Podobný film viděl snad každý, scénáře jsou vždy podobné: na Zemi se šíří záhadný smrtelný virus (nejčastěji z Afriky nebo z kosmu), natvrdlí politici ale varování osamělého vědce nevěří, a proto zbytečně umírají lidé, a nakazí se i hrdinova partnerka. Teprve když lidstvu hrozí vyhynutí, proniknou fakta k té nejkompetentnější osobě (nejčastěji prezident Spojených států). Vědec konečně může realizovat svůj záchranný plán, píchne partnerce spásnou vakcínu v poslední vteřině a divák si může oddechnout...

Taková „výchova" samozřejmě vytváří živnou půdu pro nekontrolovatelné bujení fám i v případech událostí, jež mají reálný základ. Připomeneme-li si však ty největší „katastrofy" posledních let, uvidíme, jak často nezodpovědní politici, (občas) vědci a (mnohdy) média hazardují s přirozeným lidským sklonem podléhat katastrofickým scénářům. Tenhle hazard má přitom v sobě dvojí nebezpečí. Zaprvé vyletí zbůhdarma „do luftu" obrovské peníze, které by byly potřeba na boj proti nemocem, jež skutečně lidi především v Africe či jihovýchodní Asii dnes a denně decimují.

Lékaři, kteří tam pracují, by mohli vyprávět (viz Počítám s bombou i únosem, Dotyk 32/2013). Tyhle prostředky pak mohou chybět právě v době, kdy nějaký virus ptačí, prasečí či jiné chřipky nebo třeba eboly nedejbůh skutečně zmutuje, a půjde nám opravdu o krk. Zadruhé, takřka nepřerušovaná mediální smršť katastrofických vizí může v případě, že nějaká závažná epidemie ve vyspělém světe skutečně vypukne, oslabit naši obezřetnost. „Nojo, to bude zase stejná habaďůra jako s očkováním proti ptačí chřipce," mávne nad tím řada spoluobčanů rukou.

Zbytečně šílená apokalypsa

Z dnešního pohledu už je těžké rozlišit, zda panika kolem tzv. nemoci šílených krav BSE byla více šílenstvím nebohého skotu, nebo evropských úřadů. Každopádně poté, co se první případy BSE před třinácti lety objevily, rozpoutala se skutečná apokalypsa. Svět obletěly záběry tisíců poražených zvířat, likvidovaných na hořících hranicích. Na vině byl vědecký předpoklad, že konzumace nervové tkáně zvířat nemocných BSE může způsobit u člověka smrtelnou variantu tzv. Creutzfeldt-Jakobovy choroby.

Ve skutečnosti na tuto chorobu zemřelo ve světě dohromady mnohem méně lidí, než kolik jich zahyne při automobilových nehodách za jediný den. A objevily se i pochyby o tom, zda vůbec má BSE s úmrtími lidí na Creutzfeldt-Jakobovu nemoc přímou souvislost. Nicméně jakmile se jednou kauza dala do pohybu, trvalo roky ji zastavit. Přišla evropské daňové poplatníky odhadem na deset miliard eur.

Před osmi lety zase úřadovala ptačí chřipka. Jen Česko si kvůli ní pořídilo lék Tamiflu za zhruba jednu miliardu korun. Plánoval se dokonce nákup tohoto léku za pět miliard korun, měla ho pořídit Správa státních hmotných rezerv. „Zabránit téhle akci byl jeden z našich největších úspěchů," řekl týdeníku Dotyk před časem jeden z tehdejších manažerů správy. Kauza ptačí chřipky skončila v Česku fiaskem. Přestože stát rozjel kampaň za očkování, nakonec se demonstrativně nedali očkovat ani mnozí lékaři a všechno vyšumělo. Tedy kromě zisků farmaceutických firem – ty byly velmi reálné.

Roku 2009 se stala pro změnu „hitem" chřipka prasečí (nejprve zvaná podle místa prvního výskytu mexická). Farmaceutické firmy na ní podle odhadů vydělaly až 7 miliard dolarů. Jenže následně zpráva sdružení British Medical Association a novinářů z Bureau of Investigative Journalism uvedla, že vědci, kteří vypracovali pro Světovou zdravotnickou organizaci doporučení bránit se údajné pandemii, byli ve skutečnosti placeni farmaceutickými firmami. Ty to popřely. „Je to jeden z největších skandálů století," prohlásil nicméně i tehdejší šéf zdravotnické sekce Rady Evropy Wolfgang Wodarg.

Cena života má svůj limit


Na druhou stranu – nechceme samozřejmě říci, že nebezpečí pandemie lze podceňovat. Nemůžeme ani bagatelizovat lidské oběti, které výše zmíněné případy skutečně přinesly. Problém je v něčem jiném. Politici jsou schopni prohlásit, že s hrozbou pandemie skoncují za „každou cenu", jenže reálně je taková proklamace naprosto nesmyslná. Ač je to téma prakticky tabu, lidský život má dnes svým způsobem cenu vyčíslitelnou – a limitovanou. I zdravotní péče v našem každodenním životě vychází z výše zdrojů zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení, případně z dalších možností peněženek pacientů.

Totéž pochopitelně platí o jednorázových akcích typu prevence proti hrozící pandemii. Státní kasa není bezedná. V souvislosti s normální chřipkou umírá jen v Česku každý podzim několik tisíc lidí. Jakou zodpovědnost vůči občanům tedy mají státní úředníci, když proti často zcela neurčité a neověřené hrozbě už házejí miliardy ze státní kasy? I vůči ebole je proto na místě především obezřetnost, a ne apriorní plýtvání prostředky. A to právě proto, že nelze vyloučit, že jednou opravdu nějaká metla na lidstvo přijde...