Z úst Karla Havlíčka taková slova působí až rouhačsky. Přestože jím majoritně ovládaná skupina Sindat kromě jiného působí i v oblasti nanotechnologií a v biomedicíně – tedy v oborech, jimž je přisuzována obrovská perspektiva –, podnikatel Havlíček v zářné zítřky nano- a biotechnologického byznysu moc nevěří.

Míní, že tyto sektory, podobně jako celá tolik opěvovaná oblast ICT, mohou sice být z hlediska jednotlivých firem vysoce ziskové a atraktivní, ale v české ekonomice budou stále hrát jen okrajovou roli. Žádná spása s nimi do české kotliny nepřijde a z hlediska národohospodářského na nich nelze stavět.

I v budoucnu bude podle Havlíčka, který je i předsedou Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, u nás dominovat „klasický" průmysl a především ten související s výrobou dopravních prostředků. A to navzdory tomu, že dnes znovu mnohé průmyslové podniky zápasí o přežití.

Problém je ale i v tom, že je nyní velký průmysl doménou hlavně zahraničních koncernů. Naše země má pověst pouhé montovny, která finální produkty nijak zvlášť neobohacuje o přidanou hodnotu. „Mladým se nechce podnikat, a už vůbec ne v průmyslu, je to generační záležitost," vidí Karel Havlíček jako obrovský hendikep pro růst českých firem a českého podnikatelského stavu.

Když se začátkem devadesátých let u nás znovu začínalo s podnikáním, mnozí věřili, že zde vyrostou stovky nových výrobních podniků, které časem zastíní onen zanedbaný postkomunistický průmysl. Avšak „selfmademani" i po čtvrt století zůstávají „jen" v kategorii malých a středních podniků. Na zelené louce žádný nový národní šampion nevyrostl. Proč?

Důvodem může být třeba to, že český podnikatelský stav do jisté míry ztratil tah na branku. Je to hlavně generační záležitost. Mám pocit, že nám teď velmi chybí generace nadšenců, která tu byla v devadesátých letech.

Tehdy byla obrovská výhoda, že tu byla poměrně nízká nabídka a vysoká poptávka, konkurence byla daleko slabší, možnost uspět nepochybně vyšší. A lidé po těch dlouhých letech nesvobody viděli v soukromém podnikání velmi lákavý způsob seberealizace. Vyrostla tady první generace podnikatelů, vesměs se solidním technickým vzděláním, odrostlá na technických základech, která se s velkým elánem pustila do výroby a do zakládání prvních fabrik. Ten počáteční entuziasmus ale časem poněkud vyprchal.

Karel Havlíček (47)

  • Předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků.
  • Absolvoval Fakultu stavební ČVUT a VŠE Praha.
  • V období 1991 až 2001 byl šéfem a majitelem firmy ElCom.
  • Od roku 2001 do roku 2007 byl obchodním ředitelem firmy Sindat. Od roku 2007 je tamtéž generálním ředitelem a od loňského roku i majoritním vlastníkem.
  • Působí zároveň i jako pedagog a děkan na Fakultě ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní.

Klid a komfort u nadnárodních firem

Proč už není podnikání tak atraktivní?

První generace firmy dovedla do poměrně solidních pozic. Už po 10, 15 letech. Dnes ale jsou ti zakladatelé často v důchodovém věku, v lepším případě firmu právě předávají potomkům, v horším ji prodávají a končí. Jsou často unaveni a nemají nástupce.

Vývoj ustrnul už před lety. Chybí nám tu citelně mladší generace, která by nové firmy zakládala někdy v letech 2003 nebo 2005. S příchodem nového tisíciletí totiž přišla zásadní změna. Mladší generace je už pohodlnější, upřímně řečeno se jí nechce tolik podnikat jako té v 90. letech, která byla doslova natěšená.

Autor: Jan Rasch

Dnes se mladí lidé i více bojí neúspěchu, není snadné na trhu najít díru. Mají také jiné možnosti, excelentní podmínky jít pracovat třeba do nadnárodních firem, do velkých korporací. A popravdě řečeno tam mají v mnohém jednodušší život a velmi slušný komfort.

Když už někdo jde podnikat, tak daleko spíše do oblasti ICT, do různých služeb a poradenství. Začít podnikat v průmyslu je obrovské riziko. Na nové stroje a technologie, na nové haly potřebujete minimálně desítky, často i stovky milionů korun. Bez vysokých úvěrů to není možné.

Tedy, jak řekl Otto von Bismarck, první generace vytváří, druhá spravuje, třetí studuje dějiny umění a čtvrtá zpustne docela?

Tak nějak. Mnoho mladých, dětí podnikatelů, u svých rodičů zblízka vidí onu odvrácenou stranu podnikání. Že je to obrovská dřina, odříkání a že ten hmatatelný efekt, který může někdo vnímat zvenčí – hezčí auto a pěkný dům –, je něco, co si člověk užije jen tak letmo, že je za tím velká odpovědnost a velké starosti. I o dovolené nemyslet na nic jiného, než abychom splnili všechny své zakázky, aby nám zaplatili zákazníci, aby nám banka otočila úvěr a aby příští měsíc bylo na výplaty. Nikdy nemůžete mít úplně klidné spaní... Přesně tak totiž žije většina středních firem. Všude na světě. To není nic mimořádného, ale ne každý je ochoten se s tím sžít.

Ten hmatatelný efekt, který může někdo vnímat zvenčí – hezčí auto a pěkný dům –, je něco, co si člověk užije jen tak letmo.

Jak řekl jiný klasik: Já tatínku ten náš velkej grunt nechci, bratr si vesele popelaří v Praze a mně hodíš na krk takovej majetek... Nějaké pozitivní příklady by se ale snad našly, nebo ne?

Rozhodně. Jsou jich naštěstí pořád desítky a stovky. Celá řada průmyslových firem z těch devadesátých let se už dostala do té kategorie středních a větších firem, sklízí i úspěchy v zahraničí. A nemusí to být jen ve strojařině. Uvedu příklad rodinné firmy LIKO-S ze Slavkova u Brna. Dělá montované haly, interierové příčky, chytré baráky.

Nebo firma Vari z Libice nad Cidlinou, která dělá zahradní techniku. Mohl bych jmenovat mnoho dalších. Jsou to podniky, které dnes už mají stamilionové obraty, desetimilionové zisky, spravují je rodinní příslušníci. Nepatří k těm největším, ale rozhodně nejsou bezvýznamné.

Autor: Jan Rasch

Jsou to podniky, které jsou už předávány další generaci. A ta mladší je už s tou firmou srostlá, má základy výroby pod kůží. Rodiče ji k tomu cepovali, děcka se v tom vidí, chtějí v tom pokračovat. Přitom zvládají nové technologie, nové systémy komunikace, sdílení informací, mohou tedy do podnikání vnést i otisk doby. A v tom vidím jistou naději.

Iluze o novém velkém byznysu

Otočme list. Pokud jde o budoucnost české ekonomiky, mnozí poukazují na to, že se země stala montovnou pro nadnárodní koncerny. Často se v této souvislosti mluví o znalostní ekonomice, která by to mohla změnit.

Při všem respektu k těmto názorům oba termíny jsou jen klišé, montovna i znalostní ekonomika. Přece každá ekonomika, aby byla schopna přežít, musí být založena na nějakých znalostech. A domnívat se, že budeme jenom těmi mozky, které budou jen vymýšlet nové věci, a necháme si všechno vyrábět někde jinde, je obrovský omyl.

Mimo jiných si tím prošli i Němci a zjistili, že to není moudrá cesta. Je to tak 15 let, co měli podobný trend, že budou znalostní ekonomikou, výrobu převedou do Asie, tam to budou Číňané pro ně vyrábět, oni si k tomu pak přirazí přidanou hodnotu... A celé to skončilo fiaskem.

Domnívat se, že budeme jenom těmi mozky, které budou jen vymýšlet nové věci, a necháme si všechno vyrábět někde jinde, to je obrovský omyl.

Třeba v textilním průmyslu. Když totiž výrobu vyvedu ven, ten výrobce tu znalost posléze získá též – Číňan, Korejec či Vietnamec – a ve finále té vaší znalostní ekonomice zůstanou jen nápady, nic víc. Hmota zmizí jinam. Němci pochopili, že uspěje jen ten, kdo bude mít produkt pod kontrolou od fáze A do fáze Z. Sám si ho vyvine, vyrobí a prodá.

Autor: Jan Rasch

A co se týče montoven, i v těch firmách, kde se takzvaně jen montuje, je celá řada schopných inženýrů, vývojářů. Málokde je to skutečně tak, že tam probíhá výhradně montáž. Na ty velké firmy jsou zároveň navázány mnohé menší, české, v pozici subdodavatelů. A i v nich rozhodně probíhá vývoj. Já bych tedy tu situaci takto příkře nikdy nehodnotil.

V jisté době se velké naděje vkládaly třeba do nanotechnologií, kde se Čechům podařilo prorazit. Proč ale ani firmy z tohoto sektoru stále nehrají žádnou významnější roli?

U nás je asi 20 nebo 30 firem, které v tom působí a vědí, o čem je řeč. Když se ale podíváme, co ty firmy dělají, tak se zabývají zejména smluvním výzkumem a vývojem. Ony mají ty mozky, zajímavé postupy, jsou schopné modifikovat nanovlákna pro různé aplikace, ale jelikož jsou ta nanovlákna poměrně drahá, ty aplikace si objednávají spíše zahraniční firmy. Různé nanovlákenné struktury implementují do svých produktů.

Obratově to neznamená téměř nic. Je to pod rozlišovací schopnost, stejně jako počet zaměstnanců, kteří se tím živí. Můžeme říct, že jsme v této oblasti docela zdatní, ale rozhodně to našemu hospodářství nijak zásadně nepomáhá. Na tom malém obratu sice lze dělat poměrně dobrou přidanou hodnotu, ale v kontextu celé české ekonomiky to má mizivý význam.

A pořád bude?

Nedělejme si nějaké iluze. Nikdy to svým významem nenahradí tradiční průmyslové obory – objemově, přidanou hodnotou, ani exportem.

Týká se to i dalších nových oborů: biotechnologií i celé oblasti ICT. V kontextu celé ekonomiky jsou to stále jen drobky. Česká ekonomika je pořád postavená – a v budoucnu pravděpodobně bude – na průmyslu. Hlavně na výrobě dopravních prostředků.

Bez hmoty to nepůjde

Řada těch průmyslových oborů ale už skomírá. Obuvnický a textilní průmysl, velká část sklářství...

Třeba textilní průmysl se ale zase pomalu zvedá. Je to i tím, že má poměrně dlouhý investiční cyklus a nemusí každých 5 let kupovat novou technologii. Byť to není nic, co by táhlo ekonomiku, poslední čísla jsou docela nadějná.

Stále jsme také poměrně slušně orientovaní na stavební průmysl. Je sice pravda, že to není to, co tu bylo před revolucí, ale to odvětví stále vytváří poměrně hodně pracovních míst. Každý asi desátý člověk u nás je zaměstnán v oblasti stavebnictví. A je na ně vázáno i 200 tisíc firem, zejména malých a středních.

Myslím, že velké rezervy máme v zemědělství a ve výrobě potravin. Za situace, kdy se jasně ukazuje, že Češi dávají přednost domácím potravinám, a to hlavně od malovýrobců, poctivé řemeslné výrobě.

Autor: Jan Rasch

Slýchali jsme dříve také velmi často, že budoucnost je ve službách. V Rakousku, Německu i Švýcarsku ale jasně vidíme, že kromě výborných služeb mají tyto země i špičkovou průmyslovou výrobu. A určitě se jí nevzdávají.

Sázet jen na služby je také nesmysl. Služby se navíc s tou výrobou stále více propojují, dávají jí onu přidanou hodnotu. Je dobře, že u nás stále máme poměrně výrazný podíl průmyslu, že sázíme na hmotu, nikoliv jen na ideje a spekulace.

Mluvíme o průmyslové páteři tvořené dopravním strojírenstvím. Není to ale velké riziko stát na jediné noze v podobě autoprůmyslu?

Nepochybně bychom měli hodně posilovat ekonomiku směrem k širší vyváženosti. Neměli bychom být nikdy závislí na odvětví. Závislost ekonomiky, jedince i firmy je vždy průšvih. U nás to stále není nijak katastrofální, ale jako optimální bych viděl model Německa, kde je struktura daleko pestřejší. A to i pokud jde o velikost firem a jejich příspěvku k národnímu produktu.

Neměli bychom být nikdy závislí na odvětví. Závislost ekonomiky, jedince i firmy je vždy průšvih.

V Německu je 50 procent na velkých firmách a 50 na malých a středních. To se mi zdá jako vyvážené, u nás je to 40 : 60 v neprospěch těch malých a středních.

Abychom to zlepšili, je třeba urychleně začít podporovat zejména venkov, skutečně živý venkov, kde jsou vždy malé a střední firmy. Když se totiž podíváme do nejvyspělejších zemí, tam je vždy zdravý venkov, fungující vesnice, malé firmy, malé hospody, infrastruktura. Lidé na venkově žijí i pracují. U nás to tak dnes není.

Nějaký sociální geograf asi namítne, že urbanizace je proces téměř nevratný.

To jsou takové – s prominutím – kecy. Je to nesmysl. Je jasné, že nezabráním mladým lidem, aby šli za lepším do města, aby šli do nových technologií a třeba i do zahraničí, ale je celá řada lidí, kteří by na tom venkově rádi žili, ale odcházejí jen proto, že jim chybí infrastruktura a příležitosti.

Čím bude ta struktura ekonomiky a společnosti rozmanitější, tím více bude země odolná vůči různým celosvětovým otřesům.