Světoběžník Klapálek válčil na několika frontách, vadil nacistům i komunistům

Karel Klapálek v 60. letech minulého století.

Karel Klapálek v 60. letech minulého století.

Foto: www.vhu.cz

"Byl jsem voják, i když poslaný do civilu. A naši přísahu přece nikdo nezrušil. V té se pravilo: …svých vojsk neopustíme, ale životy své ochotně dáme na obranu vlasti a za její svobodu. Tak jsem to vzal." To napsal armádní generál Karel Klapálek. Za první světové války člen československých legií v Rusku, za druhé účastník protinacistického odboje a velitel československých vojsk na Středním východě, v Africe a v Sovětském svazu. Od jeho narození dnes uplynulo 125 let.

"Rozpustili nás, celou jednotku o šestnácti stech lidech. Rozpustili ji, aby nás mohli včlenit do jednotky, co tam v Anglii zatím vytvořili. Stará vojenská norma říkala, že se rozpouští regiment, který se provinil. Ale my jsme nic neprovedli," stěžoval si po válce trpce Klapálek. Přesun do Anglie ho vůbec netěšil. Chtěl znovu bojovat a nelíbilo se mu, že neví, kde a jak budou jeho vojáci znovu nasazeni. Za rozpuštěním pluku navíc viděl ctižádost generála Lišky, velitele Československé samostatné obrněné brigády, který chtěl dostat osvědčené a vycvičené vojáky pod sebe. 

"Já jsem měl první konflikt s jeho štábem už po příjezdu do Anglie, když měl do Wivenhoe (vojenského tábora ve východní Anglii, kde byli vojáci ubytováni, pozn. red.) přijet prezident Beneš. Předcházela tomu návštěva zpravodajského důstojníka z Liškova štábu… Když to přeženu, začal zařizovat, kde budou stát vojáci, kde já, kudy půjdeme, kam půjdeme, jak se budeme tvářit. Já jsem řekl to pověstné ošklivé slovo a zorganizoval jsem si to sám… Ten strejc Liška se na mě zlobil asi do konce života. Ale návštěva dopadla na výbornou," popisoval Klapálek.

S letadlem Bücker C4 na vojenské letecké akademii. „Učili jsme se, jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno nás učili letci z Anglie.“ Hradec Králové, 1947

Mukl nesmí mít emoce. Nepřežil by s nimi, vypráví bývalý letec Antonín Zelenka

Problémy s velitelem brigády ale pokračovaly. Klapálek se sice stal z Benešovy vůle Liškovým zástupcem, ale podle jeho vlastních slov ho celý velitelův štáb nebral na vědomí, z jakýchkoli velitelských funkcí se cítil systematicky a záměrně vyřazován. Také ostatní vojáci ze Středního východu žili v Anglii s pocitem, že jsou odstrkovaní. Dopřávali si tu sice hojná milostná dorodružství s anglickými ženami, poznávali anglické hospody, ale jinak si připadali nevyužití. Klapálek proto opakovaně žádal o možnost nasazení vojáků na východní frontě, kde už bojovali českoslovenští vojáci pod Svobodovým velením, dlouho byl ale v žádostech neúspěšný.

Toto přání se mu splnilo až v srpnu 1944. V polovině léta si ho pozval ministr národní obrany Ingr, který mu ukázal telegram vojenského atašé v Moskvě Heliodora Píky, požadujícího další velitele pro rozšiřovaný sbor, jmenovitě Bočka a Klapálka. "Ingr se jenom zeptal: ´Chceš jít?´ Já na to: ´Ano, samozřejmě.´ Tak jsem šel. On byl rád, já byl taky spokojený. Co bych tam ještě pohledával?" vzpomínal Klapálek.

Krvavá Dukla

Po čtyřiadvaceti letech se vrátil do země, v níž už jednou bojoval, tedy do Ruska, československá jednotka se však už v té době připravovala v Kyjevě na vstup na naše území. Generál Ludvík Svoboda ustanovil Klapálka velitelem 3. československé samostatné brigády v SSSR. Přestože byli přátelé a generál si ho do Ruska sám vyžádal, způsobem jmenování to mezi oběma muži poprvé zaskřípalo.

Potopení německé lodi Alsterufer

Hrdinství českých letců: před 74 lety potopili německého „lamače blokád“

"Svoboda řekl: ´Sázavský převezme první, Klapálek třetí a Boček druhou brigádu´. A skončil tohle úřední jednání tím, že řekl Lomskému: ´Bohouši, ty informuj pány.´ To jsem mu nikdy neodpustil, že nás tak odbyl," vzpomínal Klapálek. Cítil se ukřivděný, že jako ostřílený válečník s množstvím bojových zkušeností převezme mladou nezkušenou jednotku, složenou většinou z nadšených, nicméně jen minimálně vycvičených volyňských Čechů, zatímco nejzkušenější první brigádě bude velet někdo, kdo do té doby jen úřadoval.

Na druhé straně Klapálek chápal, že jeho nezkušená brigáda potřebuje schopného velitele. Schylovalo se k útoku na Slovensko.

Coventry

Příštím britským městem kultury bude Coventry. Město, jež nemělo přežít válku

Původní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání, předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi stokilometrovou frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku ubrání toto území spolu s partyzánskými oddíly až do příchodu sovětské armády. Povstání ale vypuklo předčasně už 29. srpna, a německá vojska v návaznosti na to začala už 31. srpna východoslovenské divize odzbrojovat. Na jejich místo poslali Němci vlastní silné jednotky. To byl zásadní faktor, který vedl k pozdějšímu dukelskému masakru.

Dalším byl čas. Uspíšený začátek povstání vedl sovětské velení k rozhodnutí urychleně pomoci povstalcům, ti se ale nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v dobře zajištěné německé obraně a v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzívu. Operace se navíc předem prozradila, což v podstatě anulovalo účinek přípravné dělostřelecké palby - projektily dopadaly převážně do prázdného prostoru, protože německé jednotky se v té době už stáhly do druhého obranného pásma.

Sonya Groppmanová se svou matkou Gabrielle Rossmerovou Gropmanovou

První německo židovská kuchařka odkrývá tajemství zapomenuté kuchyně

Třetí brigáda se tak bez velkého odporu dostala do obce Wrocanka, ale na přístupových cestách vládl zmatek. Československé velení se domnívalo, že postupuje územím, které už před nimi obsadila Rudá armáda. A to byl další bod vedoucí k pozdějšímu katastrofickému průběhu bitvy.

V sobotu ráno 9. září 1944 napochodovali vojáci 1. a 3. československé brigády v husté ranní mlze přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli propuklo podle veterána Josefa Holce naprosté peklo. "Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," zavzpomínal na onen den Josef Holec pro autory projektu Paměť národa.

portrét Stepana Bandery a mladý ukrajinský nacionalista

Před 70 lety se Slovensko zbavilo banderovců. Toužili na západ, šla po nich NKVD

Domněle prázdné kopce kolem byly najednou plné Němců. Na Wrocanku se vyvalily německé tanky, samohybná děla, obrněné vozy. Přestože se čeští dělostřelci dokázali vzpamatovat a útok odrazit, přinesl tento den ztrátu víc než 600 mužů. Třetí brigáda přestala prakticky existovat. 

"Brigáda ztratila ten den snad tři sta nebo i více lidí. Mrtví, nezvěstní, ranění. Byli i dezertéři a také takoví, kteří se v rojnici otočili opačným směrem. To je to nejhorší, co se může při útoku stát. Veliteli nezbývá než nejkrutěji zasáhnout. To je válka. Každý z velitelů to potvrdí," popsal tento den Klapálek s tím, že jemu osobně se to naštěstí nestalo.

Petra Erbanová

Kulka ze samopalu zasáhla koleno, se sportem byl nadobro konec

Zabránit panickému útěku za cenu střelby do vlastních řad se však rozhodl na jiném úseku u vesnice Machnówka velitel praporu Oldřich Kvapil. Nejdřív pálil nad hlavy utíkajících vojáků, a pak i dávkami do nich, protože jejich útěk hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž s sebou i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

Kruté boje prvního dne však byly jen předzvěstí toho, co všechno ještě československý armádní sbor čekalo. Operace, naplánovaná původně na pět dnů, se protáhla na pět měsíců. Čechoslováci přišli na Dukle o víc než o šest tisíc vojáků: 935 jich padlo, 4 518 bylo zraněno a 590 bylo nezvěstných. Sbor navíc ztratil 90 procent velitelů a všechny své tanky. Rudoarmějců padlo na Dukle kolem 40 tisíc.

Veterán Emil Boček

Vlčí máky připomenou Den válečných veteránů

Klapálek dorazil na bojiště až třetí den bojů, jeho brigáda, jíž měl převzít, už byla po prvním dnu značně zdecimovaná. Snažil se vojákům dodat odvahu, a to šlo jen za cenu osobního příkladu - podobně jako Ludvík Svoboda proto chodil zákopy až do první linie vyznamenávat vojáky a dělil se s poddůstojníky o nabyté válečné zkušenosti. Drželo se ho až neuvěřitelné štěstí. Jednou mu střepina německého minometu provrtala plášť, jednou se kulka téměř zázrakem zarazila o jeho zápisník. U Vyšného Komárníku ho v tváři a na zadku lehce zranila vybuchlá pěchotní mina, ale nic z toho neomezilo jeho bojeschopnost.

Vánoce 1944 strávil na Ondavě a v lednu už dobýval Bardejov. "Abych se přiznal, já jsem před Bardejovem udělal chybu. Když jsme vlezli do vesnice, kolem nás se objevily ženské… Hned utíkaly k plotnám a smažily a vařily, bůhví, kde vzaly všechno to jídlo. Já jsem z toho byl tak naměkko, že jsem si řekl - dál je nepoženu - a nařídil jsem zastavit. Druhý den jsme si to pěkně vylízali, protože Němci vyhodili do povětří betonový most, a tak získali čas, aby se uchytili. Stejně jsme ale Bardejov dobyli hned další den," vzpomínal Klapálek v knize Pavla a Zdeňka Hrabici. 

Nemilosrdná poprava maršála Tuchačevského: Stalin s ním neměl slitování

V únoru 1945 byl znovu zraněn, když na pozorovatelně, z níž právě sešel, vybuchla německá mina. Jedna ze střepin prorazila dvě patra a zasáhla ho do hlavy. I toto zranění ale přežil. V březnu pak převzal od Ludvíka Svobody velení celého armádního sboru. Stále častěji se střetával s německou nelidskostí. Čím víc se konec války blížil, tím byli Němci bezohlednější. Sbor proto zvyšoval úsilí, aby postupoval co nejrychleji.

Konec války zastihl Klapálka ve Stříbrnicích, v posledním válečném velitelství československého armádního sboru. "Kousek od Vyškova u jedné vesnice stál u cesty pan farář, měl před sebou stolek s ubrusem a na něm víno. A každému, kdo šel okolo, nalil. Mně taky."

Památník Operace Anthropoid v Praze

Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách

Po německé kapitulaci si vzal Klapálek auto a jel hledat rodinu. Nejdřív našel na Moravě mladší dceru, v Praze pak druhou, ženu mu nakonec dovezl Benešův doprovod. "Prosím tě, Olgo, kde jsi tak dlouho?" řekl jí na uvítanou.

Komunisty oceňován i vězněn

Po osvobození působil jako zástupce velitele vojenské oblasti 1 v Praze. Prvního června 1945 byl povýšen na divizního generála a od října 1945 se stal velitelem vojenské oblasti 1, jíž velel i během odsunu Němců z českého pohraničí, které pod tuto oblast spadalo. K prvnímu dubnu 1946 byl povýšen na armádního generála.

Klapálek nechtěl, aby byla armáda zatahována do politiky a skrytě kritizoval zavedení osvětových složek, ale nakonec je začal sám podporovat, čemuž nejspíše výrazně přispěla i dovolená v SSSR spojená se setkáním se sovětským velením.

únorový komunistický převrat

Únor 1948: Nevydařená demise a cesta k monopolu moci

Během února 1948 vyzval spolu s Bočkem a Svobodou prezidenta Beneše, aby změnil rozhodnutí o abdikaci, s generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor Národní fronty a neutralizovali armádu, čímž podpořili komunistický puč. K tomuto kroku vedlo Klapálka s velkou pravděpodobností to, že ač Beneše uznával a nesmírně si ho vážil, nesmířil se s Mnichovem a zazlíval Benešovi jeho postoje z roku 1938.

Do KSČ vstoupil Klapálek v červnu 1948. Ale jeho přístup zase nebyl černobílý. Když přišly politické procesy se západními vojáky, snažil se své bývalé podřízené chránit.

Fake news, ilustrační foto

Jak ruská propaganda manipuluje svobodný svět sto let po bolševické revoluci

V březnu 1949 dostal anonymní dopis varující, že ho sledují, a doporučující emigraci, ale považoval ho za provokaci.

Dne 1. února 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do penze, po procesu s Rudolfem Slánským pak byl opravdu zatčen a převezen do věznice ve Valdicích. "Když začal proces s Rudolfem Slánským, padlo v něm i moje jméno. Bylo to 20. listopadu 1952. V 11 večer pro mne přišli. Vrátil jsem se v květnu 1956," vzpomínal Klapálek.

Jiřina Dostálová

Estébáci hrozili, že mi vezmou dceru. I tak jsem jim nic nepodepsala

V letech 1953 až 1954 byl vyloučen z KSČ, degradován a v listopadu 1954 odsouzen za údajnou sabotáž Košického vládního programu v armádě k šestiletému vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na pět let. V roce 1956 byl však díky přímluvě Chruščova, Žukova a Koněva z vězení propuštěn, plně rehabilitován a získal zpět majetek i hodnost. "Když jsem se po víc než třech letech vrátil domů, tak jsem se zastavil v prvním knihkupectví a koupil všechny knihy o zahrádkářství, které tam měli. Tehdy jsem sám sobě zavelel: ´Klapálku, budeš stejně dobrým zahrádkářem, jako jsi byl vojákem!´Ale vojákem jsem ve skutečnosti nepřestal být nikdy," uzavřel generál. 

Jeho žena, spisovatelka Olga Klapálková-Košutová, sepsala manželovu válečnou pouť v knize Voják vypravuje. V roce 1968 Klapálek vydal své paměti Ozvěny bojů a téhož roku mu prezident republiky udělil k již získaným Řádu rudé hvězdy a Řádu 25. února titul Hrdina ČSSR. Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel Karel Klapálek v roce 1984. Zemřel nedlouho poté, 18. listopadu 1984 v Praze.

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 3/3
DALŠÍ ČÁST ▶