V květnu 2008 vyšel v časopise Týden krátký článek. Měl titulek Letec Kellner. Pojednával o tom, kterak nejbohatší Čech Petr Kellner, ovládající finanční skupinu PPF, vstoupil do společnosti ABS Jets, největšího českého provozovatele soukromých tryskáčů. Byly v něm uvedeny i údajné důvody investice: Kellnerovy potíže s vlastním letounem i nespokojenost s posádkou.
„Je extrémně pedantský, a proto měl časté výstupy s palubním personálem – džus není dostatečně pomerančový, na sedačce je vlas, voda je příliš studená...," píše se v textu o miliardáři. Tento nepříliš lichotivý, ale v zásadě nevinný článek měl poměrně závažné důsledky pro autora Miroslava Motejlka. Do redakce dle vzpomínek vícero aktérů přišel zcela kategorický požadavek od tehdejšího vydavatele Sebastiana Pawlowského: Motejlek – který se do Kellnera nenavážel poprvé – musí skončit, jinak jsou vážně ohroženy další podnikatelské projekty.
Konkrétně šlo o to, že by Pawlowski, pro něhož byl hlavním předmětem zájmu development, nemohl začít stavět nové administrativní centrum v Praze na Národní třídě. Jeho sousedem v lokalitě byla totiž Kellnerem ovládaná Česká pojišťovna, jejíž souhlasné stanovisko Pawlowski potřeboval. A tak se Motejlek poroučel, přičemž spolu s ním se k odchodu rozhodl i tehdejší šéfredaktor Dalibor Balšínek.
Pro autora článku o Kellnerovi měl nakonec celý příběh relativně pozitivní vyústění. Založil svůj soukromý server, který se na trhu dobře etabloval. „Letos jsem Kellnera potkal u nich v PPF Gate a on mi říká: Přišel jste mi poděkovat za svobodu a nezávislost?" vzpomíná na ironickou tečku Motejlek.
Rozebírání trhu v české režii
Tento případ demonstruje, jak mohou vypadat zákulisní tlaky na média, pokud je ovládnou podnikatelé, pro něž vydavatelská činnost není hlavním zdrojem příjmů. Často jde o to, že chtějí vyhovět svým přátelům či obchodním partnerům. Multioboroví podnikatelé začínají na českém mediálním trhu dominovat. Postupně přebírají jednotlivé tituly od západoevropských vydavatelů, kteří české noviny a časopisy vlastnili od devadesátých let.
Posledním příkladem je nyní finišující vstup miliardáře Andreje Babiše, majitele chemicko-potravinářského holdingu Agrofert, do společnosti Mafra vydávající mimo jiné deníky MF Dnes a Lidové noviny. Doposud je ovládali němečtí majitelé.
Trend zahájil v roce 2008 uhlobaron Zdeněk Bakala, když odkoupil vydavateství Economia od německého Handelsblattu.
Svůj pokračující zájem o majetek „Ringierů" v rozhovoru s týdeníkem Dotyk (viz Chráním novináře před byznysmeny a politiky) nevyloučil Andrej Babiš, který už jeho koupi zvažoval. „Do voleb už ale určitě nic kupovat nebudu," tvrdí.
Možnost získat české aktivity Ringieru údajně sondují také Zdeněk Bakala, ocelářský magnát Tomáš Chrenek ve spolupráci s vydavatelem Jaromírem Soukupem, či dokonce další uhlobaron Pavel Tykač společně s prezidentovým poradcem Martinem Nejedlým. Aktéři ale tyto spekulace popírají a nekomentuje je ani Ringier.
Na prodej je i vydavatelský dům Sanoma Media (například časopisy Květy a Vlasta) s finskými majiteli. Mezi zájemci je František Savov ovládající již vydavatelství Mladá fronta. Delší dobu se spekuluje i o prodeji vydavatelství Vltava-Labe-Press (VLP) vydávajícího regionální deníky a ovládaného německým kapitálem.
Konec zlatých časů
Důvody, proč západoevropské mediální domy vyklízejí českou kotlinu, jsou zřejmé: razantní pokles inzerce i čtenosti, především tištěných médií.Datuje se od zlomového roku 2008, začátku hospodářské recese.
Konkrétně: mezi roky 2008 a 2009 se dle analýzy týdeníku Dotyk roční zisk desítky největších vydavatelů v Česku zřítil z 1,1 miliardy korun na pouhých 150 milionů. Stále padá i reklamní trh tištěných médií, loni meziročně o dalších devět procent. Výsledkem je, že v období let 2007 až 2012 se celkový náklad osmi největších deníků snížil o půl milionu výtisků, tedy o 35 procent! Západní vydavatelské domy proto uvítaly nabídky na odkup svých aktivit – pochopily, že zlaté časy se do sektoru už nikdy nevrátí.
Obavy z "Babišizace"
Klíčovou otázkou je, co od médií čekají jejich noví vlastníci – čeští byznysmeni. Ti svorně tvrdí, že i v čistě mediálním oboru peníze ještě jsou, i když zisky už nebudou tak velké, jako měli zahraniční majitelé po roce 1989. „Umíme podnikat, mnohdy lépe než cizinci," prohlašuje Andrej Babiš. Co naopak tito podnikatelé svorně popírají či dementují, že přes vlastnictví médií chtějí prosazovat i své obchodní zájmy v jiných oborech. Nebo i přímo ovlivňovat politiku, jak se to nabízí právě u Babiše.
V osobě Andreje Babiše se totiž nesnoubí jen široce rozkročený byznysmen s vydavatelem jako dříve u Pawlowského v Týdnu, nýbrž i s politikem, lídrem ambiciózního politického hnutí ANO 2011. Redakce obou významných českých periodik – MF Dnes a Lidových novin – se už dnes děsí, jak objektivně a důvěryhodně budou asi psát o české politice, pokud se jejich nový majitel skutečně dostane do Poslanecké sněmovny. A předvolební průzkumy tomu nasvědčují.
Nabízí se příklad bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho, který má podobně široký rozptyl zájmů jako Babiš. „Největší rizika takového propojení spočívají v tom, kdy vlastníci-podnikatelé začnou přes média prosazovat zájmy ze svého primárního podnikání nebo cílů, které sledují, aniž by respektovali základní žurnalistická pravidla. Druhým efektem může být autocenzura na straně novinářů...," upozorňuje v obecné rovině Martina Vojtěchovská, mediální analytička a šéfredaktorka specializovaného serveru MediaGuru.
Někteří novináři už Mafru opouštějí, někteří zvažují nové mediální projekty, větší část čeká, jak se situace dále vyvine. Například Jaroslav Kmenta, klíčový investigativní reportér MF Dnes, se chce rozhodnout v klidu a bez emocí. „Odchod stále zvažuji, ale flintu do žita neházím. Dávám tomu čas do konce roku. Pak bude jasno," říká Kmenta.
Přitom chápe, že žijeme ve svobodné společnosti a je úplně normální, když někdo něco koupí a pak prodá. „Andrej Babiš se v tomto ohledu chová zcela přirozeně. Pro mě je ale nepřekonatelný problém, že náš nový majitel má přímé politické ambice. Pokud by byl Babiš jen byznysmen, asi bych se s tímto standardním obchodem vyrovnával mnohem snáze," vysvětluje Kmenta.
Sám už kdysi také poznal, jak mohou média fungovat, když majitel s nimi má jiné než ekonomické zájmy. To bylo v době, kdy krátce pracoval v bulvárním deníku Super, který v období kolem voleb 2002 vydával Vladimír Motlík, přítel někdejšího premiéra a prezidenta Václava Klause.
Tam se prý Kmenta setkal se situací, kdy jeden z manažerů do redakce přinesl seznam lidí, o kterých je zakázáno psát. Jak dodává, psát věcně, čtivě a nezaujatě o kultuře, zahraničí či o sportu „pod Babišem" lze asi bez problémů i nadále. Psát ale o skandálech politiků „pod politikem Babišem" se podle něho dá jen velmi obtížně.
Temné zákoutí
Babišovi ale nelze upřít jednu věc: komunikuje, chová se relativně transparentně a v zásadě transparentní je i jeho byznys. Navíc deklaruje potřebu vytvořit pravidla, která mají redakcím zaručit, že je vydavatel nechá řádně pracovat.
K tomuto poznání byl ovšem zčásti dotlačen okolnostmi, když se provalilo, že krátce po oznámení, že kupuje Mafru, telefonoval do redakce Lidových novin a zjišťoval, proč noviny nepřinesly žádné informace z tiskové konference pořádané jeho politickým hnutím.
Babiš se posléze za své chování omluvil a slíbil, že podobné vměšování do redakční práce se již nebude opakovat. „V tomhle zase před Babišem smekám, to bylo správné a odvážné gesto," hodnotí omluvu Michel Fleischmann, šéf francouzské společnosti Lagarde ČR, jež v Česku provozuje např. rádia Evropa 2, Frekvence 1 nebo Rádio Zet. Babiš následně požádal o sepsání redakčního kodexu pro své mediální impérium zkušeného žurnalistu a mediálního analytika Karla Hvížďalu, který ostatně stál u vzniku deníku Mladá fronta.
„Rozhodl jsem se, že to udělám, ale záleží jen na redakcích a vydavateli, zda a jak bude kodex dodržován. Do toho už já rozhodně mluvit nebudu. Kodex, který bude součástí stanov společnosti, by měl každopádně umožnit, aby šéfredaktoři i redaktoři, kteří budou vystaveni nějakému nemístnému nátlaku, mohli okamžitě rozvázat pracovní poměr i se všemi náhradami. To je jediná páka, kterou tyto již značně oslabené redakce mají," uvádí Hvížďala.
Připomíná, že Mafru již kvůli novému majiteli opustili a nadále opuštějí někteří klíčoví redaktoři, jako třeba Tomáš Němeček, Lenka Zlámalová a Daniel Kaiser z Lidových novin. Jeho kodex je každopádně po právnické stránce připraven, teď už prý jen zbývá jej podepsat.
Etické kodexy či jiná podobná pravidla mají i ostatní vydavatelství. V Economii například ještě před příchodem Zdeňka Bakaly schválili pravidla, že v každém článku, který se ho bude týkat, má být vždy explicitně zdůrazněn konflikt zájmů. Například píše-li se o NWR, musí být uvedeno, že jeho akcionář je současně vlastníkem Economie. Také vydavatelství VLP má podle šéfky Jitky Bosákové etický kodex z doby, kdy si podle ní „prožilo krátkou etapu úkroků z tradičních zvyklostí", zhruba před čtyřmi lety.
Hlas partaje - hlas boží
Babiš, který už před vstupem do Mafry vydával regionální týdeník 5plus2 a sponzoroval server Česká pozice, ale zatím není považován za prototyp majitele, který by dusil svobodný projev jím ovládaných médií.Obdobně obstojnou pověst má také Zdeněk Bakala ve své Economii, sám do redakční práce dle zkušeností „jeho" novinářů nikdy nezasahoval. Znám byl naopak tím, že se o svou mediální firmu donedávna takřka nestaral a přenechával aktivitu podřízeným, kteří si pak občas rozehrávali své vlastní byznysy.
Horší pověst si v minulosti získal již v úvodu zmíněný Petr Kellner z dob, kdy vlastnil týdeník Euro. Zakazování publikace některých textů se v jistou dobu stalo běžnou praxí – mimo jiné některých článků z oblasti bankovnictví, o společnosti Setuza, o majitelích českých porcelánek a skláren Radovanu Květovi a Janu Součkovi, o aktivitách bývalého kancléře Jiřího Weigla ve firmě Key Investments či o někdejším ministru informatiky Vladimíru Mlynářovi (dnes je součástí managementu PPF).
Podobné „zásahy" jsou spojovány také s podnikateli Jaromírem Soukupem a Františkem Savovem. U Soukupa, který souběžně (a ve světě neobvykle) vlastní i mediální agenturu Médea, to platilo už když skrytě ovládal ekonomický týdeník Profit.
Redaktoři Profitu vzpomínají, jak v době, kdy Soukup jako marketingový poradce pracoval pro stranu Věci veřejné, chodily do redakce již hotové, agenturou připravené rozhovory s představiteli této partaje vydávané za redakční články. V poslední době lidé z jeho okolí tvrdí, že se občasné zásahy do obsahu omezují jen na úlitby inzerentům.
Týdeník Dotyk Jaromíra Soukupa (stejně jako další vydavatele) kontaktoval a chtěl vědět, jak se dívá na aktuální vývoj na českém mediálním trhu, či zda i on třeba neuvažuje o nějaké formě redakčního kodexu. Rovněž dostal otázku ohledně údajných zásahů, kterých se v minulosti dopouštěl. „K vnitřním záležitostem jiných vydavatelství se nebudu nijak vyjadřovat a nebudu je nijak komentovat," reagoval jedinou větou.
Nejslabší článek
Vlastnická transparentnost je důležitá, zdůrazňuje mediální expert Petr Schönfeld působící dříve v různých médiích i jako šéf Unie vydavatelů denního tisku (nyní je předsedou dozorčí rady Tablet Media vydávající týdeník Dotyk).
„Nejde o to, že vydavatelství nemůže patřit podnikatelům z jiných oborů. Ale čtenáři nebo posluchači musí vědět, s kým mají tu čest. V jakém byznysu dotyčný podniká, a proč jeho list razí ty či ony názory," myslí si Schönfeld. V tomto směru je asi nejslabším článkem na českém mediálním trhu podnikatel František Savov, majitel společnosti Mladá fronta, která vydává kromě jiného deník E15 a týdeník Euro.
Muž, v jehož okolí nedávno udělala razii protikorupční policie, se k vydavatelství oficiálně přihlásil teprve loni. To, že do jeho impéria patří i mnohé další firmy z jiných oborů, stále skrývá a s médii nekomunikuje. I žádost týdeníku Dotyk o rozhovor odmítl, místo sebe vyslal generálního ředitele vydavatelství Davida Hurtu. Savovovo vydavatelství si v mediálních kruzích vysloužilo pověst podniku, kde majitel velmi často zasahuje novinářům do jejich práce a stahuje některé články, odsouhlasené přitom již vedeními redakcí.
Zvláště pokud se týkají byznysu, kde je vydavatel nějak aktivní: Budějovického Budvaru (Savov vlastní sousední Samson, který s Budvarem léta válčil kvůli ochranným známkám), ministerstva zemědělství (se Savovem provázaná agentura Comunica pro resort zemědělství zajišťuje za stamiliony marketing značky Klasa) či z poslední doby Českých drah – Savovova firma Legios dodává Českým drahám nákladní vagony.
Problémy měli novináři Savovova týdeníku Euro údajně i s texty, které se týkaly lobbisty Ivo Rittiga či spolupracovníků prezidenta Zemana Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého. Šéf vydavatelství Hurta ale kategoricky odmítá, že by nějaké nestandardní praktiky byly u nich vůbec možné. „Já si ani nedovedu technicky představit, vzhledem k rychlým uzávěrkám, že by někdo mohl novinářům diktovat, co má v jejich textech být," tvrdí Hurta.
Jiní manažeři z vydavatelství ovšem zásahy shora přiznávají. Tvrdí ale, že je to tak nyní běžné na celém českém mediálním trhu. „Jde vždy o kompromis mezi zájmy redakce, zájmy majitele a zájmy inzerentů. A je otázkou, za co stojí bojovat a za co už nikoliv. Pan Savov je ale ochotný o těchto věcech diskutovat, rozhodně není direktivní," říká nejmenovaný zdroj z vydavatelství.
Jako za normalizace
To, že se vydavatelé angažují ve vícero oblastech a jejich byznysové zájmy se kříží, vede logicky i k tomu, že novináři se citlivým kauzám často záměrně vyhýbají. Tuší, že takové články jim přinesou pouze problémy. A právě to může být jedním z důvodů, proč se důvěra lidí v informace, i v žurnalistickou branži jako celek, snižuje. V letošním žebříčku společnosti CVVM prestiž novináře opět poklesla. Celkově za deset let toto povolání v očích veřejnosti spadlo z 12. místa v roce 2004 na letošní 21. příčku – horší propad zaznamenali už jenom poslanci a ministři.
Průšvih ovšem není v samotném faktu, že do tuzemských médií vstupují domácí podnikatelé, ale v tom, že neexistují jasná pravidla koexistence a mnozí ani necítí potřebu je vytvořit. Pokud by se to dělo v jedněch novinách, nemusí jít o nic zásadního. Jakmile ale jde o širší fenomén, může to mít fatální důsledky na svobodu slova a samočistící fungování demokratické společnosti. Mohlo by se lehce stát, že se země obloukem vrátí před rok 1989, kdy novinářská obec pouze tepala do „komunálního šlendriánu", přičemž zásadní vady systému až do „perestrojky" nikdo kromě samizdatu neřešil.
Už dnes se často objevují názory, že další západní vydavatelé opustí Česko do tří let, a média se zcela dostanou do rukou českých oligarchů. Doprovázejí je obavy, že svobodné žurnalistice se pak – jako třeba v Rusku – bude dařit jen v elektronické podobě, na spíše ostrakizovaných a živořících serverech. Je to paradoxní, protože ještě v devadesátých letech naopak panovala obava z toho, že česká média se dostávají do rukou cizinců.
Týdeník Dotyk se zajímal i mezi českými politiky, zástupci levice i pravice, nakolik trendy na mediálním trhu považují za závažné. Jediný, kdo odpověděl, byl šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg.
„Nikomu samozřejmě nelze zakázat, aby měl své noviny, ale většinou ti lidé, kteří tuto branži neznají, dělají chyby. To není jako výroba nábytku. Největší nebezpečí vidím v tom, když do médií vstupují lidé, kteří mají politické ambice. Jak vidíme i v zahraničí, to není dobře," říká. Nutno podotknout, že sám Schwarzenberg byl dlouho majitelem týdeníku Respekt.
Je „smrt" nezávislých medií neodvratná?
Majetkové přesuny se samozřejmě odehrávají i v zahraničí – například francouzský deník Le Monde, původně vlastněný samotnými novináři, před třemi lety ovládli tři tamní podnikatelé. A list se přitom nijak „nezkazil", ani nezměnil svou středolevou orientaci. Faktem ovšem je, že i v menšině si novináři ve vedení Le Mondu stále udrželi právo veta. Mediální experti navíc připomínají, že tisk se nemusí bát hlásit se k nějakému názoru, třeba i k politické linii. V západní Evropě sice už není obvyklé, aby byla média čistě stranická, ale stále platí dělení podle základní politické orientace: německý Frankfurter Rundschau je vlevo, Die Welt vpravo; britský Guardian nalevo, Daily Telegraph napravo...
Česká mediální scéna snad ještě není pohřbena. Otázkou ale je, zda klíčoví lidé vážnost situace pochopí. „Jsem přesvědčen, že právě teď vznikne i v Česku oprávněná debata o tom, jak mají média fungovat. A trh pomůže definovat pravidla," věří Michel Fleischmann, jenž čerpá zkušenosti především z Francie. Otázkou pro českou veřejnost ovšem je, zda budou Babiš, Bakala, Soukup nebo Savov takové debatě přístupni.