Zásah policistů z ÚOOZ v Olomouci nastolil mnoho zásadních otázek. Kauza se má podle mediálních informací týkat nejen některých podnikatelů a politiků, ale také významných představitelů Policie České republiky.

Samozřejmě nelze hodnotit, jaké důkazy vedly k povolení domovních prohlídek, což musel učinit soud, a k zatčení podezřelých osob. Nelze ani nyní předjímat, jestli se v tomto konkrétním případě potvrdí podezření na ovlivňování vyšetřování konkrétních kauz policií. Celý případ však vrhá velmi špatné světlo na fungování Generální inspekce bezpečnostních sborů, která je ze zákona povolána k tomu vyšetřovat podezření z trestné činnosti policistů.

Zároveň se v médiích objevila souvislost olomouckého zásahu se zásahem, který naopak vedl GIBS vůči policistovi z ÚOOZ. Nelze se divit, že se už pomalu hovoří o válce policistů.

Zásadní otázky

Otázky, které toto dění nastolilo, jsou pro fungování právního státu naprosto zásadní: Pokud v Olomouci docházelo k tomu, že policisté mohli být propojeni s lidmi, kteří měli zájem na nevyšetřování určitých případů, je to věc jen Olomouce, nebo je to systémový jev? Funguje GIBS neutrálně, nebo naopak je útvarem, který brání vyšetřování nezákonností ze strany policie? Jakou roli sehrávají jednotlivé články soustavy státního zastupitelství a plní řádně státní zástupci svou roli dozoru nad zákonností? Proč určité kauzy jsou centrem pozornosti médií a jiné nikoli? Funguje při vyšetřování podezření v konkrétních kauzách princip zákonnosti, nebo dochází k tzv. výběrové spravedlnosti, tedy vyšetřuje se podle toho, zda na tom je, nebo není zájem?

Tyto otázky musí napadat leckoho již dlouhou dobu, když sledujeme, jaká pozornost se třeba věnuje kauze Davida Ratha a s jakou důkladností se vede dokazování a jak malá pozornost je věnována možné trestní odpovědnosti představitelů Prahy, kteří v roce 2006 schválili zadání veřejné zakázky na Opencard.

Ani upozornění soudce, že praví viníci nejsou postaveni před soud, ani trestní oznámení vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny nevedlo k zahájení trestního stíhání a razantnímu zásahu, jaký byl nyní proveden v Olomouci nebo na útvaru ÚOOZ. Stejně tak se lze ptát, proč v případu Opencard stojí před trestním soudem všichni členové Rady hl. m. Prahy, kteří hlasovali pro určité rozhodnutí, a proč v kauze OKD státní zástupce obžaluje pouze dva zaměstnance Fondu národního majetku a jednoho znalce, když rozhodnutí, kterým měl stát přijít o téměř 6 mld. Kč učinila svým hlasováním celá vláda a podílelo se na něm mnoho dalších osob. Navíc v uvedených případech jako by neplatila stará kriminalistická poučka „cui bono", tedy „v čí prospěch". Pokud se trestní represe nedotkne těch, kteří z trestné činnosti měli prospěch, je něco v nepořádku.

BIS varuje

Ministr vnitra Chovanec olomouckou kauzu zhodnotil jako selhání jednotlivců. Obávám se ale, že již delší dobu existují varovné signály o tom, že nejde o žádné selhání jednotlivců, ale že orgány činné v trestním řízení (policie, státní zastupitelství, soudy) jsou na určitých místech prostřednictvím konkrétních lidí ovlivňovány určitými zájmovými skupinami nebo přímo lidmi napojenými na organizovaný zločin.

O tomto jevu v posledních několika letech hovořily i veřejně dostupné zprávy Bezpečnostní informační služby. Je s podivem, že se těmito zprávami vláda, parlament a bezpečnostní rada státu vážně nezabývají. Ve zprávách BIS najdeme v kapitole nazvané Ovlivňování české justice, policie a veřejné správy i tato varování: „případy korupce státních orgánů se soustřeďují mimo jiné na oblast justice s cílem zakrýt předchozí nelegální aktivity", „specifický problém představuje bezpečnostní nespolehlivost některých soudců a státních zástupců", „BIS zaznamenala kontakty představitelů justice na osoby z kriminálního prostředí či existenci klientelistických vazeb, které mohou závažným způsobem ovlivnit průběh soudního řízení". Lze jenom spekulovat, proč vláda, ministři vnitra či spravedlnosti a parlament varovné zprávy BIS dlouhodobě ignorují a nevyvozují z nich žádné závěry.

Každopádně je ale jasné, že možné ovlivňování trestních řízení není jen specifickým problémem v Olomouci, ale že je tím pravděpodobně zasaženo fungování policie a justice ve všech krajích. Tím se pak dá vysvětlit třeba to, proč se podezření z podvodů v rámci insolvenčních řízení v jednotlivých krajích nevyšetřují nebo proč nejsou vyšetřovány případy podezřelých zakázek či privatizací ve velkých městech, například v Praze, takže v těchto kauzách hrozí promlčení. Toto však nepadá jen na hlavu policie, ale nemenší odpovědnost nese i státní zastupitelství.

Po personálních změnách ve vedení Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci se zdálo, že státní zástupci již nebudou zametat kauzy pod koberec, ale ani nebudou jednat na něčí objednávku. Bohužel mám pocit, že reforma státního zastupitelství, které by bylo garantem zákonnosti, se zastavila v půli cesty. Státní zastupitelství si nemůže vybírat kauzy podle atraktivity a mělo by prosazovat stejnou laťku trestní represe tak, aby spravedlnost nefungovala výběrově či náhodně. Není možné, aby v některých kauzách státní zástupci obžalovali tzv. malé ryby a ty velké unikaly, v jiných jednali naopak.

Bez reformy všech složek to nepůjde

Ve známé kauze tzv. justiční mafie uvedl soudce Vojtěch Cepl zásadní myšlenku, že k ovlivňování trestního řízení může dojít právě v důsledku zneužití principu delegace a možnosti účelově přesunout věc k jinému orgánu či k jiné osobě, která o věci rozhoduje. U soudce to znamená porušení principu zákonného soudce, neboť jedině je-li vyloučena možnost manipulace s tím, kdo věc dostane k rozhodnutí, lze hovořit o spravedlivém procesu.

Bohužel na úrovni policie a státního zastupitelství toto nefunguje. Právě přesouváním věcí pod ten či onen orgán policie či státního zastupitelství lze dosáhnout v našem systému výsledků, které vyhovují určité zájmové skupině. Například zajistit, že se nějaký případ odloží, nebo naopak že někdo bude tzv. odstíhán. I v případě, že ho posléze soud obžaloby zprostí, nese to s sebou často nevratné důsledky na osobní pověsti, profesi, sociálním postavení, a to i kvůli medializaci.

I když v jednotlivých případech lze držet palce těm či oněm statečným policistům, státním zástupcům a soudcům, nelze nevidět, že popsaný systém je v současnosti natolik deformovaný a neobsahuje pojistky proti tomuto zneužití, že zároveň nezaručuje nestranný výkon spravedlnosti a občan se nemůže cítit bezpečně.

Tento obrovský problém nevyřeší vyšetřování a případný trestní postih v olomoucké kauze, ale důkladná reforma policie včetně GIBS, státního zastupitelství, soudů, posílení osobní odpovědnosti konkrétních osob v policii a justici za nečinnost, stejně jako za nezákonná rozhodnutí, posílení kontrolních mechanismů ze strany parlamentu a zvýšení možnosti obrany občana proti bezdůvodnému odkládání trestních oznámení, jasná pravidla pro medializaci případů a razantní personální změny. Připravovaný zákon o státním zastupitelství, tak jak se připravuje, na tom nemůže změnit nic. Vláda i parlament by se tím měly okamžitě zabývat, protože výběrová spravedlnost ohrožuje všechny. Do budoucna se to může týkat nejen podnikatelů a občanů, ale i těch, kteří dnes mají moc a mají možná pocit, že jsou tak vlivní, že jich se to týkat nemůže.