Libuše Nachtmannová. Věděla o vysílačce, ale gestapo chtělo jen další jména

Post Bellum | 31. 1. 2019
Budova Jinonického akcízu
Libuše Nachtmannová při natáčení pro Paměť národa
Tkalcovna v koncentračním táboře, ve které vězeňkyně vyráběly pruhovanou látku na vězeňské oblečení

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Za druhé světové války se mnoho mladých lidí statečně a často až romanticky naivně zapojilo do protinacistického odboje. První velká zkouška přišla, když Reinhard Heydrich jako nový zastupující říšský protektor nechal stovky vojáků, sokolů, skautů a mnoho dalších lidí z odboje pozatýkat. Byla mezi nimi i dvacetiletá Libuše Nachtmannová rozená Mariánová z odbojové skupiny kapitán Nemo.

Přežila výslechy na gestapu a čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück. Její vzpomínky přinesly Příběhy 20. století vysílané v Českém rozhlase Plus každou neděli od 20:05 hodin.

Pamětnice o výsleších gestapa: Nejhorší bylo, když přinesli injekční stříkačku
Publicistika

Pamětnice o výsleších gestapa: Nejhorší bylo, když přinesli injekční stříkačku

Někdy v létě roku 1939 se na tancovačce přitočil k dvacetileté dívce Libuši mladík a do ucha jí pošeptal: „Potřebujeme tě.“ Libuška tušila, že ji zve do odboje. Studenti roudnického gymnázia žili plány na odboj, o mladíkovi se šuškalo, že je již členem Obrany národa. Libuše s radostí přikývla.

„Byla jsem naivní. Kdysi jsem četla knihy o odboji proti Rakousko-Uhersku. Tenkrát se dokonce odbojáři fotili někde v pražské Šárce. To bylo divadýlko oproti odboji za 2. světové válce. Mysleli jsme, že války brzo skončí, že i Němci toho mají dost. Poštvali si proti sobě celou Evropu, umírali na frontách, to přece nikdo nechtěl,“ vypráví Libuše Nachtmannová, která od září 1938 studovala v Praze farmacii.

Když nacisté zavřeli 17. listopadu 1939 vysoké školy, našla si zaměstnání u pražské německé firmy, a díky tomu nemusela na nucené práce do říše.

Jak trávili Vánoce vojáci či muklové? Zpíváním koledy i vařením pudinku
Publicistika

Jak trávili Vánoce vojáci či muklové? Zpíváním koledy i vařením pudinku

Začala docházet na Pankrác do bytu k rodině pana Františka Mandíka, který pomáhal odbojové skupině Kapitán Nemo, Obraně národa a skupině ÚVOD. U Mandíků na ní obvykle čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod součástky vysílačky.

Někdy se chytla za rámě nějakého muže a měla s ním jako zamilovaný pár projít Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život. Zachránila tak například akademika Myslivce. U Mandíkových se nejen ukrývali odbojáři, ale také se odtud nějaký čas vysílalo do Londýna.

Hrozba jménem Funkmesstelle

Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků. Špionážní informace předávali do Anglie čs. zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice.

Gestapo a jednotky SS po odbojářích dlouho marně pátraly. Úspěch slavily, až když začalo po městech jezdit speciální auto Radiové zaměřovací služby - Funkmesstelle. Mandíkovi a další lidé byli prozrazeni v souvislosti s objevením vysílačky Sparty I., kterou gestapo zabavilo krátce po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha přímo při vysílání v Jinonickém akcízu.

Tragický konec spojení s Londýnem

Budova Jinonického akcízu, kde původně sídlil prvorepublikový celní úřad, stála osamoceně v polích. V roce 1941 odtud vysílal radiotelegrafista Jindřich Klečka depeše do Londýna. Dům však byl pro vysílání z důvodu snadného zaměření krajně nevhodný.

Rodina unikla smrti na popravišti, převaděče uplatila cukrem. Pak přišla Osvětim
Magazín

Rodina unikla smrti na popravišti, převaděče uplatila cukrem. Pak přišla Osvětim

Osudné noci z 3. na 4. října 1941 pracovala tajná vysílačka československého odboje v budově Jinonického akcízu dlouho přes půlnoc, do chvíle, kdy do domu nečekaně vtrhly německé bezpečnostní orgány. Za asistence pořádkové policie a s podporou gestapa provedly zátah, na jehož konci byla podle gestapáckého hlášení obsluha vysílačky značně překvapena.

Radiotelegrafista Jindřich Klečka spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Inspektor finanční stráže Karel Prokop se dočasně zachránil útěkem. Jeho osmnáctiletý syn Miroslav a dva bývalí vojáci Stanislav Medřík a Antonín Němeček byli na místě zatčeni.

Následné vyšetřování vedlo k zadržení dalších osob a zajištění vysílacího materiálu v Jílovém u Prahy. Na popravišti skončili i čtyři odbojáři z Jinonic. Odhalením vysílačky Sparta I přestalo až na výjimky fungovat radiotelegrafické spojení mezi protektorátem a československým exilovým ústředím v Londýně.

Libuši Nachtmannovou zatklo gestapo vzápětí 6. října 1941. „Každý z nás věděl, že jde o život. Bát jsem se začala, až když zatkli kamarádku Ambrušovou. Paní Mandíková na sobě nedala nic znát, já se jí ale přiznala, že se hrozně bojím. Říkala, že když to přijde, důležité je něco gestapu prozradit, jinak vás umlátí, ale rozhodně ne žádná jména. Jenomže to bylo přesně to, co je zajímalo,“ vzpomíná Nachtmannová na nejhorší chvíle života.

Nátlak injekční stříkačkou

Libuši vyslýchal pražský Němec, gestapák Urban a druhý výslechář měl sudetský přízvuk.

„Ten hrál toho zlého. Vytáhl pistoli a injekční stříkačku. Když Urban uviděl, že mě dost postrašili, kývl na kumpána, a ten to zase schoval. Vůbec je nezajímalo, jak jsem byla zapojená do odboje, chtěli jenom jména. Furt jen otázky: kdo, jak vypadali, kde bydlí! Na to jsem byla připravená a dokola jsem opakovala, že je neznám pravým jménem. Popisovala jsem smýšlené postavy, jeden byl zrzavý a kulhal, jiný nosí klobouk a kabát, obličej nevýrazný. Hlavně jsem se bála, aby náhodou některý ze skutečných odbojářů nekulhal a nebyl zrzavý,“ usmívá se Nachtmannová, kterou měsíc drželi ve věznici na Karlově náměstí.

Zápasník Cibulka přivedl bachaře v komunistickém lágru k zuřivosti. Spolkl moták
Magazín

Zápasník Cibulka přivedl bachaře v komunistickém lágru k zuřivosti. Spolkl moták

Dne 6. listopadu 1941 ji ráno odvezli na nádraží, připojili vagon k berlínskému expresu a večer už vystupovala s ostatními vězeňkyněmi v pracovním táboře Ravensbrück.

Táborové tabu Lidice

Libuše vzpomíná na 12. června 1942, kdy do tábora přivezli 184 starších žen a dívek (některé i těhotné) z Lidic. Hrozné prý bylo, že nic o vyvraždění, vypálení a srovnání se zemí jejich vesnice netušily:

„My jsme to věděly z nacistického tisku, který jsme tam měly. Dodnes nevím, proč jim to gestapačky neřekly. Ty dívky věřily, že jejich muži a děti také někde pracují a všechno nakonec dobře dopadne. Byla jsem přidělená na jejich barák, s ostatními jsme se domluvily, že jim nic neřekneme. Ženský jsou prý ukecaný, ale věřte mi, žádná z nás jim to neprozradila. A bylo to dobře. Kdyby se o tom dozvěděly, šly by na dráty,“ popisuje děsivé chvíle v Ravensbrücku Libuše Nachtmannová.

Tábor byl obehnaný plotem pod elektrickým proudem a vězeňkyně páchaly sebevraždy skokem na oplocení.

Prodělnický kádr i zástupce hornické elity. Přečtěte si vzpomínky komunistů
Magazín

Prodělnický kádr i zástupce hornické elity. Přečtěte si vzpomínky komunistů

Maminka ji nepoznala

Každodenní tvrdá práce v továrně a nedostatek jídla paní Libuši změnily natolik, že ji po návratu domů nepoznala maminka.

„Maminka stála na nádraží, věděla, že přijedu tím rychlíkem. A já jdu. Maminka se dívá skrz mne a nepoznala mě. Tak jsem se votočila a šla jsem ještě jednou. Maminka pořád koukala k tomu vlaku, kdy vylezu. No tak mně nic jinýho nezbylo, musela jsem se k ní přihlásit.“

Jde o to, co kdo udělal. Ne, co si zapsal estébák, říkal bývalý vězeň Navrátil
Publicistika

Jde o to, co kdo udělal. Ne, co si zapsal estébák, říkal bývalý vězeň Navrátil

Po válce se paní Nachtmannová provdala za přítele z mládí a narodil se jim syn. Dostudovala farmacii a až do důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Zapojila se do práce Mezinárodního výboru koncentračního tábora Ravensbrück a Sdružení osvobozených politických vězňů, do KSČ nevstoupila. Dožila se 93 let, zemřela 28. srpna 2013.

Paměť národa
Příběh Libuše Nachtmannové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. Její vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tato jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým donátorům a lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte i Vy. Připojte se. Děkujeme.

Autor: Mikuláš Kroupa