Majak: Jaderná katastrofa rozsahu Hirošimy, kterou se povedlo Sovětům ututlat

Redakce | 25. 9. 2019
Dispozice jaderného komplexu Majak na satelitní mapě
Znázornění Východouralské radiační stopy
Řeka Teča a její okolí bylo silně zasažené radiací

Dne 29. září roku 1957 sbírali obyvatelé vesnic mezi městy Kyštym a Ozjorsk na východním Urale brambory, když uslyšeli silný výbuch a země se jim zatřásla pod nohama. Starší lidé si mysleli, že začala třetí světová válka. Nikdo netušil, že poblíž jejich domovů stojí jaderný komplex Majak, jehož existenci sovětská vláda přísně tajila.

Teprve týden po výbuchu bylo bez dalšího vysvětlení místním obyvatelům řečeno, že nesmějí jíst sklizenou zeleninu a musejí se vystěhovat. První lidé své domovy opustili během čtrnácti dnů, další vlna evakuace však z neznámých důvodů nastala až po roce. Poslední vesničané odešli dva roky po havárii. Celkově bylo vystěhováno okolo 10 tisíc obyvatel.

Pamětnice, které bylo v té době 11 let, ve filmu Metamorfózy vzpomínala, že po výbuchu trpěla silnými bolestmi hlavy a břicha a na týden upadla do kómatu. Její maminka za půl roku porodila holčičku; miminko prý bylo celé zčernalé a po třech dnech zemřelo.

Sovětské úřady se obyvatelům nenamáhaly vysvětlit, že za tato hrůzná postižení mohl únik radiace z komplexu Majak. Tajný závod sloužil k výrobě paliva pro jaderné elektrárny a zpracovával plutonium pro jaderné hlavice. Majak vyrobil i palivo pro první sovětskou atomovou bombu.

Raději na Sibiř než do Majaku

Komplex byl vybudován narychlo mezi lety 1945-48 ve snaze dohonit vyspělejší technologii Američanů. K jeho výstavbě byli povoláni vězni, přičemž v té době soudy považovaly 25 let nucených prací na Sibiři za stejný trest jako 5 let v Majaku.

Politické zájmy a nedostatek odborných znalostí odsunuly bezpečnost práce na vedlejší kolej. Jaderné zařízení fungovalo na primitivní bázi a nedbalo na životní prostředí: všech šest reaktorů bylo umístěno přímo na jezeře Kyzyltaš a používalo otevřený chladící systém, v rámci něhož se vysoce kontaminovaná voda vypouštěla přímo do jezera. Jaderný odpad pak končil v blízké řece Teča.

Vesnice zmizely z mapy

V roce 1953 bylo v Majaku přistavěno skladiště pro kapalný jaderný odpad. Zařízení pro monitorování provozu chladiče a obsahu nádrží ale bylo nedostatečné a systém v jedné nádrži v onen osudný zářijový den selhal. Rozpadové teplo začalo zvyšovat teplotu, chladící voda se odpařila a nádrž se zahřála na 350°C. Směs vysušeného odpadu explodovala, výbuch o síle až 100 tun TNT vymrštil 160tunové betonové víko a do vzduchu vrhnul obrovskou masu radioaktivního materiálu. V poškozené nádrži se nacházelo 70-80 tun kapalného radioaktivního odpadu.

Exploze sama o sobě nezpůsobila ztráty na životech, ale mrak s radiací byl zavát větrem až 350 kilometrů daleko. Zasažená oblast měla rozlohu čtvrtiny České republiky (asi 20 000 km2) a nese označení Východouralská radiační stopa (EURT).

Sovětské úřady se všemožně snažily havárii utajit před světem i před vlastními občany. Teprve v 70. letech začaly na světlo pronikat bližší zprávy o tom, co se vlastně v Majaku přihodilo a proč je v okolní krajině zakázáno vystupovat z auta. Když pak Američané porovnali mapy zasaženého prostoru z 50. let s novějšími mapami z roku 1970, zjistili, že několik větších měst a třicet obcí z oblasti zmizelo.

Jezero smrti

Jaderný komplex Majak je dodnes v provozu coby jeden z největších ruských podniků na zpracování radioaktivního materiálu. Plutonium se zde už nevyrábí, závod produkuje hlavně radioizotopy pro lékařské účely a tritium jako světelný zdroj. V Majaku se rovněž likvidují vyřazené jaderné hlavice a zpracovává se tu jaderný odpad z atomových elektráren k dalšímu použití.

Smutným mementem sovětské lhostejnosti zůstalo blízké jezero Karačaj, které v 50. letech sloužilo jako úložiště jaderného odpadu. Poté však začalo vysychat a v roce 1968 se během sucha radioaktivní prach rozšířil do okolí. Zasáhl na půl milionu lidí a odhaduje se, že postižení mohli dostat dávku radiace podobnou té, jaké byli vystaveni obyvatelé Hirošimy po výbuchu americké atomové bomby.

Jezero se po této události začalo zavážet, nicméně ještě v roce 1990 místní studie varovala, že hodinovým pobytem na jeho břehu se vystavíte záření o síle 600 rentgenů a nedožijete se večera. Skok do jezera pak znamená takřka okamžitou smrt.