Zdroj: Miloš Šálek
Jsi špion, dostaneš tři roky, řekli Sověti muži, který jim přišel pomoci bojovat
Válečný hrdina Jan Plovajko přežil věznění v sovětském gulagu a život mu zachránil vznik 1. československého armádního sboru v SSSR. S ním během druhé světové války vítězně prošel od Kyjeva až do Prahy.
Jan Plovajko se narodil 5. února 1922 v obci Tuří Bystrá poblíž Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která tehdy byla součásti Československa. Otec pana Plovajka byl dělník a jako mnozí jiní odjel roku 1929 kvůli světové hospodářské krizi pracovat do Ameriky. Když se po třech letech vrátil z Buenos Aires, nakoupil pozemky a začal na nich hospodařit. Dařilo se mu až do doby, než začal nabírat na síle nacismus, který vyústil v II. světovou válku.
Poslední rána pro rodinu Plovajků byla maďarská okupace Podkarpatské Rusi, které začala v noci ze 14. na 15. března 1939. Tehdy se dva bratři a strýc Jana Plovajka rozhodli utéct do Sovětského svazu. Věřili, že na straně Sovětů budou bojovat proti okupantům. Jan, tehdy ani ne osmnáctiletý student gymnázia, učinil zanedlouho stejné rozhodnutí a na vlastní pěst se vydal za příbuznými. Na cestu se příliš nevybavil, aby nepůsobil nápadně. Vzal si jen peníze a hodinky a putoval pěšky.
Ptali se mě, kolik jsem dostal peněz a zlata
V noci na 20. října 1940 překročil hranici u obce Užok a dostal se na polské území okupované Sovětským svazem. Po několika hodinách chůze narazil na sovětskou hlídku, která ho zatkla a s podezřením na špionáž ho odvezla k výslechu na NKVD (pozn. red. NKVD byl centrál-ní státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností státu). „Jsi špion, dostaneš tři roky,“ řekli Sověti muži, který jim přišel pomoci bojovat proti okupantům.
„Říkal jsem jim, že chci bojovat proti Němcům a pomáhat osvobození Československa. Ale oni na to vůbec nereagovali, ptali se, kolik jsem dostal peněz, kolik zlata, kde je centrála naší špionáže. Nevěřili mi, že jsem student. Prý že jsem špion a jaký mám úkoly? Já pořád opakoval to svoje…,“ vzpomíná pan Plovajko.
Po výslechu byl Jan Plovajko umístěn do cely, která se během několika hodin zaplnila dalšími běženci. Následující den byli všichni zadržení odvezeni nákladním autem do sběrného tábora ve Skolje. Zde pan Plovajko strávil 3 měsíce, než byl převezen dál do věznice ve Striji a poté do Starobělsku.
V poslední věznici, kde se konaly „procesy“ s uprchlíky, byl Jan odsouzen jako špion ke třem letům v pracovním táboře: „Jak četli rozsudek, tak jsem cítil, že mi jde mráz od nohou po celém těle až nahoru. „Obestřela mne hrůza. Byl to nejvyšší trest, který padl.“
Přibližně po dvou měsících ve Starobělsku byl Jan Plovajko odeslán transportem na Sibiř. V dobytčáku jel přes Omsk, Tomsk, Novosibirsk a další města až do Krasnojarsku. Po cestě sice vězni dostávali chleba a solené ryby, ale jen minimum vody. Pan Plovajko vzpomíná, že byl vagon přecpaný a bylo v něm nesnesitelné vedro. I přes katastrofální podmínky a celkový diskomfort se k sobě lidé chovali ohleduplně a slušně, většinu odsouzenců totiž tvořili vzdělaní lidé.
Po dvou měsících pana Plovajka z lágru v Krasnojarsku opět deportovali. Putoval v ještě těžších podmínkách nákladní lodí a nejseverněji položenou železnicí na světě až do Norilska, kde strávil následující dva roky. Komplex třiceti pracovních táborů v norilské oblasti za polárním kruhem nesl souhrnný název Norillag a byl jedním z největších a nejobávanějších pracovních komplexů v Sovětském svazu. „Přijeli jsme v teplejších dnech… pár baráků tam už stálo, ale další, pro sebe, jsme si museli postavit… Teď jsme už byli v opravdovým gulagu.“
V gulagu vážil pouhých 40 kilogramů
V norilském gulagu musel pan Plovajko každý den, v létě i v zimě, kdy teplota klesala až k minus 50 stupňům, docházet několik kilometrů z tábora na práci v kamenolomu či na odklízení sněhu. I přes to, že byl sportovec a doma pracoval na statku, tak v táboře rychle scházel. Během několika málo měsíců razantně zhubl a když vážil pouhých 40 kilogramů, nemohl už dál pracovat. Podobně jako mnoho dalších československých občanů Plovajka zachránil vznik československé vojenské jednotky v SSSR, do které se spolu s ostatními Čechoslováky okamžitě přihlásil.
Na základě přihlášení k vojenské jednotce byl pan Plovajko propuštěn z lágru, ale mohl se spolu s dalšími přihlášenými pohybovat pouze v Norilsku, kde čekal na další instrukce. Pan Plovajko navíc musel opět nastoupit na práci do platinových dolů a zřejmě by nebyl přežil, kdyby mu nepomohla mladá ruská lékařka, která mu dala potvrzení o pracovní neschopnosti.
Díky tomu zesílil a přibral. 8. března 1943 se společně s dalšími padesáti Čechoslováky odebral na cestu do Buzuluku. Zúčastnil se bojů od Kyjeva až do Prahy. V listopadu 1943 padl jeho bratr Vasil, který rovněž prošel gulagem, svého strýce Jan Plovajko nikdy nenašel. Později obdržel hodnost plukovníka v. v. a roku 2010 ho prezident republiky vyznamenal Řádem Bílého lva. V současné době žije pan Plovajko se svou ženou v Trutnově.
1. československý armádní sbor
Na základě československo- -sovětské dohody se začaly na sovětském území formovat československé vojenské jednotky. První jednotka se zformovala počátkem února 1942 v uralském městě Buzuluku.
Základ 1. čs. samostatného polního praporu tvořili přicházející Čechoslováci, které vyžádaná amnestie uvolnila ze sovětských vězení a táborů nucených prací, Rusíni, Volyňští Češi a další minority. Jednotka formálně podléhala plukovníkovi (později generálovi) Heliodoru Píkovi.
V lednu 1943 odjel prapor pod vedením (pozdějšího prezidenta ČSR) Ludvíka Svobody na východní frontu a v březnu 1943 se podílel na obraně ukrajinské vesnice Sokolovo.
Počátkem května 1943 byl prapor, těžce postižený ztrátami z bojů, stažen do Novochoperska, kde se zformovala 1. čs. samostatná brigáda, která byla koncem září 1943 nasazena do bojů o Kyjev, Rudu, Bílou Cerekev, u Žaškova a do dalších operací.
