Majak: Jaderná katastrofa horší než Černobyl, kterou se Rusům podařilo ututlat

25. srpen 2019 četba na 10 minut
Řeka Teča a její okolí bylo silně zasažené radiací

Řeka Teča a její okolí bylo silně zasažené radiací

Foto: Wikimedia.org

V předposlední zářijový den roku 1957 před pátou odpoledne explodovala v jaderném zařízení Majak na východním Urale nádrž s jaderným odpadem, který v následujících hodinách a dnech zamořil území o rozloze čtvrtiny Česka. Sovětské Rusko havárii dlouho tajilo nejen před světem, ale její důsledky i před svými obyvateli.  

Pamětnice události, která vystupuje v dokumentárním filmu Metamorfózy vzpomíná, že v onen den sbírali na poli brambory. Bylo před půl pátou, když uslyšeli silný výbuch a země se jim zatřásla pod nohama. Děti si v úleku lehly na zem, starší lidé si mysleli, že začala další válka. Někteří vylezli na stromy, aby viděli, kde a co vybuchlo.

FOTOGALERIE

K nebi stoupal černý mrak, jako kouř, co vychází z pece. Nikdo nevěděl, o co jde, jaderný komplex Majak poblíž měst Kyštym a Ozjorsk byl přísně utajený. Po týdnu od výbuchu dětem ve škole řekli, že mají vypomoci se zakopáváním zeleniny. Něco ji prý zničilo a nemohou ji jíst…

Teprve týden po výbuchu také začaly první evakuace. Lidem bylo prostě řečeno, že musejí neprodleně odejít. První obyvatelé vesnic v okolí Majaku odešli během prvních čtrnácti dnů, pak ale evakuace, kterou lidem nikdo nevysvětlil, nadlouho ustala, další vlny přišly po tři čtvrtě roce a téměř po roce. Poslední lidé byli odsunuti skoro dva roky po havárii. Evakuace nakonec vylidnila 22 vesnic a čítala okolo 10 tisíc obyvatel.

Pamětnice z filmu Metamorfózy, které v době události bylo 11 let, vzpomínala, že po výbuchu onemocněla. Trpěla velkými bolestmi břicha a hlavy a strávila týden v kómatu. Její matka byla v tom čase těhotná. V březnu porodila holčičku. Dítě bylo celé zčernalé a po třech dnech se udusilo.

V souvislosti s podobnými haváriemi se dají jen těžko přesně uvést počty obětí a zdravotní dopady. Rozšířená kohorta sledovaných po kyštymské havárii čítala na 30 tisíc lidí, kteří žili v nejhůře postižené oblasti – podél břehů řeky Teča (šlo o narozené před rokem 1950 a v letech 1950-60). K většině z nich už byla dokumentace o zdravotním stavu a příčině úmrtí.

Ze statistiky vyplynulo, že 1842 sledovaných zemřelo na nádorová onemocnění a 61 na leukémii. Je však třeba připomenout, že rakovinu vyvolanou ozářením nelze od jiných typů rakoviny odlišit. Podle studie ruského Institutu biofyziky z roku 1992 však v důsledku kyštymské jaderné havárie zemřelo v předešlých 32 letech 8015 lidí.

Bezpečnost šla stranou
Sovětský svaz byl po válce v jaderném programu dost pozadu za Spojenými státy a náskok chtěl dohnat stůj co stůj. Jaderný komplex spolu s městem Ozjorsk, které vyrostlo 80 kilometrů severně od Čeljabinsku na místě původního gulagu, režim vybudoval horečnou rychlostí mezi roky 1945-48. Stavěli ho vězni a v té době prý soudy kladly rovnítko mezi pětadvaceti lety nucených prací na Sibiři a pěti roky v Majaku.

Politický tlak, nedostatek znalostí v počátcích využívání atomové energie a zřejmě i specifický ruský přístup – to všechno upozadilo bezpečnost, která musí být v jaderné energetice prioritní. Závod začal vyrábět a obohacovat jaderné palivo z uranu pro jaderné elektrárny nebo plutonium pro jaderné hlavice. Majak vyrobil i palivo pro první ruskou atomovou bombu.

Všech šest reaktorů bylo umístěno přímo na jezeře Kyzyltaš a používaly otevřený chladící systém, jinými slovy – vysoce kontaminovaná voda se vypouštěla přímo do jezera. Jaderný odpad pak končil v blízké řece Teča. Kolem roku 1953 bylo v Majaku přistavěno skladiště pro kapalný jaderný odpad. Zařízení pro monitorování provozu chladiče a obsahu nádrže ale bylo nedostatečné.

V osudný den selhal chladící systém v jedné z nádrží, ve které bylo mezi 70 a 80 tunami kapalného radioaktivního odpadu. Rozpadové teplo začalo zvyšovat teplotu, chladící voda se odpařila, a bez ní se nádrž zahřála na 350 stupňů. Směs vysušeného odpadu explodovala, výbuch o síle až 100 tun TNT vymrštil 160tunové betonové víko a do vzduchu vrhnul obrovskou masu radioaktivního materiálu.

Exploze sama si bezprostředně nevyžádala žádný život, ale mrak s radiací pak během následujícího půldne zanesl vítr až 350 kilometrů daleko. Spad zasáhl oblast zvící asi čtvrtiny České republiky (asi 20 000 km2) a nese označení Východouralská radiační stopa (EURT).

Na sedmistupňové škále závažnosti jaderných havárií má kyštymská havárie (nazvaná podle nejbližšího města) stupeň 6. Stupeň 7 byl v historii přiřazen jen katastrofě v Černobylu a havárii ve Fukušimě v Japonsku. Výbuch v komplexu Majak je v pořadí jaderných katastrof na třetím místě.

Mlčení a vygumované vesnice
O havárii v Čeljabinské oblasti nevěděli zprvu sami Rusové, natožpak svět. Až v dubnu přinesl západní tisk vágní zprávy o „katastrofální nehodě“, která způsobila „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a okolními státy“. Až skoro dvacet let po události, v roce 1976, potvrdil výbuch sovětský emigrant, biochemik Žores Medvěděv, když se v článku pro New Scientist o disidentských vědcích v Rusku mimochodem zmínil o „větším neštěstí na Urale“.

Malá zmínka vyvolala velký zájem. John May v knize The Greenpeace Book of the Nuclear Age: The Hidden History, the Human Cost z roku 1990 píše, že Medvěděv a další badatelé začali pátrat a nalezli řadu ekologických sdělení, která dokládala, že radiace kontaminovala půdu, jezera a víc než 200 živočišných a rostlinných druhů v blíže nespecifikované oblasti o rozloze tisíců čtverečních kilometrů.

Mezi sovětské vědce-emigranty patřil i fyzik Leo Tumerman, který utekl do Izraele a v roce 1977 popsal své zážitky z postižené oblasti, kterou projížděl tři roky po havárii:„Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky,“ líčil Tumerman. „Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé …nic.“

Američané také v roce 1979 let porovnali mapy zasaženého prostoru z konce 50. let s novějšími mapami z roku 1970. Vyšlo najevo, že názvy třiceti obcí menších než o dvou tisících obyvatel byly vymazány, stejně tak i jména několika větších měst.

Po odtajnění některých svazků CIA koncem 70. let se ukázalo, že americká tajná služba věděla o havárii v Majaku už od roku 1959. Zprávu však zamlčela. „Body“, které by mohla přinést ve studené válce, byly sporné, Američané se báli, že spíš než na Rusko by zpráva vrhla špatné světlo na atomovou energii jako takovou. A tuhle náladu v době rodícího se amerického jaderného průmyslu nemohla potřebovat.

Majak svítí dál
Majak před rozpadem Sovětského Svazu zaměstnával až 25 tisíc lidí. Dnes tu pracuje už jen okolo 14 tisíc zaměstnanců, přesto jde stále o jeden z největších ruských podniků na zpracování radioaktivního materiálu – zpracovává materiál z Kolské, Novovoroněžské a Bělojarské atomové elektrárny a z reaktorů ruských atomových ponorek.

Plutonium se zde už nevyrábí, závod produkuje hlavně různé radioizotopy pro lékařské účely a tritium coby světelný zdroj. V Majaku se rovněž likvidují vyřazené jaderné hlavice a přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren k dalšímu použití.

***
Jezero smrti
Se jaderným komplexem Majak sousedí malé jezero Karačaj, které sice svou velikostí nedostačovalo k chlazení reaktorů (otevřený chladící okruh využíval – a kontaminoval – vodu z jezera Kyzyltaš), ale hodilo se jako úložiště jaderného odpadu, který se na jeho dno ukládal od roku 1951.

Kvůli tomu drží jezero Karačaj nelichotivý primát nejznečištěnějšího místa na Zemi. Pro srovnání: v jezeře je nahromaděno asi 4,44 exabecquerelů na méně než čtvereční míli vody, zatímco černobylská havárie vydala 5-12 exabecquerelů na víc než tisíc čtverečních mil!

Jezero začalo od roku 1961 postupně vysychat a během sucha v roce 1968 se vysoce radioaktivní prach šířil do okolí. Zasáhl na půl milionu lidí a odhaduje se, že postižení mohli dostat dávku radiace podobnou té, jaké byli vystaveni obyvatelé Hirošimy po výbuchu bomby.

Jezero se po neštěstí se suchem začalo zavážet, dnes z něj zůstal malý zbytek. Původní dno, které tvoří bahno prosycené radioizotopy, je zavezeno statisícem panelů. Zpráva z roku 1990 přesto hovoří o tom, že hodinovým pobytem na břehu jezera Karačaj se vystavíte záření 600 rentgenů, což znamená, že se nedožijete večera. Skok do jeho vody se rovná smrti v řádu vteřin.

INES – mezinárodní stupnice pro hodnocení jaderných událostí:
0 - Událost bez významu pro bezpečnost (nejběžnější provozní poruchy, bezpečně zvládnutelné)
1 - Odchylka od normálního provozu (poruchy nepředstavující riziko, ale odhalující nedostatky bezpečnostních opatření)
2 - Porucha (technické poruchy, které neovlivní bezpečnost elektrárny přímo, ale mohou vést k přehodnocení bezpečnostních opatření)
3 - Vážná porucha (ozáření personálu nad normu, menší únik radioaktivity do okolí - zlomky limitu)
4 - Havárie s účinky v jaderném zařízení (částečné poškození aktivní zóny, ozáření personálu, ozáření okolních obyvatel na hranici limitu)
5 - Havárie s účinky na okolí (vážnější poškození aktivní zóny, únik 100-1000 TBq biologicky významných radioizotopů, nutnost částečné evakuace okolí)
6 - Závažná havárie (velký únik radioaktivních látek mimo objekt, nutnost využít havarijních plánů k ochraně okolí)
7 - Velká havárie (značný únik radioaktivních látek na velké území, okamžité zdravotní následky, dlouhodobé ohrožení životního prostředí).

Akční letáky