Půl století uplynulo od chvíle, kdy se na svoji pouť po kolejích vydal první vysokorychlostní vlak, japonský Šinkansen. Za tu dobu se rychlovlaky jako stále oblíbenější způsob osobní dopravy rozšířily do 15 zemí světa. Pokud by se ale někdo domníval, že stačí koupit silnou mašinu a o rychlé cestování po železnici bude postaráno, byl by na velkém omylu. Rychlovlaky potřebují i speciální železniční trať, umožňující rychlost soupravy 250 km/h a vyšší.

Zdaleka nejdelší vysokorychlostní síť je v Číně. Její délka – téměř 9900 kilometrů – přesahuje o 2500 kilometrů součet tratí pro rychlovlaky ve všech devíti evropských zemích (7378 kilometrů). Na starém kontinentu drží primát Španělsko (2515 km) před Francií (2036 km) a Německem (1334 km).

Jako hlavní výhody rychlovlaků oproti letecké či automobilové dopravě se uvádějí nižší emise CO2 i produkce toxinů, menší zábor půdy pro stejnou přepravní kapacitu oproti automobilové dopravě či nižší spotřeba. Pro ilustraci: spotřeba vlaku jedoucího rychlostí 300 km/h by pro cestu z Prahy do Brna byla v přepočtu na jednoho pasažéra 0,8 litru benzinu.

Jedním z největších kladů tohoto způsobu dopravy je však bezpečnost. Za celých 50 let nepotkala nehoda jediný Šinkansen. K největší havárii rychlovlaku došlo 3. června 1998 v německém Eschede. Vlaku InterCity Express praskla kvůli únavě materiálu obruč kola a vlak vykolejil. Neštěstí si vyžádalo 101 mrtvých a 88 zraněných. Kromě této havárie a po jedné nehodě v Číně a ve Španělsku už ale na vysokorychlostních drahách k žádným větším katastrofám nedošlo.

K hlavním nedostatkům naopak patří kupříkladu bariérový efekt v krajině a také obecně vyšší cena jízdenky oproti jiným dopravám. V Japonsku například zaplatíte za jízdné na nejfrekventovanější trase z Tokia do Ósaky téměř 300 dolarů. Týdeník Dotyk blíže představuje nejznámější rychlovlaky, které jezdí po asijských i evropských tratích, včetně pendolina Českých drah.

Japonský Šinkansen

Začátkem října roku 1964 byla v Japonsku spuštěna první trasa sítě Šinkansen nazvaná Tókaidó-šinkansen. Tato vysokorychlostní dráha spojila města Tokio a Ósaku. Dráha velmi ulehčila japonské dopravě před právě začínajícími olympijskými hrami v Tokiu.

Prvotním důvodem k vybudování vysokorychlostní dráhy ale byla japonská závislost na ropě. Japonsko ji chtělo omezit, a proto přišlo s elektricky poháněným vlakem. Délka trati mezi Tokiem a Ósakou je 515,4 km, maximální rychlost byla tehdy 210 km/h.

Název Šinkansen v doslovném překladu znamená nová páteřní trať. Oficiálně se vztahuje pouze na označení vysokorychlostních tratí – vlaky, které po nich jezdí, jsou označovány jako hikari. Jméno Šinkansen se ale i v Japonsku používá pro obojí. Již tři roky po zahájení provozu bylo po nové trati přepraveno 100 milionů cestujících, za 50 let to bylo téměř 10 miliard. Celá síť Šinkansenu dnes má 2387,7 km.

Rychlost vlaků se pohybuje mezi 240 až 320 km/h. Při testování v roce 1996 bylo ovšem vlakům naměřeno 443 km/h. Na trase Tokio–Ósaka dnes jezdí denně v každém směru více než 200 souprav. Průměrné zpoždění je 30 vteřin.

Symbol železniční rychlodopravy ale v Japonsku nebude jezdit věčně. Ve vývoji jsou totiž vlaky budoucnosti. Japonci chtějí více využívat technologie magnetické levitace – maglev –, při které lze dosahovat rychlosti až kolem 500 km/h. Do roku 2027 by se měla otevřít nová trať s maglevy mezi Tokiem a Nagojou. JR-Maglev dokonce drží světový rekord, když při testech 2. prosince 2003 dosáhl rychlosti 581 km/h.

Francouzský TGV

Zkratka TGV je odvozena z francouzského Train à Grande Vitesse a je označením pro vysokorychlostní vlaky francouzských státních drah. TGV mohou jezdit i po běžných kolejích, ale spíše využívají speciální vysokorychlostní dráhy nazvané LGV. První TGV vyjel také na podzim, 27. září 1981. Vlak se vydal po první vysokorychlostní trati v Evropě – po trase mezi Paříží a Lyonem.

Na trasách LGV Est (směr od Paříže k Métám), LGV Rhin-Rhône (z Petit-Croix směr na Dijon) a LGV Méditerranée (z Saint-Marcel-lès-Valence do Marseille) jezdí TGV pravidelně rychlostí 320 km/h. průměrná rychlost vlaku na všech 8 tratích činí 279,4 km/h. Při testech v roce 2007 dokázal vlak TGV jet rychlostí 574,8 km/h, takže je nejrychlejším používaným vlakem.

Koncem loňského roku vyjel TGV na trať mezi Paříží a Barcelonu. Cesta po železnici mezi oběma městy se díky němu zkrátila ze zhruba 12 hodin na něco přes šest hodin a jízdenka stojí od 59 eur. Provozovatelé nového spojení doufají, že linka odláká část cestujících aerolinkám. Letecká přeprava mezi oběma městy totiž včetně dopravy na letiště z centra a odbavení trvá kolem pěti hodin.

Do roku 2017 by měla modernizace části trati ve Francii zkrátit cestu vlakem do Barcelony na zhruba pět hodin a 45 minut. Navíc se počítá s tím, že rychlovlaky budou jezdit až do Madridu.

Britský Eurostar

Vlaky značky Eurostar umožňují mezinárodní dopravu mezi Londýnem a Paříží nebo Bruselem. Britská společnost ke spojení s kontinentální Evropou používá známý Eurotunel pod Lamanšským průlivem. I ten letos slaví jubileum – otevřen byl před 20 lety, 14. listopadu 1994. Eurostar ke své dopravě používá 18 souprav upravených francouzských TGV, zde nazvaných TGV Eurostar. Maximální rychlost vlaků je 300 km/h, v podmořském tunelu ale mohou jet pouze 160 km/h.

Španělský AVE

Ave znamená španělsky pták. Zkratka AVE pak znamená španělská vysoká rychlost. Není proto divu, že slouží k označení španělských vysokorychlostních vlaků i drah. Se současnými 2500 km se jedná o nejdelší síť vysokorychlostních drah v Evropě a druhou nejdelší po Číně. První linka trati, dlouhá 471 km, byla otevřena v roce 1992 a spojovala španělskou metropoli Madrid s Córdobou a Sevillou. Vlaky na ní zpočátku jezdily rychlostí 270 km/h, dnes jsou schopny vyvinout až 310 km/h.

V zemi, kde jsou velká města často vzdálena více než 500 km od sebe, ovládaly hromadnou osobní dopravu aerolinky. Před rokem 2009 byl podíl letadel na přepravě cestujících na dlouhé vzdálenosti 72 %. Od roku 2010 tento podíl klesl díky vysokorychlostním vlakům až na 60 %.

Německý ICE

Vlaky Intercity-Express provozuje společnost Deutsche Bahn – jde tedy o vysokorychlostní vlaky na území Německa. ICE zajíždějí i do okolních zemí, jako je Rakousko, Švýcarsko nebo státy Beneluxu. Německé dráhy začaly s vývojem vysokorychlostního vlaku v roce 1985, tehdy vyjel první prototyp. První opravdový vlak označený jako ICE 1 ale vyjel na trať až v roce 1991. Poslední – vlak 5. generace – ICE TD byl zprovozněn na začátku tisíciletí. Vlaky ICE obvykle nepřesahují rychlost 300km/h, pouze 3. generace ICE 3 dokáže jet rychlostí 320 km/h, rychlost ostatních souprav je mezi 200 až 270 km/h.

Korejský TKX

Doprava po vysokorychlostních tratích je v Jižní Koreji možná díky Korea Train eXpress. První trať se začala konstruovat už v roce 1992, tehdy se jednalo o spojení měst Soul a Pusan. KTX ale svoje služby spustila až v roce 2004. KTX zajišťuje především spoje z mezinárodního letiště Inčchon, které je největším letištěm v zemi a jedním z nejrušnějších letišť na světě. Obvyklá rychlost vlaků na tratích KTX je 305 km/h. Nový vlak HEMU-403X ale při testech dokázal jet rychlostí až 421,4 km/h. KTX v současnosti pracuje na rozšíření své dráhy především kvůli chystaným zimním olympijským hrám v Pchjongjangu v roce 2018.

Čínský CRH

Nekorunovaným králem vysokorychlostní železnice je díky nejdelším tratím Čína. Všechny tamní rychlovlaky spadají pod China Railway High-Speed. Do provozu byly uvedeny v roce 2007. Většina z nich dosahuje maximální rychlosti 250 km/h, pouze jedna souprava dokáže jet až 350 km/h. Při testování vlaku CRH380BL ovšem souprava dosáhla rychlosti 487,3 km/h.

České Pendolino

Pendolino je označení elektrických vlaků s aktivním naklápěním vozové skříně. Elektronická jednotka 680, podle systému nazývaná Pendolino, je jediným rychlovlakem na českém území. Může dosáhnout maximální rychlosti až 230 km/h. Na to ale nejsou české tratě stavěné, takže se na našem území může pohybovat rychlostí „pouze" 160 km/h. Vlak se do Česka dostal mezi lety 2003 a 2005, kdy byl po několika testech zařazen na trať mezi Prahou a Ostravou. Dříve jezdil i přes Brno a pak dále do Bratislavy nebo Vídně.

Původním výrobcem italských vlaků je Fiat Ferroviaria, patřící dnes ke skupině Alstom. Kromě původní Itálie a České republiky jezdí dnes také ve Švýcarsku, Velké Británii, Finsku, Rusku, Slovinsku, Španělsku, Portugalsku a v Číně.