Ten zásadní bod zvratu měl vlastně nastat až letos: právě na letošní rok odhadovali ekonomové okamžik, kdy pouhé jedno procento nejbohatších lidí ovládne více než polovinu světového bohatství.

Bohatí si ale nějak pospíšili, a tak zlomová chvíle přišla o něco dřív. Právě před rokem, před blížícími se Vánocemi, švýcarská banka Credit Suisse publikovala údaje, že jedno procento nejmajetnějších získalo již 50,4 procenta ze sumy 250 bilionů dolarů, na kterou finančníci odhadli bohatství všeho lidstva.

Mizí střední třída

Také další podobné údaje dokládají, jak nerovnoměrně je majetek rozdělen. Dvě třetiny lidstva podle zmíněné analýzy švýcarské banky ovládají asi tři procenta celkového bohatství. Takzvaná střední třída podle expertů ve většině zemí mizí (snad s výjimkou Číny).

Ne ve všech státech jsou ovšem disproporce stejné. Studie OECD před časem například také porovnávala podíl příjmů deseti procent nejbohatších a desetiny nejchudších obyvatel té které země. Zatímco například ve Spojených státech brali ti nejbohatší bezmála dvacetinásobek toho, co ona desetina nejméně majetných, třeba v Mexiku to bylo dokonce třicetkrát více. V Česku naopak šlo jen o zhruba pětinásobek.

Americká aristokracie

K rozdmýchávání nespokojenosti voličů ve Spojených státech zhruba před rokem přispěly také informace tamního think-tanku Institute for Policy Studies, považovaného spíše za levicovější platformu. Jeho badatelé publikovali zprávu, podle níž už dvacítka největších boháčů v USA dosáhla na větší bohatství, než má dohromady polovina Američanů.

„Rozdíly mezi nejchudšími a extrémně bohatými se navíc zvětšují a mohou způsobit ekonomickou nestabilitu země," konstatovali výzkumníci.

Především z evropských levicových ekonomických a finančních kruhů se proto na adresu zámořské velmoci ozývají odsudky, podle nichž Spojené státy fakticky ovládá „aristokracie boháčů".

Bohatne i průměr

Před dvěma sty lety si přitom každý člověk na zeměkouli vydělal za den v průměru tři dolary – dnes je to jedenáctkrát více. Přesný průměr 33 dolarů denně mají v současné době Brazilci, kupříkladu průměrný Američan si přijde na 130 dolarů. Tyto přepočty na paritu kupní síly zveřejnil letos v zevrubné analýze Wall Street Journal.

Jak v deníku připomněla profesorka Deirdre N. McCloskeyová z chicagské University of Illinois, „velké zbohatnutí" posledních dvou století je v dějinách unikátní. V historii se sice už podařilo v určitých obdobích zdvojnásobení příjmů – například během existence starověkého Řecka nebo Říma, v údobí čínské dynastie Song nebo říše Velkých Mughalů v Indii. Po těchto výjimečných etapách ale průměr zase spadl dolů.

„Velké zbohatnutí" posledních dvou století je v dějinách unikátní.

Samotný Wall Street Journal prezentoval ty názory ekonomů a politiků na příčiny zbohatnutí světa, které zdůrazňují jako hlavní důvod svobodný rozvoj lidí, jejich možnost v demokracii a kapitalismu rozvíjet své nápady, a tím zhodnocovat život svůj i ostatních.

Z marxismu vycházející vykladači, ať už se na tuto ideologii veřejně odkazují, nebo ne, naopak stále podporují myšlenku „nespravedlnosti", hovoří o vykořisťovatelích a vykořisťovaných a požadují mnohem větší rovnostářství.

Jiný úhel pohledu

Ačkoliv tedy většina světa opravdu bohatne, majetková nerovnost se zdá být přesto stále větší rozbuškou. A to bez ohledu na to, jaké má příčiny: zda se týká skutečně zcela chudých Somálců nebo Bangladéšanů, či lidí z bohatého severu a západu planety, kteří sice mají ve srovnání s Bangladéšany neuvěřitelné bohatství, ale taky vidí, že soused má prostě víc...

Mnozí miliardáři si nebezpečnost nerovnoměrného rozdělení majetku uvědomují. Výraznou diskusi na tohle téma spustil například v době poslední tzv. finanční krize jeden z nejbohatších lidí planety Warren Buffett. A mnozí miliardáři se také buď sami osobně, nebo prostřednictvím jimi podporovaných politických figur snaží tohle téma uchopit a říci společnosti, že s tím něco udělají.

Samozřejmě, že receptů na vyléčení tohoto výrazného rozporu ve společnosti chrlí nepřeberně. Ale v principu se vlastně nabízejí pořád jen dvě cesty.

Miliardáři u vesla

Jedna se zdá nepopulární a již překonaná. Vychází z oněch historických hesel typu „Neptej se, co Amerika udělá pro tebe, ale co můžeš ty udělat pro Ameriku", zdůrazňuje osobní angažovanost lidí za jejich úděl (a tedy i majetek) – a v sociální oblasti se snaží potřebným pomáhat, ať už na úrovni „vlastních chudých", nebo na úrovni mezinárodní. Tahle politika je ovšem celkem neokázalá, a tak u „širokých voličských mas" v současné době jako by moc šancí neměla.

Naproti tomu se rozbujela cesta druhá: politici apelují na negativní lidské vlastnosti, zbavují je vlastní odpovědnosti a nabízejí „odstranění viníků" toho, že někdo jiný má – pochopitelně vždy nezaslouženě – víc než oslovený volič.

Politika osobní angažovanosti je celkem neokázalá, a tak u „širokých voličských mas" v současné době jako by moc šancí neměla.

Viníků se nabízí celá řada: od Bruselu přes imigranty po dnes velice oblíbené a zřejmě naprosto škodlivé „elity" a nositele „politické korektnosti". Nejčastěji to bývají názoroví oponenti nebo předchozí vlády – případně samozřejmě vlády současné, pokud ještě kritik není sám u vesla...

V Americe Donald Trump, v Česku třeba Andrej Babiš, to jsou typičtí dnešní „miliardáři-spasitelé". Z pohledu selského rozumu je pozoruhodné, jak si mohli získat tak velkou voličskou přízeň: většina lidí jim nepochybně dala hlas i proto, aby učinili svět „spravedlivější", včetně rozdělení bohatství. A jediným reálným výsledkem přitom je, že tito miliardáři vedle peněz získali ještě politickou moc.