Když chcete vyhrát, tak to bolí, říká stavitel elektráren na bioodpad Skřenek

15. leden 2018 četba na 26 minut
Ivo Skřenek

Ivo Skřenek

Foto: Martin Divíšek

Zlikvidujeme odpad, který by škodil, vyrobíme energii a hnojivo, a navíc zabráníme, aby skleníkové plyny vznikající při hnití šly do atmosféry, slibuje Ivo Skřenek, tvůrce bioelektrárny v Rapotíně. 

Co následovalo?

Začal jsem hledat místo, kde bych mohl něco takového postavit. Jenže na začátku nevíte nic, musíte se všechno naučit a vším se prokousat. Získat všechna povolení, a to v tomto případě není jednoduché. Když řeknete usedlíkům na libovolném místě, že jim za barákem postavíte podnik, který bude zpracovávat odpady a vyrábět plyn, tak ho prostě nechtějí. Nechal jsem si proto od Rakušanů udělat návrh projektu na zelené louce, a s ním jsem pak chodil a hledal, kde bych ho postavil. Trvalo mi to sedm let a chtělo to odhodlání i urputnost.

Ivo SkřenekZdroj: Martin Divíšek

To místo jste nakonec našel v Rapotíně?

Našel jsem jich několik, ale většinou to skončilo tak, že to místní lidé odmítli. Starostové a zastupitelé to obvykle ze začátku chtěli, ale vždycky se toho nakonec zalekli. Chtěli vidět, jak to funguje. Jenže v Česku to nikde nebylo. Dobře, odvezli jsme je do Rakouska a ukázali jsme jim to. Když to viděli, měli o to pak zájem. Ale všechny obyvatele vesnice do Rakouska neodvezete. Takže se mi několikrát stalo, že jsme si sehnali všechna potřebná povolení a lidé ve finále při veřejném projednávání stejně řekli, že nic takového nechtějí, protože se toho bojí. A úplně všechno šlo vniveč. Ale nedá se nic dělat, prohru musíte s pokorou přijmout a jít dál. Když ztroskotalo už několikáté naše jednání, dozvěděl jsem se o Rapotíně v Jeseníkách. Že je tam bývalá sklárna a že už se tam někdo o biostanici pokoušel, ale neměl na to dost peněz. Rozjel jsem se tam a opravdu jsem našel opuštěnou a strašně zdevastovanou fabriku. Šel jsem za starostou a konečně se nám podařilo bioplynárnu postavit. Stavba sama trvala asi tři čtvrtě roku.

Jaké bylo spouštění provozu?

To byla další věc. Odpadové firmy tu dosud řešily problematiku odpadů tím, že je buď spalovaly, nebo vyvážely na skládky a zahrabávaly do země. A nevěřily nám, že to můžeme dělat i jinak. „Vozili bychom vám to, ale my nevěříme, že to opravdu zpracujete. Radši to dáme na skládku.“ Takže jsem musel chodit za velkými firmami produkujícími biodpady (mlékárnami, masokombináty, potravinářskými firmami a podobně), aby mi je daly.

Jaké bioodpady zpracováváte?

Prošlé potraviny, zkažené maso, zeleninu, prošlé jogurty, mléčné výrobky, konzervy a kaly z čističek odpadních vod. Všechny věci s biologickou složkou, byť v umělohmotných obalech. Na skládky se už dávat nesmějí, ale stejně se to děje.  Ale dostat se k těmto odpadům a prosadit se nebylo jednoduché. V Olomouckém kraji jsme oslovili všechny firmy, říkali jsme jim, že zpracujeme jejich odpad, že je to bude stát míň peněz než skládkování a ještě z toho budou mít užitek. A pořád se setkávali s reakcemi: „My vám nevěříme, stejně to vysypete na skládku.“ Potřebovali jsme spoustu času, peněz i lidí, abychom to ustáli. Tam mi opět pomohla zkušenost ze sportu, který mě naučil, že je potřeba se zapřít a vydržet. Když chcete vyhrát, tak to bolí. A nakonec se to povedlo.

Co budou další kroky?

Tyto bioplynárny se dají stavět i na dalších místech a kromě shnilých potravin mohou zpracovávat i odpad ze žump a septiků. Výsledným produktem je bioplyn, který vytvářejí mikroby, jež požírají odpad. V zemi vzniká tisíce let a v bioplynárně ho získáme za několik měsíců v uzavřeném procesu. Plyn pak jde do kogenerační jednotky jako pohonná hmota pro motor, který ho spaluje a vyrábí elektřinu a teplo. Elektřinu pak dodáváme do rozvodné sítě a teplo vytápí v Rapotíně sídliště s bytovkami. Obec tak má z bioodpadu prospěch.

Na druhé straně šéf Českého plynárenského svazu namítá, že takto získaný plyn je dvakrát až třikrát dražší než klasický zemní plyn.

Je, ale my plníme dvojí roli… Zlikvidujeme odpad, který by škodil, vyrobíme energii a hnojivo, a navíc zabráníme, aby skleníkové plyny vznikající při hnití šly do atmosféry. Ekologie a ekonomika jdou ruku v ruce. A zvážíte-li, že za vyvezení odpadu na skládku se platí, a že by tedy za zpracování odpadu mohly firmy platit nám – což taky byla moje vize – tak by to výrobu plynu zlevnilo. Ale tyhle peníze zatím nedostáváme, odpadáři nám nezaplatí to, co zaplatí za skládkovné. Jsme pro ně noví. Kdyby nám za zpracování odpadu platili, tak dokážeme celou výrobu energie zlevnit. Teď pracujeme na tom, že plyn vyčistíme a začneme ho dodávat do sítě, kde se promíchá s normálním zemním plynem a bude fungovat jako zelená energie. To je současná vize celé Evropy. Když takových stanic bude víc, tak odpad, který jinak jen škodí, může zeměkouli ještě něco dát.

A nestane se z toho jen další důl na státní či evropské dotace?

To říkala paní Vitásková (bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, pozn. red.). Jenže prosadit a postavit bioplynárnu je tak náročné, že bát se nějakého jejich boomu je nesmysl. Jestli takových biostanic, jaké jsme postavili my, vznikne v republice deset, tak to bude hodně velký úspěch. Vezměte si, že se v republice ani za dvacet let se nepostavila žádná nová spalovna. Prosadit u obyčejných lidí, že jim za domy postavíte fabriku, je dnes obrovský problém. Natož spalovnu odpadů. Tohle nejsou solární elektrárny, kde dáte na pole panely a za tři měsíce máte solární elektrárnu. Prosadit a postavit zařízení jako bioplynárna je obrovský problém. Vitásková nasazovala zejména na zemědělské bioplynové stanice vyrábějící metan ze zemědělských produktů, jako je kukuřice a řepka. Na elektřinu vyrobenou z takto vytvořeného plynu byla státní podpora a byla i podpora na pěstování biomasy, což vedlo k tomu, že se pole osázela plodinami, které sloužily jen jako palivo pro bioplynové stanice. Ano, to bylo postavené na hlavu. Na druhé straně to byl nějaký počin, který posunul tuto problematiku dál.

Ivo SkřenekZdroj: Martin Divíšek

Jenže místo pěstování klasických obilovin sloužících pro výrobu potravin obsadila česká pole kukuřice, která je vyčerpává.

Tahle situace trvala, dokud pěstování kukuřice podporovaly dotace. Ty byly nesmírně vysoké a vedlo to k zatěžování polí, o kterém mluvíte. Ale to už je pryč, protože tyto dotace před šesti nebo sedmi lety skončily. Takže teď končí i některé bioplynové stanice, protože nedotovanoé plodiny musí nakupovat velmi draho a nedává jim to ekonomický smysl. My ale jdeme cestou, že by tyto zemědělské bioplynové stanice mohly zpracovávat biologické odpady, kejdu, hnůj, nebo teď jde o čistírenské kaly. Ty také představují velký problém. Ale když se naředí a smíchají se zemědělskými produkty, dá se z nich vyrobit energie a plyn, a současně tím pomůžeme vyčistit vodu od nečistot. V Česku se postavilo kolem 600 bioplynových stanic, mají je zemědělci a teď moc nevědí, co s nimi. Ale byl to nějaký směr a doba se vyvíjí. My jsme přišli s tím, že stavíme bioplynové stanice nové generace. Zpracováváme i živočišné odpady a spolupracujeme s vysokou školou na vývoji dalších technologií k co nejlepšímu využití vznikajícího plynu. A musíme přesvědčit veřejnost, že dokážeme v Česku postavit zařízení, které neškodí, nesmrdí, slouží a obec z něj má výhody, protože dodává teplo s úsporou několika tisíc na jednu domácnost ročně.

Akční letáky