Zdroj: ČTK/Doležal Michal
Karel Kryl by oslavil 75. narozeniny. I dnes by měl pořád co říci
Jaký by byl Karel Kryl v pětasedmdesáti? Oslavil by dnešní jubileum v optimistickém duchu, nebo by byl k vývoji v naší společnosti stále kritičtější? Nejvýznamnější český písničkář toho má pořád hodně co říci, i když je tu přítomen už pouze svými nahrávkami.
Všecko, všecičko, co napsal, se vyplnilo. Tehdy po sametové revoluci, během níž se Karel Kryl s velkou slávou vrátil z německého exilu do Prahy, však zněly jeho nové písně jako příliš tvrdé výčitky, ba dokonce výsměch. „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.“
Dnes by se mu možná leckdo omluvil, že ho považoval za zapšklého kverulanta. Navzdory nespornému faktu, že Krylova tvorba ze 60. a 70. let tu pozdní vysoko převyšuje, byl totiž tenhle malý velký muž pro české posluchače zatraceně důležitý až do svého předčasného konce.
Z očí do očí
„Posílají mě tam, odkud se vždy byť jen na čas vracím,“ povzdechl si poté, co kvůli ironickým šťouchancům do zlenivělých vlastníků znovunabyté svobody přišel o část publika. „Vadím zase... Jen mrtvé ryby plavou s proudem, praví přísloví. Jenže jak sleduji pozorně denní dění, čas ubíhá, čemuž nasvědčuje zostřování politického boje. Ach, kdyby politického. Partajně politikářského... Bavím se, ale není to humor nejpřijatelnějšího druhu.“
Mimo to, že uměl naprosto přesně pojmenovat problém, byl Karel Kryl bytostný lyrik, ohromně hravý autor, který by pro dobrý rým přes plot skočil, a v neposlední řadě rozený melodik. Pokud si jeho veršované výpady proti lidské malosti bere do úst někdo, komu kromě ironie není vlastní také něha, vtip a dobrá vůle, musí zákonitě pohořet. Tak jako Dan Landa, který z díla tohoto písničkáře vyčetl jen škleb a hrubou sílu.
Když Kryl s mírným pousmáním zpíval studentům, že jeho „idyla je vylhaná jak Praha Karla Plicky“, bylo v tom daleko více bolesti než odporu. Díval se jim upřeně do očí a oni ho sledovali jako kobra fakíra. Takové napojení umělce na diváky zřejmě vůbec nemá obdobu.
Dávat naději nelze
Ti, kdo ho později ukvapeně odepsali jako stárnoucího zakyslíka, nejspíše neviděli dokument slovenského režiséra Dušana Rapoše Kdo jsem… z roku 1993.
V něm Karel Kryl velice hezky a bez jakékoliv stopy hořkosti říká: „Já? Já neztratil naději. Kdybych ztratil naději, tak tady nesedím. Naději si berem a máme, vyprosíme, nebo dostanem, ale dávat naději nelze. Já se domnívám, že když je naděje založená na lži nebo na sebeklamu, což je ještě horší druh lži, je možná ještě nebezpečnější než teror.“
