Světoběžník Klapálek válčil na několika frontách, vadil nacistům i komunistům

Karel Klapálek v 60. letech minulého století.

Karel Klapálek v 60. letech minulého století.

Foto: www.vhu.cz

"Byl jsem voják, i když poslaný do civilu. A naši přísahu přece nikdo nezrušil. V té se pravilo: …svých vojsk neopustíme, ale životy své ochotně dáme na obranu vlasti a za její svobodu. Tak jsem to vzal." To napsal armádní generál Karel Klapálek. Za první světové války člen československých legií v Rusku, za druhé účastník protinacistického odboje a velitel československých vojsk na Středním východě, v Africe a v Sovětském svazu. Od jeho narození dnes uplynulo 125 let.

V roce 1941 byl československý prapor převelen k Tobrúku, který se musel bránit před "pouštní liškou" Erwinem Rommelem. Německá a italská vojska obléhala Tobrúk od dubna do prosince 1941, československý prapor pod Klapálkovým velením se zúčastnil jeho obrany od 21. října 1941.

"Ve styku s veliteli spojeneckých jednotek si vždy počínal jako rovný s rovným a požíval jejich úcty. Nikdy jsem neviděl sebemenší devótnosti při jednání s nejvyššími československými nebo zahraničními veliteli," vzpomínal na svého velitele jeden z jeho vojáků Jindřich Kárník.

Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11.  až 12. května 1945

Poslední bitva druhé světové války. Němci rozpoutali u Milína nesmyslný teror

Na bojové pozice se prapor začal přesouvat na přelomu června a července 1941. Dne 6. července zaznamenal ještě na syrském území svou první oběť: dvaadvacetiletého četaře Jiřího Haase, brněnského rodáka židovské národnosti, zasáhl dělostřelecký granát. Ten vypálili nešťastnou shodou okolností čeští příslušníci francouzské cizinecké legie, s níž tehdy disponovali vichisté kolaborující s Němci. "Když se Češi v legii dozvěděli o existenci našeho praporu, dost jich k nám později přešlo," poznamenal po válce v hovoru s Pavlem a Zdeňkem Hrabicou Karel Klapálek.

V první chvíli však jakoby se opakovala zborovská tragédie. Rozzuření Čechoslováci zaútočili na vichisty a mstili mrtvého kamaráda. Až po boji zjistili, že přitom zabíjeli legionáře se jmény jako Novotný, Novák, Souček…

Čtrnáctého října dorazily kamiony s československými vojáky do tranzitního tábora Ez Zibu v Alexandrii, odkud se přesunuli do přístavu a na lodě, jež je dopravily k obleženému Tobrúku. Na tobrúcké půdě stanuli 21. října 1941.

Povraždění zajatci na Masarykově nádraží

Boj o Masarykovo nádraží ukončila masová poprava. Kulku čekal i Jaroslav Seifert

Československý prapor byl v Tobrúku přidělen k polské Samostatné brigádě karpatských střelců. Jeho rajon zahrnoval necelých šest kilometrů na pravém křídle západní obrany. Dva dny po oslavě státního svátku zaznamenal prapor svého prvního mrtvého v Tobrúku. Stal se jím vojín Leo Gutfreund, který zůstal v dělostřelecké palbě jako pozorovatel v zákopu a zasáhl ho granát. V listopadu a prosinci 1941 k němu začali rychle přibývat další.

Jinak se však v obleženém pouštním městě rychle projevila česká šikovnost a schopnost improvizovat. Protože zbraně v pouštním prostředí snadno podléhaly zkáze, jak se zanášely a zadíraly pískem, zřídili si čeští zbrojíři v zadní linii improvizovanou mechanickou dílnu, kde začali všechny vyřazené zbraně ručně čistit. Brzy si tam pro ně chodili i spojenečtí vojáci. V Tobrúku se ujalo pořekadlo, že Čechoslovákům stačí přinést kliku od motoru a oni k ní přičarují auto.

Památník obětem tragédie v Českém Malíně

Pane, nezabíjejte mi tatínka, prosil chlapec ze zmasakrovaného Českého Malína

K dobré pověsti Čechů navíc přispěla tu a tam i nepřátelská kanonáda, jakkoli to může znít podivně. Do spojeneckých postavení totiž dopadaly granáty a letecké pumy, které nevybuchovaly. Jednu z nich pak pyrotechnici rozebrali: našli v ní jen půl nálože, zbytek byl cement a k němu byl připojen lísteček s českým nápisem: "Víc pro vás udělat nemůžeme." Padesát procent granátů Škoda Works, vypálených z protilehlé Bardie, nikdy neexplodovalo.

V noci na úterý 18. listopadu 1941 se v oblasti spustil tropický liják, jemuž padl za oběť další český voják, desátník Roznětínský, jehož strhl náhlý příval vody a jeho mrtvolu odnesl do moře. Ráno poté přešla do útoku spojenecká osmá armáda, Rommel ale vrazil do vytvořeného koridoru tankový klín. Koridor se podařilo obnovit až 4. prosince, když začal nepřítel ustupovat. Ve středu 10. prosince vyrazili Čechoslováci po boku skotských Black Watch do útoku a po dvou hodinách dobyli nebezpečnou kótu 69. Německo-italské obléhání strategického přístavu po 269 dnech skončilo. Československý prapor zaplatil za jeho vyproštění čtrnácti padlými, kteří odpočívají na tobrúckém hřbitově.

Padlo i Klapálkovo pero

O půldruhého měsíce později, 21. ledna 1942, zahájil Rommel další protiúder, a tak se Čechoslováci museli opět stáhnout do tobrúckých pevnůstek. V úterý 10. února 1942 byla vyhlášena bojová pohovost, Rommel se však zastavil třicet kilometrů před Tobrúkem, protože jeho týlové zásobovací jednotky nestačily postupu tanků. 

Německá letadla zatím svrhávala na město kromě pum i drobné předměty, jako tužky nebo píšťalky. Kdo se jich zkusil zmocnit, zaplatil za to utrženými prsty, protože nevinně vyhlížející drobnosti ukrývaly ve svých vnitřnostech trhavinu. Když se tak jednoho dne objevil na štábu praporu československý důstojník s přepychovým plnícím perem, které prý po cestě našel, vyvolal všeobecnou kritiku: "Copak jsi první den ve válce, že nepoznáš past?"

Vladimír Feierabend

Vladimír Feierabend. Gestapo celou rodinu zatklo a odvezlo do koncentráku

Pero mu bylo opatrně odebráno, odneseno na odlehlé místo, důstojníci do něj několikrát zkusili střelit, a když se netrefili, rozbili ho zdálky hozeným kamenem, po jehož hodu okamžitě zalehli. Žádný výbuch ale nenastal, a když se odvážili k rozbitému peru přiblížit, viděli, že z něj vytéká inkoust. V té chvíli se objevil Klapálek: "Pánové, neviděli jste někde mého zlatého parkera, kterého jsem dostal darem od velitele brigády?"

Kromě pera však český velitel, povýšený čerstvě na plukovníka, obdržel i pochvalný dopis velitele 8. armády N. M. Ritchieho, v němž mimo jiné stálo, že vojenské vystoupení československého praporu udělalo na britské kamarády hluboký dojem a získalo si jejich obdiv a úctu.

Plukovník ve výslužbě Jan Plovajko, bojovník na východní frontě, účastník bitev o Kyjev a na Dukle a nositel Řádu Bílého lva.

Jsi špion, dostaneš tři roky, řekli Sověti muži, který jim přišel pomoci bojovat

Dne 27. března 1942 se československý pluk přesunul do Egypta a 7. dubna zpět do Palestiny, kde byl přeorganizován na 200. Československý lehký protiletadlový pluk - Východní. Vojáci se museli zřeknout své pěšácké minulosti a přecvičit se na protiletadlové dělostřelce, jimž britské velení svěřilo ochranu přístavů v Bejrútu a v Haifě. V polovině června navštívil vojáky ministr národní obrany Sergěj Ingr, který dvaapadesát z nich vyznamenal válečnými kříži a medailemi za chrabrost. Klapálek sám dostal vyznamenání už začátkem roku - za velení v Tobrúku obdržel Československý válečný kříž 1939 s odůvodněním, že jako velitel vždy ukazoval neobyčejnou chladnokrevnost a svým příkladem povzbuzoval podřízené.

Jinak se ale Češi dost nudili. Hitler už před rokem napadl Sovětský svaz, na přelomu roku 1942 a 1943 vvrcholila bitva o Stalingrad, kde zůstalo v kotli uvězněno 300 tisíc vojáků Paulusovy armády a Češi místo účasti v bojích čekali. "Největším nepřítelem vojáka je nečinnost!" uvědomoval si Klapálek. Navrhl proto Angličanům, aby ze statických protiletadlových dělostřelců vytvořili mobilní tankovou jednotku. Angličané svolili, Čechoslováci se rádi rychle přeškolili, a protože jim chyběly tanky, začali s příslovečnou českou obratností zprovozňovat jejich vraky. Než ale s nimi mohli zasáhnout do dalších bojů, přišlo převelení do Velké Británie. Historie československých pouštních tobrúckých krys definitivně skončila. 

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/3
DALŠÍ ČÁST ▶