Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se jeho součástí staly i dosavadní "Horní Uhry", tedy Slovensko. To byla ale věc, se kterou se Maďarsko nehodlalo smířit, a nový stát se proto rozhodl prosadit svou územní celistvost vojenskou mocí. Od 2. listopadu 1918 proto napochodovala na Slovensko československá armáda, která je v nových hranicích do 20. ledna 1919 obsadila.

Už začátkem ledna poslal vojákům blahopřejný telegram ministr národní obrany Václav Klofáč: "Na prahu nového roku posílám Vám srdečný bratrský pozdrav. Jsme vítězi; nepřítel povalen a národ náš osvobozen. Ale ještě není skončeno. Naše vlast potřebuje ozbrojené paže Vaše. Jděte za skvělým příkladem Vašich bratří, kteří v československých armádách za hranicemi vykonali největší práci pro svou samostatnost..." stálo mimo jiné v jeho textu, který vcelku cituje historik Pavel Jaroslav Kuthan ve své práci V těžkých dobách.

Mezi obsazovanými městy bylo i Komárno, jež 9. ledna bez boje ovládl legionářský 39. střelecký pluk. Klid ve městě pak nadále zajišťoval jeho první prapor pod velením majora Antonína Basla.

Situace se však po 20. lednu znovu zhoršila. Maďarsko, které mělo zájem na obnovení celé své někdejší "říše", nechtělo Československu jen tak ustoupit. S připojením k Československu nesouhlasili ani příslušníci maďarského národa žijící na jihu a východě Slovenska, kde měli většinou převahu nad Slováky.

V Komárnu tak jeho maďarští obyvatelé vstoupili do stávky na protest proti československému vojenskému obsazení. V ulicích se objevily protičeské letáky a celková atmosféra byla stále napjatější.

Komunistické Maďarsko volí sílu

K dalšímu vyhrocení situace došlo v dubnu 1919, kdy proběhl v Maďarsku bolševický převrat, v jehož důsledku se Maďarská demokratická republika změnila v dočasný komunistický stát s diktaturou proletariátu, nazvaný Maďarská republika rad nebo Maďarská sovětská republika. Tento státní útvar existoval od 21. března do 1. srpna 1919, v jeho čele stál komunista Béla Kun. Komunistické Maďarsko se rozhodlo dobýt Slovensko a Sedmihradsko silou, čímž vyvolalo válku s Československem a Rumunskem. A jedním z míst prvních bojových střetů se stalo právě Komárno na Dunaji.

Podle majora Antonína Basla se po vzniku Maďarské republiky rad vyostřila situace v Komárnu natolik, že prakticky neminul den bez nějaké roztržky. Od poloviny dubna se pak začalo ve městě mluvit o připravovaném maďarském útoku. Tyto zvěsti se dostaly i k jednomu z velitelů československých jednotek v úseku, ale bohužel jim nevěnoval dostatečnou pozornost.

K jedné z prvních větších přestřelek došlo v noci 24. dubna, kdy po sobě začaly přes Dunaj pálit maďarské jednotky a československé stráže. Několik maďarských rudých gardistů se pokusilo dostat přes řeku a na slovenské straně tak došlo k boji, legionářům se ale podařilo maďarský "výsadek" odrazit a jedenáct jeho členů zajmout.

Dne 30. dubna pak místní ozbrojení Maďaři hodili granát do československé strážnice, kde bylo výbuchem zraněno veškeré její osazenstvo. Legionáři se ale i přes utrpěná zranění začali bránit střelbou a útočníky zahnali.

Bitva o nádraží

Ke stěžejnímu útoku přistoupila maďarská armáda v noci na 1. května. Jako záminku pak vláda uvedla, že Čechoslováci překročili při postupu na Miskolc takzvanou Pichonovu linii. Šlo o jednu z demarkačních linií mezi Československem a Maďarskem vymezených Nejvyšší vojenskou radou spojeneckých vítězných mocností, která na řadě míst přetínala důležité železniční cesty - českoslovenští legionáři pod velením italského velitele Piccioneho proto při obsazování Slovenska zajistili i celou železnici.

K plánované akci v Komárnu se přihlásilo tisíc až dva tisíce dobrovolníků z řad organizovaného maďarského dělnictva, především z dělníků, horníků a rolníků z okolí Rábu a Tátatóváros. Ty posílilo asi 400 profesionálních vojáků. V noci na 1. května zahájili Maďaři silnou dělostřeleckou palbu na československé pozice. V dalším postupu jim nahrála hustá noční mlha, díky níž se podařilo za silného dělostřeleckého krytí přepravit přes Dunaj na československou stranu většinu ozbrojených dělnických skupin, podporovaných 400 vojáky. Tyto skupiny pak přepadly a zabily československou stráž na železničním mostě a postupovaly dále na Komárno.

Na nádraží se jim ale postavila jednotka legionářského 39. střeleckého pluku v počtu asi 500 mužů. Mezi oběma stranami se rozpoutala přestřelka. Mezitím už major Basl rychle požádal o pomoc 34. střelecký pluk, jehož jednotky byly umístěny v Nových Zámcích severně od Komárna. Brzy ráno tak odsud dorazily dvě pěší roty třetího praporu v celkovém počtu 600 mužů, které se připojily k legionářům bránícím nádražní budovu. Kolem šesté ráno přešel Basl se všemi lidmi, které měl k dispozici, do protiútoku.

Proti vycvičeným a válkou prošlým legionářům se maďarští dobrovolníci neodvážili bojovat a většina se jich obrátila na útěk. Část se jich sice pokusila útok zkušenějších, ale početně slabších protivníků zadržet, proti rozhodnému legionářskému postupu ale neměla šanci. "Legionáři zahnali ustupující tlupy od nádraží až na takzvaný válečný ostrov, kde zaútočili ze dvou směrů, z východu a ze západu... Došlo tak k tvrdému krvavému boji, během něhož se nakonec ozbrojené tlupy rychle vzdaly poté, co se dostaly do beznadějné situace," píše Pavel Jaroslav Kuthan.

Maďaři utrpěli během krvavého boje těžké ztráty. Podle různých zdrojů padlo 289 až 400 maďarských bolševiků, mnoho jich bylo zraněno a zbytek unikl do vln Dunaje. Jen necelá stovka maďarských bolševiků byla zajata. Ti ze zajatců, kteří byli identifikováni jako obyvatelé Komárna, byli ještě týž den odsouzeni krátkým vojenským soudem jako zrádci a popraveni. Část zadržených pak zachránila nabídka výměny zajatců, vznesená odpoledne maďarskou stranou, po níž bylo devět zajatých Maďarů vyměněno za stejný počet legionářů.

Na československé straně padlo v boji patnáct legionářů a dalších 25 jich bylo zraněno (včetně pěti důstojníků). Dva muži později podlehli zraněním. Padlí z obou stran byli později pochováni na dvou různých místech městského hřbitova v Komárnu.

Boj posílil morálku Čechoslováků

Legionáři ukořistili čtyři nepřátelské kulomety, 150 pušek, více než 100 beden munice, jedno dělo ráže 37,5 mm., přes 800 granátů a množství dalšího vojenského materiálu. "Vítězství podpořilo značně bojovou morálku československého vojska na Slovensku a mělo klíčový význam pro udržení obrany v úseku, kde se nepodařilo Maďarům prorazit," uvádí Kuthan.

Výslechem zajatců (jeden z vyslýchaných zajatců byl dokonce i český komunista, který vstoupil do maďarské rudé armády) legionáři zjistili, že útok polovojenských skupin proběhl s vědomím komunistické vlády v Budapešti. Maďaři údajně počítali s tím, že legionáři nebudou chtít bojovat, protože jsou již válkou unaveni. Maďarské zpravodajské zdroje navíc uváděly, že velká část legionářů sympatizuje s komunistickými myšlenkami. Odhodlaný a rozhodný odpor proto maďarské útočníky mimořádně šokoval.

Úspěch značně morálně posílil československé jednotky na Slovensku. V maďarském velení naopak prohra vyvolala velké pozdvižení. Ve zprávě vrchního velení maďarské rudé armády bylo napsáno na adresu organizátorů akce: "Vykonali akci, která měla za cíl obsazení města. Skončila však úplnou porážkou a velkým krveprolitím. Akce proběhla pod vedením nezodpovědných jednotlivců, bezduchých agitátorů, bez odborné přípravy…, když viděli smutné následky, zbaběle utekli."