Jednalo se o poslední dozvuky radikálního komunistického převratu, známého jako Vítězný únor. V něm komunisté systematicky, krok po kroku získávali v Československu moc, přičemž právě odstoupením Beneše ji převzali úplně.

Prezidentově abdikaci předcházely už od února demise ministrů, odvolávání policejních velitelů, vyhrožování z Moskvy či znárodňování většiny soukromého majetku. Samotného prezidenta, který původně zmíněnou demisi vládních představitelů odmítl, protože nechtěl převážit misky vah na stranu naléhajícího Klementa Gottwalda, přišly až k Pražskému hradu podpořit tisíce studentů.

Proti nim ale komunistické složky tvrdě zakročily. Benešově opozici navíc nahrála i manifestační stávka, jež 24. února 1948 proběhla na celém území republiky. Pouze den po ní prezident, tehdy s výrazně podlomeným zdravotním stavem, obrovský tlak neustál a demisi čtrnácti ministrů, tedy nadpoloviční většiny, přijal.

Zároveň také podepsal návrh KSČ, jenž do nově sestavené vlády umístil židle mimo jiné hned pro jedenáct komunistických představitelů. Gottwald ihned po schůzce vystoupil s projevem na Václavském náměstí, kde se svými příznivci oslavoval „vítězství pracujícího lidu“.

Oficiálně sice Beneš abdikoval až v červnu, již tehdy však urychleně opustil Hrad a až do rezignace, a vlastně i po ní, přebýval ve svém domě v Sezimově Ústí. Jen pár měsíců nato si navíc svou daň vybraly i zdraví či celková vyčerpanost.

Bojovník, jenž sklopil hlavu

K velké kariéře byl Edvard Beneš víceméně předurčen už od dob dospívání. Po absolvování vinohradského gymnázia se totiž postupně, coby jedno z desíti dětí rolnické rodiny, propracoval až ke studiím politických věd a sociologie v pařížské Sorbonně či právům v Dijonu. Ambiciózní mladý muž poté ve věku 25 let získal také doktorský titul, načež posléze vyučoval na obchodní akademii nebo Univerzitě Karlově.

Mimo akademickou půdu byl Beneš i neobyčejně zcestovalým člověkem, když kromě zmíněné Paříže poznal například i Anglii nebo Německo. Tyto zkušenosti mu výrazně pomohly v době první světové války, kdy se s Tomášem Garriguem Masarykem nebo Milanem Rastislavem Štefánikem angažoval ve vnitřních odbojích, které měly za cíl oprostit československý národ od diktátu Rakousko-Uherska.

I to mu později, když v čele státu stanul právě Masaryk, přineslo první ovoce v politické kariéře. Dlouho působil jako ministr zahraničí, později se stal také předsedou vlády. Jeho krédem byla politika, která by přinesla bezpečnost nejen Československu, ale rovněž nejlépe i celé Evropě. Po Masarykově abdikaci v roce 1935 ho jeho aktivita vynesla až do funkce druhého prezidenta země.

Zdroj: Youtube

Doba v prezidentském úřadě nicméně byla vším, jen ne klidnou. Už tehdy se totiž začaly objevovat možné hrozby ze strany nacistického Německa, které toho času již dávno spadalo pod vliv Adolfa Hitlera. Ten si nejprve podmanil Rakousko, poté se jeho drápy zaryly i do Československa. Cílem bylo získat samostatnost či rovnou připojení pro oblast s početnou skupinou sudetských Němců, jichž tehdy žily na území Čech zhruba tři miliony.

Výsledkem byla tzv. Mnichovská dohoda, kterou v září 1938 podepsali Hitler za Německo, Daladier za Francii, Británii zastupoval Chamberlain a Itálii Mussolini. Veškerá propíraná území připadla Německu, diktátu si nedovolil vzdorovat nikdo. Ani Beneš, do té doby jinak velmi uznávaná osobnost, jenž navíc jen o několik dní později na úřad prezidenta poprvé abdikoval a následně odjel do zahraničí.

To Němcům usnadnilo cestu k celé zemi, z níž pak po začátku války vznikl okupovaný Protektorát Čechy a Morava.

Dekrety a smlouva se SSSR

Tím ale Benešovo politické působení neskončilo. Poté, co se přes Velkou Británii dostal až do Spojených států, se později vrátil do Evropy, kde se v Londýně znovu začal angažovat. Mimo jiné sestavil exilovou vládu a sám se stal exilovým prezidentem, zatímco v Čechách stejnou státní funkci vykonával Emil Hácha. Zahraniční úřad oficiálně schválily i vlády Velké Británie či SSSR, nicméně až v roce 1941.

V té době se už dávno projevoval odpor ke všemu německému, což předznamenalo pozdější násilné odsunutí všech sudetských Němců z Čech. Ony dekrety, které vydávala vláda, ale připisovány byly Benešovi, který je schvaloval, hovořily o konfiskaci majetku, potrestání Němců, zvýhodnění československého obyvatelstva na úkor zrádců či znárodnění mnoha úřadů či podniků.

Kromě toho stihl Beneš ze své londýnské kanceláře vyjednat i určité smlouvy, které hovořily o poválečném fungování československého státu. Tu nejdiskutovanější podepsal se Sovětským svazem, ačkoli věděl, že Stalin už z principu na spojenectví příliš nehraje.

Kontrakt měl zemi orientovat na SSSR více, než bylo zdrávo. Komunisté celkově měli s poválečným stavem v Československu poněkud odlišné plány, Beneš však i přesto veškeré návrhy přijal.

V roce 1945, tedy v době, kdy bylo Československo osvobozeno, se Beneš vrátil na území Čech, aby jmenoval vládní představitele a potvrdil svou stávající funkci. V červnu pak oficiálně stanul na pozici československého prezidenta podruhé.

Odvolávám, co jsem odmítl

Situace, která v zemi vznikla bezprostředně po válce, sdružovala veškeré politické strany do Národní fronty Čechů a Slováků. V prvních přímých volbách dosáhli nejlepších výsledků komunisté, kteří využili Benešovy nízké aktivity a postupně pronikli i do policejních a dělnických složek. V roce 1946 se stal předsedou vlády Klement Gottwald, do té doby předseda zmíněné Národní fronty.

Ten se o vývoj pozdějších událostí zasloužil vrchovatou měrou. Z Moskvy sílily ostré ohlasy Sovětů na údajný „antikomunistický charakter“ či obavy z potenciálního vytlačení komunistů z vlády, což Gottwaldovi nedalo spát. Vše vyvrcholilo právě v únoru 1948.

Po odvolání vrchních policejních složek se ozvali nespokojení Národní socialisté. Ministři Drtina, Zenkl a Stránský hodlali podat demisi okamžitě, jakmile bude potvrzeno, že komunisté v čele s Gottwaldem si začínají budovat vlastní a neproniknutelnou vládní bublinu. K nim se postupně přidávali i další, přičemž doufali, že by prezident Beneš v případě vládního rozpadu mohl vypsat nové, předčasné volby.

V tu chvíli přišel moment KSČ. Proti odpůrcům nastartovala odmítavou protiopoziční kampaň, přičemž Gottwald na Beneše naléhal, aby onu demisi přijal a „zrekonstruoval“ novou vládu. Tu by samozřejmě z většiny tvořili komunisté.

Prezident Gottwaldovy podmínky nejprve zamítl, což podpořily svým pochodem na Hrad tisíce studentů, po tvrdých zásazích vojska a policistů v područí KSČ ale nakonec návrh nové vlády podepsal.

Později se Beneš pokusil vzepřít naposledy, když v květnu nesouhlasil s předložením nové československé ústavy, která by vlastně úplně popřela dosavadní demokratické zřízení. Jen o měsíc později pak nemocný čtyřiašedesátiletý muž kvůli neúnosnému tlaku okolí na funkci prezidenta rezignoval a definitivně se z politiky stáhl.

Kontroverzní postava

Jeho nástupcem se stal podle očekávání komunistický předák Klement Gottwald. Beneš, kdysi tolik výrazná postava československé politiky, se přemístil do Sezimova Ústí. Ani zde nedošel klidu, do konce života jej totiž sledovali představitelé Státní bezpečnosti. Jeho smrt v následku stresu, vyčerpanosti i dlouhodobé cévní choroby mimochodem přišla pouze o tři měsíce později.

Kontroverzní postavou je dodnes, vždyť mnoha lidem leží jeho osoba v žaludku i sedmdesát let po rezignaci, a to i přesto, že mnoho možností ve chvílích "lámání chleba" neměl.

Pro Benešovu formu politiky, která měla mimo jiné umírněnou formou spojovat západní představitele s východními, na světě zkrátka nebylo místo.