Teprve týden po výbuchu bylo bez dalšího vysvětlení místním obyvatelům řečeno, že nesmějí jíst sklizenou zeleninu a musejí se vystěhovat. První lidé své domovy opustili během čtrnácti dnů, další vlna evakuace však z neznámých důvodů nastala až po roce. Poslední vesničané odešli dva roky po havárii. Celkově bylo vystěhováno okolo 10 tisíc obyvatel.

Pamětnice, které bylo v té době 11 let, ve filmu Metamorfózy vzpomínala, že po výbuchu trpěla silnými bolestmi hlavy a břicha a na týden upadla do kómatu. Její maminka za půl roku porodila holčičku; miminko prý bylo celé zčernalé a po třech dnech zemřelo.

Sovětské úřady se obyvatelům nenamáhaly vysvětlit, že za tato hrůzná postižení mohl únik radiace z komplexu Majak. Tajný závod sloužil k výrobě paliva pro jaderné elektrárny a zpracovával plutonium pro jaderné hlavice. Majak vyrobil i palivo pro první sovětskou atomovou bombu.

Raději na Sibiř než do Majaku

Komplex byl vybudován narychlo mezi lety 1945-48 ve snaze dohonit vyspělejší technologii Američanů. K jeho výstavbě byli povoláni vězni, přičemž v té době soudy považovaly 25 let nucených prací na Sibiři za stejný trest jako 5 let v Majaku.

Politické zájmy a nedostatek odborných znalostí odsunuly bezpečnost práce na vedlejší kolej. Jaderné zařízení fungovalo na primitivní bázi a nedbalo na životní prostředí: všech šest reaktorů bylo umístěno přímo na jezeře Kyzyltaš a používalo otevřený chladící systém, v rámci něhož se vysoce kontaminovaná voda vypouštěla přímo do jezera. Jaderný odpad pak končil v blízké řece Teča.

Vesnice zmizely z mapy

V roce 1953 bylo v Majaku přistavěno skladiště pro kapalný jaderný odpad. Zařízení pro monitorování provozu chladiče a obsahu nádrží ale bylo nedostatečné a systém v jedné nádrži v onen osudný zářijový den selhal. Rozpadové teplo začalo zvyšovat teplotu, chladící voda se odpařila a nádrž se zahřála na 350°C. Směs vysušeného odpadu explodovala, výbuch o síle až 100 tun TNT vymrštil 160tunové betonové víko a do vzduchu vrhnul obrovskou masu radioaktivního materiálu. V poškozené nádrži se nacházelo 70-80 tun kapalného radioaktivního odpadu.

Exploze sama o sobě nezpůsobila ztráty na životech, ale mrak s radiací byl zavát větrem až 350 kilometrů daleko. Zasažená oblast měla rozlohu čtvrtiny České republiky (asi 20 000 km2) a nese označení Východouralská radiační stopa (EURT).

Sovětské úřady se všemožně snažily havárii utajit před světem i před vlastními občany. Teprve v 70. letech začaly na světlo pronikat bližší zprávy o tom, co se vlastně v Majaku přihodilo a proč je v okolní krajině zakázáno vystupovat z auta. Když pak Američané porovnali mapy zasaženého prostoru z 50. let s novějšími mapami z roku 1970, zjistili, že několik větších měst a třicet obcí z oblasti zmizelo.

Jezero smrti

Jaderný komplex Majak je dodnes v provozu coby jeden z největších ruských podniků na zpracování radioaktivního materiálu. Plutonium se zde už nevyrábí, závod produkuje hlavně radioizotopy pro lékařské účely a tritium jako světelný zdroj. V Majaku se rovněž likvidují vyřazené jaderné hlavice a zpracovává se tu jaderný odpad z atomových elektráren k dalšímu použití.

Smutným mementem sovětské lhostejnosti zůstalo blízké jezero Karačaj, které v 50. letech sloužilo jako úložiště jaderného odpadu. Poté však začalo vysychat a v roce 1968 se během sucha radioaktivní prach rozšířil do okolí. Zasáhl na půl milionu lidí a odhaduje se, že postižení mohli dostat dávku radiace podobnou té, jaké byli vystaveni obyvatelé Hirošimy po výbuchu americké atomové bomby.

Jezero se po této události začalo zavážet, nicméně ještě v roce 1990 místní studie varovala, že hodinovým pobytem na jeho břehu se vystavíte záření o síle 600 rentgenů a nedožijete se večera. Skok do jezera pak znamená takřka okamžitou smrt.