Do značné míry v tom byl nevinně. Sklony k psychické labilitě zdědil po matce Johaně Bourbonské, jenže zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že v jeho mozku tiká časovaná bomba.

Král dostal výprask

V roce 1380 nastoupil po otcově smrti na francouzský trůn jako Karel VI., jenže v té době mu bylo teprve 12 let, takže za něj vládli jako regenti hned tří strýčkové. Ti mu také za nevěstu vybrali dceru bavorského vévody Isabelu. Svatba se konala v roce 1385 a o čtyři roky později byla dívka korunována na královnu.

Obě tyto příležitosti rozkázal Karel VI. bujaře oslavit, přičemž se o vybrané pochoutky neváhal podělit ani s prostým lidem. Není divu, že jeho popularita prudce stoupla. Isabela na tom byla podstatě hůř.

Podle dobových pramenů nepobrala příliš krásy, což poddaní samozřejmě nenechali bez povšimnutí. Navíc jim vadilo, že se ani po několika letech nedokázala pořádně naučit francouzsky. Karel VI. byl už tehdy známý ztřeštěnými nápady a jednoho dne se vydal inkognito mezi lid, aby zjistil, co si skutečně myslí o jeho manželce.

Byla to trpká zkušenost. Když se dozvěděl, že jí přezdívají „prasnice“, odhalil svou totožnost, aby zjednal nápravu. Nikdo mu ale nevěřil, považovali ho za provokatéra a král se domů vrátil řádně pobitý.

První velký záchvat šílenství dostal Karel VI. v roce 1392 při tažení do Bretaně. Náhle propadl iluzi, že je obklopen nepřáteli, vytasil meč a usmrtil čtyři muže ze svého doprovodu. Rozehnal se také na mladšího bratra Ludvíka Orleánského, s nímž nikdy neměl příliš vřelý vztah, ale nakonec se zarazil. Jen o rok později mělo vše tragickou dohru.

Lidské pochodně

V královském paláci se konal maškarní ples na počest sňatku královniny oblíbené dvorní dámy. Karel VI. chtěl všechny překvapit maskou „divého muže“, a tak se obalil smůlou a lněnými vlákny. Jiné zdroje uvádějí, že šlo o kombinaci kolomazi a koudele, ale to nic nemění na faktu, že panovníkův převlek byl velmi hořlavý.

Stejně se namaskovalo i pět jeho přátel a poté jako velká vřeštící tlupa vtrhli do sálu mezi konsternované hosty. Korunu všemu nasadil Ludvík Orleánský, který se náhle zjevil ve dveřích s pochodní v ruce a začal divé muže zapalovat. Dodnes není jasné, zda jednal ve strachu, nebo se pokusil bratra chladnokrevně zabít.

Jeden z králových pobočníků uhořel na místě, další tři podlehli popáleninám v následujících dnech. Poslední přežil jen díky tomu, že skočil do škopku se špinavým nádobím. Král vyvázl téměř nezraněn díky duchapřítomné vévodkyni z Berry, která ho uhasila svou těžkou sukní. Když se o událostech na bále dozvěděli poddaní, málem vypukla revoluce. Jejich hněv se obrátil zejména proti Ludvíkovi Orleánskému.

Ohnivou tragédii sice kronikář Jean Froissart poeticky nazval „bál světlušek“, ale na králově psychice tato událost zanechala hlubokou jizvu. Vyčítal si smrt blízkých, hluboké deprese se u něj střídaly se záchvaty zuřivosti. Poddaní mu začali přezdívat Šílený a panovníkovy indispozice využila i Anglie, která obnovila boje v rámci stoleté války.

V roce 1420 podepsal Karel v Troyes dohodu, v níž za nástupce označil svého zetě, anglického krále Jindřicha V. Lze předpokládat, že už byl ve stavu, kdy nevěděl, co činí, neboť měl vlastního syna a právoplatného dědice. Když o dva roky později Karel zemřel, jeho syn odmítl uznat Jindřichovy nároky a pustil se do boje o svá práva.

Lidé přesto na zesnulého krále vzpomínali s láskou a na jeho poslední cestu jej přišlo vyprovodit osmnáct tisíc lidí.