Příběh keltské královny začal krátce po přelomu letopočtu, kdy se britská půda otřásala pod sandály římských legií. Místní špatně vyzbrojené a neorganizované kmeny se občas vzmohly na odpor, proti skvěle vycvičené armádě okupantů však neměly šanci.

Kruté ponížení

Manželem Boudiccy byl král Prasutagus, který na jihovýchodě Anglie vládl kmenu Icenů. Po velké římské invazi v roce 43 byl jedním z 11 vládců, kteří se dobrovolně vzdali a nadále panovali se souhlasem Říma. Někteří historikové se domnívají, že byl Římany přímo dosazen, ale to nic nemění na faktu, že jeho vláda byla poměrně dlouhá a úspěšná.

Prasutagus zemřel nejspíš v roce 60 a podle jeho závěti měla polovina království připadnout římskému impériu, té druhé se měly chopit jeho dvě dcery. Ty však ještě nebyly dospělé, proto se vlády ujala Boudicca. Jenže Římané na rozdíl od Keltů neuznávali ženy jako vladařky a nehodlali se poslední vůlí řídit.

Když se Boudicca pokoušela protestovat, římský místodržící Gauis Suetonius Paulinus s ní udělal krátký proces. Zabavil jí královský majetek, nechal ji veřejně zbičovat a její dcery znásilnit legionáři. Není divu, že se zneuctěná královna rozhodla pro odvetu. Na svou stranu rychle získala bojovníky z několika kmenů, kterým rovněž vadila rozpínavost Římanů, vysoké daně, vraždění druidů i kácení posvátných dubových hájů.

Krvavá odveta

Prvním terčem povstalců se stalo město Camulodunum (dnešní Colchester), kde se tyčila velká svatyně zasvěcená římskému císaři Claudiovi. Podle historika Tacita šlo o „do očí bijící baštu cizí vlády“.

Rusovlasá Boudicca byla nejen neohroženou bojovnicí, ale také dobrou motivátorkou. Před vpádem do města měla ke své armádě čítající asi 100 tisíc členů plamenný projev, v němž Římany označila za zvrhlíky, kteří se koupou v teplé vodě, jedí vyumělkované lahůdky, pijí neředěné víno, potírají se myrhou, spí na měkkých lůžkách a jejich spolunocležníky jsou chlapci.

Keltská armáda město vypálila do základů a většinu obyvatel pozabíjela. V roce 61 si Boudicca troufla zaútočit přímo na římské hlavní město v Británii Londinium (dnešní Londýn). Římané s tím nepočítali, proto město střežila jen menší jednotka čítající několik tisíc mužů.

Římský historik Cassius Dio, žijící na přelomu 2. a 3. století, ve svém díle líčil hrdinné skutky obránců Londinia, kteří dobře věděli, že je mnohem lepší zahynout v boji než padnout do rukou Britům. Když vřava utichla, nezůstal v Londiniu téměř nikdo naživu.

Následně Boudicca se svým vojskem zpustošila město Verulamium (dnešní St Albans), což byla osudová chyba. Kromě Římanů tam žila i početná komunita Britů. Po útoku se od Boudiccy odvrátila řada spojenců a její armáda prořídla. V té době navíc šikoval síly i římský místodržící Paulinus.

Smrt vlastní rukou

Dodnes se přesně neví, kde se odehrál klíčový střet, ale podle pramenů se tak stalo v jakési soutěsce. Na jejím konci se Římané opevnili a nechali Brity bezhlavě útočit. Podle odhadů bylo legionářů zhruba 12 tisíc, zatímco Britů přibližně desetkrát tolik. Přesto utrpěli drtivou porážku. Boudicca ztratila až 80 tisíc vojáků, zatímco Římané počítali ztráty ve stovkách.

Královna z bojiště pravděpodobně unikla, ale vzápětí spáchala sebevraždu, aby nepadla do rukou nepřátel. Tím povstání prakticky skončilo. Přesto její životní příběh nezavál čas. Vraceli se k němu římští dějepisci, vzhlížely k němu slavné britské královny Alžběta a Viktorie. V Londýně, který kdysi téměř srovnala se zemí, má od 19. století sochu. Je na ní zpodobněna na bojovém voze taženém dvěma koňmi.