Dodnes neexistuje žádná univerzálně přijímaná definice terorismu. Označení za teroristu s sebou nese silný morální odsudek. Proto je na straně vlád častá snaha každého politického soupeře zobrazovat jako teroristu stejně jako se různá hnutí snaží se označení za teroristy bránit.

I proto bohužel stále platí často opakované klišé, že kdo je pro jednoho teroristou, ten je pro druhého bojovníkem za svobodu.

Násilí a strach jako součást vládnutí

Začněme tím nejobecnějším pojetím. V něm lze terorismus považovat za použití násilí (nebo hrozby násilí) k vyvolání strachu a jeho prostřednictvím pak k dosažení politických cílů.

Strach vždy byl a dodnes je významným nástrojem vládnutí v jakékoliv společnosti. Například starověký Řím nejen užíval krutých a hromadných trestů k pacifikaci dobytých území, ale také dal moderním jazykům slovo decimace, které je odvozeno od trestu v podobně popravení každého desátého vojáka legie. Oběti byly vybrány losem a nemůže být pochybnosti o tom, že trest vyvolával strach a tedy poslušnost velmi úspěšně.

Samotné slovo ‚terorismus' se pak zrodilo, aby popsalo jakobínský teror v revoluční Francii. Byli to opět ti u vlády, kteří nastolovali atmosféru strachu.

Například starověký Řím nejen užíval krutých a hromadných trestů k pacifikaci dobytých území, ale také dal moderním jazykům slovo decimace, které je odvozeno od trestu v podobně popravení každého desátého vojáka legie.

I ve 20. století by bylo jednoduché najít další případy režimů, které uplatňovaly násilí vůči vlastním občanům, aby vyvolali strach a tedy poslušnost. Bombardování civilní populace během druhé světové války s cílem podlomit morálku obyvatelstva užívalo stejné logiky. Vyvrcholením pak bylo použití jaderných zbraní na sklonku války a následná studená válka, což představovalo permanentní ohrožení civilní populace na obou stranách.

Toto se v současnosti často označuje jako státní terorismus. Terorismus je od něj odlišován často právě na základě toho, kdo se jednání dopouští. Užití násilí ze strany státu (například k potrestání zločince a tedy i vyvolání strachu z porušování zákonů) se považuje ve většině případů za legitimní, dokud odpovídá konkrétním pravidlům (vnitrostátním zákonům a mezinárodním úmluvám chránícím lidská práva nebo regulujícím chování válčících stran).

Moderní terorismus

S notnou mírou odvahy a zjednodušení lze tvrdit, že se v současnosti terorismem chápe užití násilí nebo hrozba násilí nestátní skupinou na civilní cíle či mimo válku ve snaze způsobit především psychologický úder.

Za první „nestátní“ teroristy se někdy považují Zélóti v Judeji nebo Asasíni na Blízkém východě.

S nestátními skupinami se termín terorismus spojuje až od 19. století. Za první „nestátní“ teroristy se někdy považují Zélóti v Judeji nebo Asasíni na Blízkém východě.

Obecně se ale historie moderního terorismu vztahuje k anarchistickým hnutím devatenáctého století. Útočníci páchající atentáty na konkrétní osoby se hrdě identifikovali jako teroristé. Poněvadž zločinec vraždí kvůli sobě, ale terorista kvůli vyšším politickým ideálům...

4 vlny terorismu

Anarchistické teroristické skupiny na přelomu 19. a 20. století představovali první vlnu terorismu podle populární teorie Davida Rapoporta. Ten identifikoval celkem čtyři takové vlny:

  1. První byla výše zmiňovaná anarchistická vlna.
  2. Na přelomu století jí následovala vlna antikoloniálního terorismu bojujícího za národní sebeurčení. Teroristické skupiny druhé vlny často kombinovaly terorismus s guerillou a bránily se označení za teroristy, které již neslo negativní konotace. I vzhledem k tomu, že jimi prosazovaná antikoloniální agenda byla řadou lidí ve světě vnímána jako legitimní, se pro ně vžilo označení „bojovníci za svobodu“.
  3. Sedmdesátá léta přinesla třetí vlnu terorismu, kterou představovali levicové skupiny, jako byla RAF v západním Německu, Rudé brigády v Itálii nebo Organizace za osvobození Palestiny. Významným fenoménem třetí vlny byly únosy letadel a únosy obecně. Ať už za účelem vyjednávání o politických cílech, nebo získání financí na své další aktivity.
  4. V reakci na revoluci v Íránu nabírá na významu politický islám. V návaznosti na to začíná čtvrtá vlna terorismu označovaného za náboženský. Al-Káida nebo Islámský stát jsou ale spíše současností než historií terorismu, a proto také exkurz do historie ukončím s jejich vstupem na scénu.

Co stojí za vzestupem teroru

Po ohlédnutí za státním i nestátním terorismem se nabízí otázka, co se změnilo, že nestátní terorismus dnes – zdá se úspěšně – hýbe světem (což neznamená, že dosahuje svých cílů).

Jedním z důvodů pro vzestup nestátních teroristických skupin je pokrok v možnostech komunikace. Máte-li se bát terorismu (nebo na něj jinak reagovat), musíte se nejdříve dozvědět, že k nějakému útoku došlo, nebo jím někdo vyhrožoval, což je obtížně představitelné bez existence médií. Zvláště televize dokáže zprostředkovat strach z ataku i lidem velmi vzdáleným. 11. září 2001 by pravděpodobně nikdy nemělo takový dopad, kdyby nebylo zaznamenáno a živě přenášeno do domácností po celém světě.

Další důvodem je technologický pokrok v ničení. Vynález dynamitu do značné míry umožnil nebo usnadnil různorodé teroristické útoky. Tam, kde bylo k vyvolání strachu předtím zapotřebí rozzuřeného davu, najednou stačil nenápadný jednotlivec s bombou. A obavy ze schopnosti malého množství lidí napáchat velké škody přetrvávají do současnosti, především v podobě obav z použití zbraní hromadného ničení teroristy.

Římané po Spartakově povstání pro výstrahu ukřižovali podél cesty z Říma do Capui 6000 otroků účastnících se povstání. To je stále dvakrát více mrtvých, než si vyžádaly útoky al-Káidy 11. září o více než 2000 let později.

Dokud k tomu ale nedojde, je dobré si pamatovat, že schopnosti nestátních skupin rozpoutat teror stále blednou ve srovnání se státy. Římané po Spartakově povstání pro výstrahu ukřižovali podél cesty z Říma do Capui 6000 otroků účastnících se povstání. To je stále dvakrát více mrtvých, než si vyžádali útoky al-Káidy 11. září o více než 2000 let později.