Historie

Krok od války. Před 35 lety sestřelili Rusové korejský letoun s 269 lidmi

1. září 2018 četba na 16 minut
Let KAL 007 v představách grafických designérů

Let KAL 007 v představách grafických designérů

Foto: Wkimedia Commons

Dne 1. září 1983 se nad sovětské území dostal civilní letoun Boeing 747 korejských aerolinek s 269 lidmi na palubě. Sovětský stíhač ho sestřelil. Všech 269 lidí na palubě zahynulo, šlo v té době o druhý největší počet obětí při letecké katastrofě. O tři a půl týdne později se celý svět dostal na samý pokraj jaderné války, když systém protivzdušné obrany Sovětského svazu spustil falešnou zprávu o jaderném útoku.

Na přepisu záznamu z ruského velitelského stanoviště je slyšet stíhač, jak konstatuje: "Vidím ho. Cíl zaměřen. Cíl neodpovídá," což by napovídalo, že se Rusové o kontakt pokusili, ale na záznamníku komunikace v kokpitu Boeingu 747 se volání na mezinárodní nouzové frekvenci 121,5MHz nenašlo.

Následovala výměna názorů mezi sovětskými veliteli na zemi ohledně dalšího postupu. Velitel protivzdušné obrany, generálporučík Valerij Viktorovič Kamenskij žádal, aby stíhači jasně identifikovali cíl, protože může jít o civilní letadlo. Velitel letecké základny Dolinsk-Sokol, generál Anatolij Michajlovič Kornukov byl pro sestřelení. "Jak civilní? Přeletělo Kamčatku. Přiletělo od oceánu bez jakékoli identifikace. Jakmile přeletí státní hranici, dávám rozkaz k palbě," uvedl podle záznamu Kornukov.

Rusové se nakonec rozhodli pro sestřel, když od stíhačů dostali informaci, že vizuální identifikace není možná v důsledku noci - stíhačky se v té době držely asi šest kilometrů za cílem a dobře ho neviděly.

Ve chvíli, kdy se Osipovič přiblížil k cíli na dva kilometry, požádala posádka korejského letadla shodou okolností letové středisko v Tokiu o povolení ke změně letové hladiny a začala stoupat. Tento manévr způsobil, že letadlo zpomalilo a Osipovičova stíhačka se dostala před ně. Přibližně v této době si zřejmě stíhač povšiml dvou rozsvícených řad světel, které napovídaly, že jde o civilní stroj, bohužel o tom ale v časovém presu neinformoval velení na zemi. Manévr korejského letadla byl vyhodnocen jako úhybný a padl rozkaz zahájit palbu.

"Můj rozkaz byl zničit vetřelce a tento úkol jsem splnil," uvedl pro CNN Osipovič.

Na pokraji války

Když se zpráva o sestřelení letadla dostala do Moskvy a do Washingtonu, reagovaly obě strany s maximálním pobouřením. Tehdejší americký prezident Ronald Reagan označil útok na civilní letadlo za masakr a zločin proti lidskosti, pro nějž neexistuje žádné právní ani morální ospravedlnění. Naproti tomu sovětský vůdce, bývalý šéf KGB Jurij Andropov obvinil Washington z odporné léčky a ze sofistikované provokace, kterou provedly americké tajné služby a zneužily k ní jihokorejské civilní letadlo.

Mimořádně napjatá mezinárodní situace mohla o tři a půl týdne později vyeskalovat v jadernou katastrofu, když 26. září došlo na radarové základně Serpuchov-15, která byla centrálním stanovištěm systému včasné výstrahy před jaderným útokem, k falešnému poplachu - systém spustil zprávu, že k jadernému útoku proti Sovětskému svazu opravdu došlo, a operační důstojník na to měl reagovat, tedy uvědomit politické vedení, jež mělo rozhodnout o odvetném úderu (mezi Sovětským svazem a Spojenými státy platila doktrína vzájemně zaručeného zničení, podle níž měl jaderný útok vyvolat jadernou odvetu, což by vedlo ke zničení obou stran). 

Ve funkci operačního důstojníka ten den naštěstí sloužil podplukovník Stanislav Petrov, který dokázal zachovat chladnou hlavu, zprávu o jaderném útoku rychle zanalyzoval a došel ke správnému závěru, že je falešná - udávala totiž odpálení jen pěti raket, což ze strategického hlediska nedávalo příliš smysl. Během 18 minut si Petrov svou domněnku potvrdil vyžádáním informací z radarových stanic, které žádné rakety nezaznamenaly, a útok vyloučil. Falešný signál na základně vyvolal ve skutečnosti odraz slunečního paprsku z vrstvy vysoké oblačnosti. Pohotové a odvážné jednání jednoho konkrétního člověka tak pomohlo uchránit svět před zkázou.

Drama korejského letadla však neskončilo tím, že je zasáhly střely. Moskva sice přiznala sestřelení letadla, ale neuvedla, zda se našly trosky, zapisovače letových údajů, jestli někdo přežil, případně, zda se našla těla. Rodiny obětí nemohly pohřbít své blízké. 

Část pozůstalých se odmítla s takovým stavem věcí smířit a vytvořili vzájemně se podporující skupinu, první svého druhu. Šlo o Americkou asociaci rodin obětí KAL 007, která začala tlačit na vlády na celém světě, aby všechny podrobnosti o této katastrofě vyšly najevo. Spoluzakládajícím členem asociace byl i otec Alice Ephraimson-Abtové. Skupina se stala jakýmsi živoucím památníkem letu, ale dokud existovala železná opona, byla jen malá naděje na to, že u sovětské vlády uspěje. Pak se ale stalo něco úžasného: Studená válka skončila.

Těla zůstala záhadou

Rozpad Sovětského svazu otevřel cestu i k údajům o průběhu katastrofy KAL 007. V roce 1992 vydali Rusové v Moskvě konečně přepis záznamníku hlasu v kokpitu. "Byla půlnoc. Ve špatně osvětlené konferenční místnosti prezidentského hotelu překládal tlumočník americkému velvyslanci ruský přepis do angličtiny pro Ephraimson-Abta a další delegáty. Aliciin otec se poprvé dozvěděl, jak jeho dcera a dalších 268 lidí zahynulo," píše CNN.

Toto odhalení také provázel jeden šok: letadlo nebylo zničeno ve vzduchu okamžitě. "Střely zasáhly zadní část letadla, zničily tři ze čtyř hydraulických systémů, přeťaly některé kabely a udělaly do pláště letadla několik děr. Ale v kabině nenastal nijak výrazný pokles tlaku a všechny čtyři motory běžely dál," uvedl dívčin otec s odkazem na konečnou zprávu Mezinárodní organizace pro civilní letectví. Poškozené letadlo pokračovalo v letu ještě dvanáct minut, přičemž se spirálovitě snášelo k oceánu. Nakonec přepadlo do vývrtky a zřítilo se do Ochotského moře. "Většina cestujících se rozbil nárazem o hladinu nebo utopila. Bylo hrozně těžké to unést," uvedl Ephraimson-Abt.

Nikdy se také nesmířil s tím, že sice byly zodpovězeny téměř všechny otázky týkající se havárie, ale ne ta, co se stalo s těly obětí, mezi nimiž byla i jeho dcera. "Rusové dodnes tvrdí, že se žádná těla nenašla," konstatoval nespokojeně v roce 2013. Několik ostatků a osobních věcí pasažérů letu KAL 007 sice vyplavilo moře na pobřeží japonského ostrova Hokkaido, ale zmizení většiny těl zůstává dodnes otazníkem vznášejícím se nad tragédií - a také živnou půdou pro spiklenecké teorie všeho druhu.

Podle jedné teorie tento fakt nasvědčuje tomu, že Rusové se chtěli zmocnit senátora McDonalda, kterého spolu s dalšími případně zachráněnými vězní na neznámém místě. Tuto teorii zastával zeť jedné z obětí Bert Schlossberg, který ve své knize "Rescue 007" citoval svědky, kteří udávali, že cestující z letu jsou uvězněni v sibiřských věznicích. "Hodně lidí by tomu rádo věřilo kvůli svým blízkým, ale nemyslím si, že jde o věrohodná svědectví," prohlásila právnička Juanita Madoleová, která zastupovala 100 obětí letů KAL 007 a jejich rodiny po celá desetiletí.

Podle další teorie Sověti záměrně zničili všechna těla, která našli, aby tak zničili důkazy o incidentu. "Je to jenom spekulace. Lidé rádi spekulují, je to zajímavější," tvrdí Madoleová. 

Existují i další konspirační teorie, jež naopak z manipulace obviňují americkou stranu (v českém prostředí je razil především konspirační web Protiproud Petra Hájka). Podle těchto teorií šlo o "klasickou operaci pod falešnou vlajkou" a žádná těla se nenašla proto, že na palubě žádná nebyla a ruský pilot opravdu sestřelil americký výzvědný letoun. Korejský civilní letoun KAL 007 byl ve skutečnosti použit jako štít rozsáhlé výzvědné operace amerického letectva, a poté byl na jiném místě zničen Američany, aby se zahladily stopy a současně i rozbouřilo veřejné mínění ve vrcholící studené válce. Protiproud přitom cituje údajné "japonské potápěče" a "záchranáře pracující na místě", kteří prý našli "věci, které si normální člověk do letadla nevezme" a "oblečení samá díra posbírané po smetištích" a kromě toho "elektronickou aparaturu neodpovídající civilnímu letounu". Neuvádí ovšem žádná jména zmíněných potápěčů a záchranářů, ani jména organizací či institucí, k nimž by měli tito "svědci" patřit - a neuvádí ani to, kdo s nimi údajně vlastně mluvil. 

Otázka, kde spočívají těla obětí katastrofy letu KAL 007, však zůstává nezodpovězena jako jedno z tajemství studené války, které se nemusí nikdy zcela vyřešit.

Hans Ephraimson-Abt i ostatní členové rodin obětí pomohli během 35 let uplynulým od tragédie dalším rodinám vytvářet podpůrné organizace pro pozůstalé po nejhorších leteckých nehodách, k nimž v této době došlo. V roce 2000 se řada těchto organizací po celém světě spojila do mezinárodní Skupiny rodin obětí leteckých katastrof (Air Crash Victims Families Group), jež má dnes uznávaný status "pozorovatele" v Mezinárodní organizaci pro civilní letectví a status zainteresované strany v Evropské unii.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky