se o ní StB začala zajímat znovu. Jako bonus Jiřina dostala „svého“ policistu, který ji sledoval a všude za ní chodil. Naštěstí se ale bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny.

Dana Němcová

Právě kvůli dětem jsem Chartu podepsala, křičela na estébáky

Koncem osmdesátých let pomalu přicházela společenská obleva. Jiřinu Čechovou ale čekala série výslechů, zatčení a šikany. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka: „Většina lidí na vesnici nám v podstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“

Zpátky za katedru

Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium, kde učila dalších šestnáct let.

Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat…. Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo dob komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech.  
 
Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů o Malíně si můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu 21. dubna ve 21:00 na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hod. 

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST ▶

Akční letáky