Před 25 lety nikdo nevěřil, že po předcházejícím válečném parcelování bývalé Jugoslávie na nástupnické státy Slovinska, Chorvatska a Srbska bude následovat další krvavé divadlo. A že impuls vyjde, stejně jako v roce 1914, ze Sarajeva. Když 3. března vyhlásil v tomto městě bosensko-hercegovský parlament na základě referenda nezávislost země na Srbsku i Chorvatsku, rozhodli se bosenští Srbové k radikálnímu řezu. Vyhlásili vlastní republiku a zpočátku s pomocí federální jugoslávské armády Sarajevo obklíčili.

Hlavním městem srbské části se stala Banja Luka, faktickým centrem moci Pale, středisko nad Sarajevem. Odtud se vedly vojenské akce, bylo tu sídlo srbského parlamentu. Válka se rychle změnila v nepřehledný konflikt. Samostatnou republiku vyhlásili i Chorvati, kteří začali bojovat s původními spojenci Muslimy. Bylo to ale především střetnutí srbsko-muslimské.

OBLEŽENÍ, MASAKRY, ETNICKÉ ČISTKY

Symbolem se stalo tři roky obležené Sarajevo, výbuch minometného granátu na sarajevském tržišti plném lidí, ostřelovači, zničená historická knihovna v Sarajevu, etnické čistky na všech stranách. Především nejhorší masakr od 2. světové války – povraždění více než osmi tisíc muslimských mužů a starců ve Srebrenici jednotkami srbského generála Ratka Mladiće.

Znakem střetnutí byla také bezzubost mezinárodních jednotek OSN, modrých přileb. Ty neměly mandát silou chránit ohrožené obyvatele, často se stávaly rukojmími především srbských ozbrojenců. Až když Srbsko omezilo vojenskou i další pomoc bosenským Srbům, podařilo se na sklonku roku 1995 nejdřív v americké Daytoně a následně v Paříži podepsat mírové dohody mezi znesvářenými stranami.

Vznikla federativní Bosna a Hercegovina tvořená Distriktem Brčko, muslimsko-chorvatskou federací a na dvě části rozdělenou Republikou srbskou. Zbraně utichly, ale ani po dvou desetiletích zcela neuhasly etnické vášně.