Velikonoční vajíčka nejsou jen na koledu, mají spoustu významů

22. duben 2019 četba na 6 minut
V mnoha krajích se udržuje tradice zdobení vajec původními technikami

V mnoha krajích se udržuje tradice zdobení vajec původními technikami

Foto: DENÍK/Vlastimil Leška

Vejce bylo vždy symbolem zrození a představovalo život skrytý v tvrdém obalu. O Velikonocích proto hraje důležitou roli a jeho smysl je mnohovrstevnatý. Zdaleka to není jen odměna za pondělní ranní koledu, i když i tato funkce k němu patří. Má ale také svůj duchovní, rituální i magický význam.

FOTOGALERIE

Velikonoční svěcenina v pokrmu i v magickém rituálu posílení úrody země, symbol soudržnosti rodiny, zdobná dekorace, předmět řady dětských her, dárek při kolednických obchůzkách, nebo v dřívějších dobách povinná dávka vyplácená obyvateli obce určitým jejím představitelům - to všechno představuje vejce o Velikonocích. Jako symbol životadárné síly a zrození navíc zobrazuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K jeho oběti se váže i zvyk velikonoční vejce barvit - podle nejstarších dochovaných záznamů se totiž tato vejce barvila načerveno, což byla připomínka prolité Kristovy krve.

Kraslice nejsou jen krásné

Od staroslovanského výrazu pro červenou barvu (krasnyj, krasniti) se někdy odvozuje i původ slova "kraslice" coby označení pro zdobená velikonoční vajíčka. Někteří jazykovědci ale zastávají názor, že toto slovo pochází ze severovýchodních Čech a v obecné mluvě se objevuje až koncem 19. století.

Podle etnoložky Evy Večerkové, autorky knihy Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, se výraz kraslice (ve tvaru "krasslyczye") objevuje v českých historických pramenech poprvé v Klaretově latinsko-českém Glosáři (mistr Klaret, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce, byl český spisovatel, lékař a lexikograf 14. století, působil také jako kanovník katedrály svatého Víta a mistr pražské univerzity, pozn. aut.). Český kazatel a spisovatel Tomáš Štítný ze Štítného, považovaný někdy za předchůdce Jana Husa, zachytil ve svých spisech slovní spojení "krášlené vejce". V dětské literatuře se výraz kraslice objevuje začátkem 19. století.

Zdobení kraslic je v českých zemích tradičně velmi rozmanité: někdy jde o vytváření ornamentu do jednolitě zbarveného podkladu skořápky kresbou (vyrytím ostrým předmětem, leptáním, voskem), někdy nanesením jiného pevného prvku (slámy, sítiny, textilu a podobně). V druhé polovině 20. století se hodně rozmohly i průmyslově vyráběné aplikace (například speciální samolepky určené ke zdobení velikonočních vajec - v tomto případě ale nejde o kraslice v tradičním smyslu slova).

Podle způsobu zdobení a podle lokality měly někdy kraslice i různá jména, například "rejsci" (kraslice zdobené rytím), "straky" (malovaná vejce na Chodsku) a další.

K původní nejčastější červené barvě (a také zlatavé, odkazující k barvě nejen zlata, ale i slunce, obilí nebo třeba medu, tedy pozitivních věcí značících zdraví a prosperitu) přibývaly postupně další. Mezi přírodní látky, jimiž se vajíčka barvila, patřily například cibulové slupky (na zlatavě hnědo), červené víno (na červeno), červené zelí (na modro) nebo špenát (na zeleno). Vejce se většinou vařila v odvaru s danou látkou, po uvaření a oschnutí se někdy pro větší lesk přetřela slaninou. Od 19. století se začaly ke zdobení velikonočních vajec hodně používat umělá barviva, současným populárním trendem je ale návrat k "lidovým receptům".

Hody, hody, doprovody

"Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný." Úryvek z původně podstatně delší, čtyřslokové koledy se dochoval až do dnešních dnů. Ono slovo záhadné doprovody by se ve skutečnosti mělo psát do provody, neboť označuje "provodu", tedy Provodní či Bílou neděli, což je první neděle po Velikonocích a poslední čas, kdy ještě doznívaly koledy a velikonoční zvyky.

Vejce se dávala za koledu dětem, kmotřencům, mládencům, darem učitelům, kněžím nebo příbuzným. Na Chodsku dávala děvčata svým ženichům podle Evy Večerkové v šátku "celý vaječník", tedy snůšku vajec za celý den, červeně obarvených vajíček, mezi nimiž mělo být několik "strak" a kousek koláče. Podobné zvyky byly i na Telečsku (kde se nadílce dvaceti až třiceti malovaných vajíček říkalo "malovna"), na Hané (tam dívky dávaly milému "kvok", tedy tucet na červeno obarvených vajíček) i jinde.

Obdarovávání dětí vajíčky má v některých rodinách dodnes i jinou podobu, která připomíná předvánoční schovávání dárků - tedy že rodiče svým dětem vajíčka schovají na skryté místo a pak je nechají, ať hledají a samy si je najdou. Na Hané se v některých rodinách dodnes praktikuje "velikonoční nadílka od zlaté slepičky", kterou potají připravují rodiče dětem už na Zelený čtvrtek. Tradice ukrývání velikonoční nadílky, kdy se za dárce označují ptáci, liška, velkonoční zajíc a někdy i zvony, "vracející se z Říma", je rozšířená v západní Evropě, zejména v německy mluvících zemích.

Ťukneme si

Ze starší dětské literatury, například z knih Jindřicha Šimona Baara, si můžeme udělat také živou představu o nejrůznějších hrách s pomlázkovými vejci, které byly o dost pestřejší a bohatší než dnes. V současnosti se s nimi setkáme už spíš jen ojediněle, například na Jihlavsku nebo na některých místech Berounska. 

Nejrozšířenější hrou, zachycenou i v knížce Hanýžka a Martínek, bylo takzvané sekání či ťukání. Šlo o snahu zaseknout do špičky vejce minci - pokud se to držiteli mince povedlo, vajíčko získal, pokud ne, zůstalo jeho původnímu majiteli či majitelce. Někdy se hrálo i dvěma vajíčky proti sobě, tzv. "baba na babu" (ťukalo se širšími konci vajec proti sobě) nebo "špic na špic". 

Vejce se také nechávala koulet po nakloněné rovině (v dráze z prkna, ve žlábku vydlabaném v kopci a podobně), a které se dokulilo nejdál, vyhrálo. Také se vejce vyhazovala do výše a chytala do klobouku. Nejstarším písemným dokladem těchto zvyků je zákaz městské rady v Chebu z roku 1615 koulet před kostelem červenými vejci - nařízení však nemělo účinku.

Akční letáky