Není mnoho lidí, kteří prožili tak bouřlivý, pestrý a v některých ohledech i rozporuplný život, jako armádní generál Karel Klapálek. Legionář a protifašistický bojovník, který v roce 1948 pomohl z vlastního přesvědčení podpořit aktivně nástup komunistického režimu, aby byl jen o pár let později tímže režimem degradován, vyloučen ze strany i z armády a několik let vězněn. K paradoxům jeho osudu patří i to, že jako československý voják několikrát stanul proti Čechům: v bitvě u Zborova, kde proti československým legionářům bojovaly plzeňský a jindřichohradecký pluk rakouské armády, nebo v Sýrii, kdy československému praporu čelila francouzská cizinecká legie ovládaná kolaborujícími vichisty - v jejíchž řadách bylo opět hodně Čechů. Paradoxem bylo i to, že generál Karel Klapálek obdržel ještě krátce před svou smrtí v roce 1984 vyznamenání od téhož režimu, který ho uvěznil - a byl to Řád rudé zástavy.

Klapálek však nebyl žádný komunistický kádr. Byl to voják, který se po celý svůj život snažil bojovat na správné straně. S vojenským životem byl nucen začít už jako osmnáctiletý a nikdy už ho vlastně neopustil. Ani v dobách, kdy byl opakovaně zbaven uniformy.

V roce 1915 ho rakouská armáda povolala do zeměbraneckého pluku a poslala na haličskou frontu. V Rusku se však nechal zajmout a vstoupil do Československých legií na Rusi, kde sloužil jako střelec záložní roty v Kyjevě. V roce 1917 absolvoval důstojnickou školu 3. československého pluku a poté se zúčastnil už zmíněné bitvy u Zborova. Krátce na to byl povýšen na důstojníka a v letech 1918 až 1920 byl velitelem plukovní poddůstojnické školy. Prodělal takzvanou sibiřskou anabázi, během níž velel praporu a byl povýšen na kapitána.

"Byli jsme tenkrát ´boží bojovníci´. Oslovovali jsme se ´bratři´, říkali jsme si ´bráškové´. Každý z nás měl na celý život z legií posléze několik brášků - nejvěrnějších kamarádů," řekl Klapálek dvojici spisovatelů Pavlovi a Zdeňkovi Hrabicovi, autorům jeho monografie Zapomenutý generál Karel Klapálek.

Po návratu do Československa v roce 1920 se Klapálek rozhodl v armádě zůstat. V roce 1923 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána, v roce 1928 pak na majora. Od roku 1932 do roku 1937 působil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Jako podplukovník poté až do roku 1938 sloužil v různých velitelských funkcích v Plzni a Užhorodě. Během mobilizace se stal velitelem pěšího 51. pluku v Českých Budějovicích a po obsazení takzvané Druhé republiky nacisty byl z armády propuštěn. Poprvé od svých osmácti byl donucen svléci uniformu. Být vojákem ale nepřestal.

Z vězení mu pomohla maďarská šlechtična

Okupace hitlerovskými vojsky v březnu 1939 zastihla Karla Klapálka ve funkci živnostenského inspektora v Českých Budějovicích, na něhož se od začátku roku formálně přeškoloval. Ve skutečnosti ale už v té době pracoval v odbojové organizaci bývalých československých důstojníků Obrana národa.

"Sešel jsem se v té době v živnostenském přeškolovacím kursu s bývalým velitelem dělostřelecké pěší divize v jižních Čechách generálem Wolfem. Jednou ráno přišel, sedl si vedle mě, položil přede mne svazek bankovek a povídá: ´Přísaha trvá! Ostatní se dozvíš!´ Nemohl jsem říct: ´Ne! Měj rozum, mám přece rodinu!´," vzpomínal později na začátek své odbojové činnosti Klapálek.

Jako voják ctící přísahu Wolfovu výzvu přijal. Tři týdny na to dostal moták, kde a kdy má být. Začala jeho první druhoválečná životní etapa, etapa odbojáře. Coby živnostenský inspektor jezdil vlakem po Čechách a Moravě, zajížděl do Brna, Prahy a Tábora, získával pro odboj další lidi a učil se ilegální práci. Už kolem vánoc 1939 se ale na Obranu národa zaměřilo gestapo, které polapilo generála Wolfa a dopadlo i Klapálkova nejbližšího nadřízeného, plukovníka Cyrila Pazderu. Oba důstojníci byli popraveni.

Brzy na to se tři muži v kožených pláštích a kloboucích objevili také u Klapálkova bytu. Otevřela jim jeho žena, která je poučila, že její muž odjel do Prahy a vrátí se až koncem týdne. Gestapáci jí nevěřili, čekali v bytě na Klapálka až do večera, ale nedočkali se.

Toho mezitím dostihl v Praze v bytě u tety jeho ženy telegram: ´Goblény zatím neposílejte.´ "To bylo domluvené heslo a znamenalo, abych se nevracel," vzpomínal později Klapálek. Až po válce se dozvěděl, že telegram odnesl na poštu starý četnický strážmistr ve výslužbě, který slečnu za přepážkou přiměl k jeho co nejrychlejšímu odeslání jednoduše tím, že se jí přiznal, že je telegram fingovaný. Neudala ho a telegram odeslala...

V ilegalitě měnil Klapálek byty, jména i svůj vzhled a zkoušel uniknout z protektorátu. Jeho ženu Němci uvěznili, válku strávila v internačním táboře ve Svatobořicích.

Klapálkovi se nakonec podařilo dostat se na Slovensko, před obcí Šurany ho ale zatkli maďarští četníci a poslali do vězení pro uprchlíky. "Naštěstí existovaly způsoby, jak se dostat ven. Útěky organizovala jistá šlechtična Pálffyová se svým příbuzným Eduardem Josefem de Lorme, který pocházel z rodu Lobkowiczů a žil v Americe. Když začala válka, odjel do Francie a vstoupil proti vůli svého bohatého tchána do československé armády. Díky příbuzenství s Páffyovou ho poslali do Budapešti, aby tam tahal z vězení zavřené vojáky," psal po válce Klapálek.

Šlechtična vězení sama navštívila a předala Klapálkovi k jeho překvapení padesát pengö (měna, která platila v Maďarsku od 1. ledna 1927 do 31. července 1946, pozn. red.), což byly na tu dobu slušné peníze. Když se ho potom maďarská policie zeptala, zda má nějaké finanční prostředky, odpověděl, že ano. "To jim stačilo, byl jsem venku. Zajímalo je hlavně to, abych nežil na jejich útratu."

Klapálka ale nepustili úplně na svobodu, nýbrž ho poslali postrkem do Košic, které tehdy náležely k Maďarsku. Odtamtud ho četníci vyprovodili na slovenské hranice. Tam nechtěl, takže se v noci vrátil do Košic. Našel adresu, kterou získal už dřív s tím, že lidé na ní mu pomohou dostat se do Francie. Byt však shodou nešťastných okolností přepadla ještě tutéž noc přepadla četnická hlídka. Následoval jeho další postrk na Slovensko, tentokrát s šestičlenným četnickým komandem. Na hranicích ale celou skupinu překvapila pohraniční hlídka a v nastalém zmatku se Klapálkovi podařilo utéct. Znovu se vrátil do Košic do zmíněného bytu a tentokrát úspěšně: ještě tutéž noc ho vezlo auto do Budapešti, kde zamířil na francouzský konzulát. Před vchodem ale hlídal maďarský četník.

"Nakonec se policajt pohnul a začal přecházet sem a tam. Počkal jsem si, když byl zády ke mně, a honem jsem přeběhl ke dveřím. Opřel jsem se o ně, ale nešly otevřít. Už jsem se opět viděl v Košicích. Pak jsem zkusil otočit knoflíkem na vratech - a byl jsem tam."

Československý voják se po zhruba roku opět přiblížil uniformě.

Přes Sýrii a Palestinu k Tobrúku

Z konzulátu zamířil s provizorním cestovním dokladem vystaveným Francouzi přes Jugoslávii, Turecko a Sýri do Palestiny. Na syrsko-palestinské hranici však čekala další překážka. Hraniční závoru hlídala anglická hlídka, jejíž důstojník nemohl uvěřit, že otrhaná skupinka před ním jsou vojáci přicházející bojovat. Odmítl je do země vpustit. Klapálek zkusil poslední zoufalý tah a začal na důstojníka mluvit rusky. Vyšlo to - Angličan znal Rusko z doby první světové války. "Závora se pomalu zvedla a my jsme vstoupili do země zaslíbené," zaznamenal Karel Klapálek.

V červnu 1940 vstoupil do československého zahraničního vojska a byl přiřazen k 4. československému pěšímu pluku. Slavnostní přísahu tento pluk složil 28. července 1940. V její první větě stálo: "Přísáháme při všem, co je nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že zůstaneme věrni vlasti svojí, Republice československé a že budeme ze všech sil bojovat za její vysvobození."

Klapálek, v hodnosti podplukovníka, se stal zástupcem velitele pluku, jímž byl plukovník Josef Koreš. Početně však tento pluk odpovídal jen síle praporu, proto byl koncem října 1940 rozkazem londýnského československého ministerstva obrany zrušen a místo něj vznikl samostatný prapor. K 1. listopadu téhož roku vznikla Československá vojenská jednotka na Středním východě, opět pod Korešovým velením. Klapálek začal velet 11. čs. pěšímu praporu - Východnímu, který se stal její součástí.

K povinnostem Čechoslováků patřilo mimo jiné strážit vojenský tábor Sidi Bishr a hlídat zajatecké tábory, v nichž končili zajatí Italové z Grazianiho armády a němečtí letci. Zvlášť Němce šokovalo, když na uniformách vojáků, kteří je s puškami v rukách hlídali, viděli nápis Czechoslovakia.

V roce 1941 byl československý prapor převelen k Tobrúku, který se musel bránit před "pouštní liškou" Erwinem Rommelem. Německá a italská vojska obléhala Tobrúk od dubna do prosince 1941, československý prapor pod Klapálkovým velením se zúčastnil jeho obrany od 21. října 1941.

"Ve styku s veliteli spojeneckých jednotek si vždy počínal jako rovný s rovným a požíval jejich úcty. Nikdy jsem neviděl sebemenší devótnosti při jednání s nejvyššími československými nebo zahraničními veliteli," vzpomínal na svého velitele jeden z jeho vojáků Jindřich Kárník.

Na bojové pozice se prapor začal přesouvat na přelomu června a července 1941. Dne 6. července zaznamenal ještě na syrském území svou první oběť: dvaadvacetiletého četaře Jiřího Haase, brněnského rodáka židovské národnosti, zasáhl dělostřelecký granát. Ten vypálili nešťastnou shodou okolností čeští příslušníci francouzské cizinecké legie, s níž tehdy disponovali vichisté kolaborující s Němci. "Když se Češi v legii dozvěděli o existenci našeho praporu, dost jich k nám později přešlo," poznamenal po válce v hovoru s Pavlem a Zdeňkem Hrabicou Karel Klapálek.

V první chvíli však jakoby se opakovala zborovská tragédie. Rozzuření Čechoslováci zaútočili na vichisty a mstili mrtvého kamaráda. Až po boji zjistili, že přitom zabíjeli legionáře se jmény jako Novotný, Novák, Souček...

Čtrnáctého října dorazily kamiony s československými vojáky do tranzitního tábora Ez Zibu v Alexandrii, odkud se přesunuli do přístavu a na lodě, jež je dopravily k obleženému Tobrúku. Na tobrúcké půdě stanuli 21. října 1941.

Československý prapor byl v Tobrúku přidělen k polské Samostatné brigádě karpatských střelců. Jeho rajon zahrnoval necelých šest kilometrů na pravém křídle západní obrany. Dva dny po oslavě státního svátku zaznamenal prapor svého prvního mrtvého v Tobrúku. Stal se jím vojín Leo Gutfreund, který zůstal v dělostřelecké palbě jako pozorovatel v zákopu a zasáhl ho granát. V listopadu a prosinci 1941 k němu začali rychle přibývat další.

Jinak se však v obleženém pouštním městě rychle projevila česká šikovnost a schopnost improvizovat. Protože zbraně v pouštním prostředí snadno podléhaly zkáze, jak se zanášely a zadíraly pískem, zřídili si čeští zbrojíři v zadní linii improvizovanou mechanickou dílnu, kde začali všechny vyřazené zbraně ručně čistit. Brzy si tam pro ně chodili i spojenečtí vojáci. V Tobrúku se ujalo pořekadlo, že Čechoslovákům stačí přinést kliku od motoru a oni k ní přičarují auto.

K dobré pověsti Čechů navíc přispěla tu a tam i nepřátelská kanonáda, jakkoli to může znít podivně. Do spojeneckých postavení totiž dopadaly granáty a letecké pumy, které nevybuchovaly. Jednu z nich pak pyrotechnici rozebrali: našli v ní jen půl nálože, zbytek byl cement a k němu byl připojen lísteček s českým nápisem: "Víc pro vás udělat nemůžeme." Padesát procent granátů Škoda Works, vypálených z protilehlé Bardie, nikdy neexplodovalo.

V noci na úterý 18. listopadu 1941 se v oblasti spustil tropický liják, jemuž padl za oběť další český voják, desátník Roznětínský, jehož strhl náhlý příval vody a jeho mrtvolu odnesl do moře. Ráno poté přešla do útoku spojenecká osmá armáda, Rommel ale vrazil do vytvořeného koridoru tankový klín. Koridor se podařilo obnovit až 4. prosince, když začal nepřítel ustupovat. Ve středu 10. prosince vyrazili Čechoslováci po boku skotských Black Watch do útoku a po dvou hodinách dobyli nebezpečnou kótu 69. Německo-italské obléhání strategického přístavu po 269 dnech skončilo. Československý prapor zaplatil za jeho vyproštění čtrnácti padlými, kteří odpočívají na tobrúckém hřbitově.

Padlo i Klapálkovo pero

O půldruhého měsíce později, 21. ledna 1942, zahájil Rommel další protiúder, a tak se Čechoslováci museli opět stáhnout do tobrúckých pevnůstek. V úterý 10. února 1942 byla vyhlášena bojová pohovost, Rommel se však zastavil třicet kilometrů před Tobrúkem, protože jeho týlové zásobovací jednotky nestačily postupu tanků.

Německá letadla zatím svrhávala na město kromě pum i drobné předměty, jako tužky nebo píšťalky. Kdo se jich zkusil zmocnit, zaplatil za to utrženými prsty, protože nevinně vyhlížející drobnosti ukrývaly ve svých vnitřnostech trhavinu. Když se tak jednoho dne objevil na štábu praporu československý důstojník s přepychovým plnícím perem, které prý po cestě našel, vyvolal všeobecnou kritiku: "Copak jsi první den ve válce, že nepoznáš past?"

Pero mu bylo opatrně odebráno, odneseno na odlehlé místo, důstojníci do něj několikrát zkusili střelit, a když se netrefili, rozbili ho zdálky hozeným kamenem, po jehož hodu okamžitě zalehli. Žádný výbuch ale nenastal, a když se odvážili k rozbitému peru přiblížit, viděli, že z něj vytéká inkoust. V té chvíli se objevil Klapálek: "Pánové, neviděli jste někde mého zlatého parkera, kterého jsem dostal darem od velitele brigády?"

Kromě pera však český velitel, povýšený čerstvě na plukovníka, obdržel i pochvalný dopis velitele 8. armády N. M. Ritchieho, v němž mimo jiné stálo, že vojenské vystoupení československého praporu udělalo na britské kamarády hluboký dojem a získalo si jejich obdiv a úctu.

Dne 27. března 1942 se československý pluk přesunul do Egypta a 7. dubna zpět do Palestiny, kde byl přeorganizován na 200. Československý lehký protiletadlový pluk - Východní. Vojáci se museli zřeknout své pěšácké minulosti a přecvičit se na protiletadlové dělostřelce, jimž britské velení svěřilo ochranu přístavů v Bejrútu a v Haifě. V polovině června navštívil vojáky ministr národní obrany Sergěj Ingr, který dvaapadesát z nich vyznamenal válečnými kříži a medailemi za chrabrost. Klapálek sám dostal vyznamenání už začátkem roku - za velení v Tobrúku obdržel Československý válečný kříž 1939 s odůvodněním, že jako velitel vždy ukazoval neobyčejnou chladnokrevnost a svým příkladem povzbuzoval podřízené.

Jinak se ale Češi dost nudili. Hitler už před rokem napadl Sovětský svaz, na přelomu roku 1942 a 1943 vvrcholila bitva o Stalingrad, kde zůstalo v kotli uvězněno 300 tisíc vojáků Paulusovy armády a Češi místo účasti v bojích čekali. "Největším nepřítelem vojáka je nečinnost!" uvědomoval si Klapálek. Navrhl proto Angličanům, aby ze statických protiletadlových dělostřelců vytvořili mobilní tankovou jednotku. Angličané svolili, Čechoslováci se rádi rychle přeškolili, a protože jim chyběly tanky, začali s příslovečnou českou obratností zprovozňovat jejich vraky. Než ale s nimi mohli zasáhnout do dalších bojů, přišlo převelení do Velké Británie. Historie československých pouštních tobrúckých krys definitivně skončila.

"Rozpustili nás, celou jednotku o šestnácti stech lidech. Rozpustili ji, aby nás mohli včlenit do jednotky, co tam v Anglii zatím vytvořili. Stará vojenská norma říkala, že se rozpouští regiment, který se provinil. Ale my jsme nic neprovedli," stěžoval si po válce trpce Klapálek. Přesun do Anglie ho vůbec netěšil. Chtěl znovu bojovat a nelíbilo se mu, že neví, kde a jak budou jeho vojáci znovu nasazeni. Za rozpuštěním pluku navíc viděl ctižádost generála Lišky, velitele Československé samostatné obrněné brigády, který chtěl dostat osvědčené a vycvičené vojáky pod sebe.

"Já jsem měl první konflikt s jeho štábem už po příjezdu do Anglie, když měl do Wivenhoe (vojenského tábora ve východní Anglii, kde byli vojáci ubytováni, pozn. red.) přijet prezident Beneš. Předcházela tomu návštěva zpravodajského důstojníka z Liškova štábu... Když to přeženu, začal zařizovat, kde budou stát vojáci, kde já, kudy půjdeme, kam půjdeme, jak se budeme tvářit. Já jsem řekl to pověstné ošklivé slovo a zorganizoval jsem si to sám... Ten strejc Liška se na mě zlobil asi do konce života. Ale návštěva dopadla na výbornou," popisoval Klapálek.

Problémy s velitelem brigády ale pokračovaly. Klapálek se sice stal z Benešovy vůle Liškovým zástupcem, ale podle jeho vlastních slov ho celý velitelův štáb nebral na vědomí, z jakýchkoli velitelských funkcí se cítil systematicky a záměrně vyřazován. Také ostatní vojáci ze Středního východu žili v Anglii s pocitem, že jsou odstrkovaní. Dopřávali si tu sice hojná milostná dorodružství s anglickými ženami, poznávali anglické hospody, ale jinak si připadali nevyužití. Klapálek proto opakovaně žádal o možnost nasazení vojáků na východní frontě, kde už bojovali českoslovenští vojáci pod Svobodovým velením, dlouho byl ale v žádostech neúspěšný.

Toto přání se mu splnilo až v srpnu 1944. V polovině léta si ho pozval ministr národní obrany Ingr, který mu ukázal telegram vojenského atašé v Moskvě Heliodora Píky, požadujícího další velitele pro rozšiřovaný sbor, jmenovitě Bočka a Klapálka. "Ingr se jenom zeptal: ´Chceš jít?´ Já na to: ´Ano, samozřejmě.´ Tak jsem šel. On byl rád, já byl taky spokojený. Co bych tam ještě pohledával?" vzpomínal Klapálek.

Krvavá Dukla

Po čtyřiadvaceti letech se vrátil do země, v níž už jednou bojoval, tedy do Ruska, československá jednotka se však už v té době připravovala v Kyjevě na vstup na naše území. Generál Ludvík Svoboda ustanovil Klapálka velitelem 3. československé samostatné brigády v SSSR. Přestože byli přátelé a generál si ho do Ruska sám vyžádal, způsobem jmenování to mezi oběma muži poprvé zaskřípalo.

"Svoboda řekl: ´Sázavský převezme první, Klapálek třetí a Boček druhou brigádu´. A skončil tohle úřední jednání tím, že řekl Lomskému: ´Bohouši, ty informuj pány.´ To jsem mu nikdy neodpustil, že nás tak odbyl," vzpomínal Klapálek. Cítil se ukřivděný, že jako ostřílený válečník s množstvím bojových zkušeností převezme mladou nezkušenou jednotku, složenou většinou z nadšených, nicméně jen minimálně vycvičených volyňských Čechů, zatímco nejzkušenější první brigádě bude velet někdo, kdo do té doby jen úřadoval.

Na druhé straně Klapálek chápal, že jeho nezkušená brigáda potřebuje schopného velitele. Schylovalo se k útoku na Slovensko.

Původní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání, předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi stokilometrovou frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku ubrání toto území spolu s partyzánskými oddíly až do příchodu sovětské armády. Povstání ale vypuklo předčasně už 29. srpna, a německá vojska v návaznosti na to začala už 31. srpna východoslovenské divize odzbrojovat. Na jejich místo poslali Němci vlastní silné jednotky. To byl zásadní faktor, který vedl k pozdějšímu dukelskému masakru.

Dalším byl čas. Uspíšený začátek povstání vedl sovětské velení k rozhodnutí urychleně pomoci povstalcům, ti se ale nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v dobře zajištěné německé obraně a v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzívu. Operace se navíc předem prozradila, což v podstatě anulovalo účinek přípravné dělostřelecké palby - projektily dopadaly převážně do prázdného prostoru, protože německé jednotky se v té době už stáhly do druhého obranného pásma.

Třetí brigáda se tak bez velkého odporu dostala do obce Wrocanka, ale na přístupových cestách vládl zmatek. Československé velení se domnívalo, že postupuje územím, které už před nimi obsadila Rudá armáda. A to byl další bod vedoucí k pozdějšímu katastrofickému průběhu bitvy.

V sobotu ráno 9. září 1944 napochodovali vojáci 1. a 3. československé brigády v husté ranní mlze přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli propuklo podle veterána Josefa Holce naprosté peklo. "Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," zavzpomínal na onen den Josef Holec pro autory projektu Paměť národa.

Domněle prázdné kopce kolem byly najednou plné Němců. Na Wrocanku se vyvalily německé tanky, samohybná děla, obrněné vozy. Přestože se čeští dělostřelci dokázali vzpamatovat a útok odrazit, přinesl tento den ztrátu víc než 600 mužů. Třetí brigáda přestala prakticky existovat.

"Brigáda ztratila ten den snad tři sta nebo i více lidí. Mrtví, nezvěstní, ranění. Byli i dezertéři a také takoví, kteří se v rojnici otočili opačným směrem. To je to nejhorší, co se může při útoku stát. Veliteli nezbývá než nejkrutěji zasáhnout. To je válka. Každý z velitelů to potvrdí," popsal tento den Klapálek s tím, že jemu osobně se to naštěstí nestalo.

Zabránit panickému útěku za cenu střelby do vlastních řad se však rozhodl na jiném úseku u vesnice Machnówka velitel praporu Oldřich Kvapil. Nejdřív pálil nad hlavy utíkajících vojáků, a pak i dávkami do nich, protože jejich útěk hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž s sebou i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

Kruté boje prvního dne však byly jen předzvěstí toho, co všechno ještě československý armádní sbor čekalo. Operace, naplánovaná původně na pět dnů, se protáhla na pět měsíců. Čechoslováci přišli na Dukle o víc než o šest tisíc vojáků: 935 jich padlo, 4 518 bylo zraněno a 590 bylo nezvěstných. Sbor navíc ztratil 90 procent velitelů a všechny své tanky. Rudoarmějců padlo na Dukle kolem 40 tisíc.

Klapálek dorazil na bojiště až třetí den bojů, jeho brigáda, jíž měl převzít, už byla po prvním dnu značně zdecimovaná. Snažil se vojákům dodat odvahu, a to šlo jen za cenu osobního příkladu - podobně jako Ludvík Svoboda proto chodil zákopy až do první linie vyznamenávat vojáky a dělil se s poddůstojníky o nabyté válečné zkušenosti. Drželo se ho až neuvěřitelné štěstí. Jednou mu střepina německého minometu provrtala plášť, jednou se kulka téměř zázrakem zarazila o jeho zápisník. U Vyšného Komárníku ho v tváři a na zadku lehce zranila vybuchlá pěchotní mina, ale nic z toho neomezilo jeho bojeschopnost.

Vánoce 1944 strávil na Ondavě a v lednu už dobýval Bardejov. "Abych se přiznal, já jsem před Bardejovem udělal chybu. Když jsme vlezli do vesnice, kolem nás se objevily ženské... Hned utíkaly k plotnám a smažily a vařily, bůhví, kde vzaly všechno to jídlo. Já jsem z toho byl tak naměkko, že jsem si řekl - dál je nepoženu - a nařídil jsem zastavit. Druhý den jsme si to pěkně vylízali, protože Němci vyhodili do povětří betonový most, a tak získali čas, aby se uchytili. Stejně jsme ale Bardejov dobyli hned další den," vzpomínal Klapálek v knize Pavla a Zdeňka Hrabici.

V únoru 1945 byl znovu zraněn, když na pozorovatelně, z níž právě sešel, vybuchla německá mina. Jedna ze střepin prorazila dvě patra a zasáhla ho do hlavy. I toto zranění ale přežil. V březnu pak převzal od Ludvíka Svobody velení celého armádního sboru. Stále častěji se střetával s německou nelidskostí. Čím víc se konec války blížil, tím byli Němci bezohlednější. Sbor proto zvyšoval úsilí, aby postupoval co nejrychleji.

Konec války zastihl Klapálka ve Stříbrnicích, v posledním válečném velitelství československého armádního sboru. "Kousek od Vyškova u jedné vesnice stál u cesty pan farář, měl před sebou stolek s ubrusem a na něm víno. A každému, kdo šel okolo, nalil. Mně taky."

Po německé kapitulaci si vzal Klapálek auto a jel hledat rodinu. Nejdřív našel na Moravě mladší dceru, v Praze pak druhou, ženu mu nakonec dovezl Benešův doprovod. "Prosím tě, Olgo, kde jsi tak dlouho?" řekl jí na uvítanou.

Komunisty oceňován i vězněn

Po osvobození působil jako zástupce velitele vojenské oblasti 1 v Praze. Prvního června 1945 byl povýšen na divizního generála a od října 1945 se stal velitelem vojenské oblasti 1, jíž velel i během odsunu Němců z českého pohraničí, které pod tuto oblast spadalo. K prvnímu dubnu 1946 byl povýšen na armádního generála.

Klapálek nechtěl, aby byla armáda zatahována do politiky a skrytě kritizoval zavedení osvětových složek, ale nakonec je začal sám podporovat, čemuž nejspíše výrazně přispěla i dovolená v SSSR spojená se setkáním se sovětským velením.

Během února 1948 vyzval spolu s Bočkem a Svobodou prezidenta Beneše, aby změnil rozhodnutí o abdikaci, s generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor Národní fronty a neutralizovali armádu, čímž podpořili komunistický puč. K tomuto kroku vedlo Klapálka s velkou pravděpodobností to, že ač Beneše uznával a nesmírně si ho vážil, nesmířil se s Mnichovem a zazlíval Benešovi jeho postoje z roku 1938.

Do KSČ vstoupil Klapálek v červnu 1948. Ale jeho přístup zase nebyl černobílý. Když přišly politické procesy se západními vojáky, snažil se své bývalé podřízené chránit.

V březnu 1949 dostal anonymní dopis varující, že ho sledují, a doporučující emigraci, ale považoval ho za provokaci.

Dne 1. února 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do penze, po procesu s Rudolfem Slánským pak byl opravdu zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. "Když začal proces s Rudolfem Slánským, padlo v něm i moje jméno. Bylo to 20. listopadu 1952. V 11 večer pro mne přišli. Vrátil jsem se v květnu 1956," vzpomínal Klapálek.

V letech 1953 až 1954 byl vyloučen z KSČ, degradován a v listopadu 1954 odsouzen za údajnou sabotáž Košického vládního programu v armádě k šestiletému vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na pět let. V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. "Když jsem se po víc než třech letech vrátil domů, tak jsem se zastavil v prvním knihkupectví a koupil všechny knihy o zahrádkářství, které tam měli. Tehdy jsem sám sobě zavelel: ´Klapálku, budeš stejně dobrým zahrádkářem, jako jsi byl vojákem!´Ale vojákem jsem ve skutečnosti nepřestal být nikdy," uzavřel generál.

Jeho žena, spisovatelka Olga Klapálková-Košutová, sepsala manželovu válečnou pouť v knize Voják vypravuje. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident republiky udělil k již získaným Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel Karel Klapálek v roce 1984. Zemřel nedlouho poté, 18. listopadu 1984 v Praze.