Máme si co říct i po letech?

Ilona Smejkalová, Denis Drahoš | 28. 1. 2018

Naši předkové si děti pořizovali po dvacítce, dnes ale mnozí zakládají rodiny i o generaci později. Je rozdíl, zda se člověk s odstěhováním dětí vyrovnává v pětačtyřiceti, nebo v pětašedesáti? A v čem? Oslovili jsme proto dvě manželské dvojice, kterým se děti narodily poměrně brzy, a přesto se s jejich odchodem dokázaly vyrovnat s nečekaným humorem a grácií.

Helena (63) žije s o čtyři roky starším manželem Jaroslavem přes 40 let v Krkonoších. V raném rodičovství nespatřuje výhody ani nevýhody, podle ní záleží jen na vyzrálosti rodičů. „Moje babi měla prvního syna a ještě jí nebylo ani osmnáct, máma porodila první dítě ve dvaceti, já prvorozenou Veroniku ve třiadvaceti, Veronika své první dítě dokonce ve třiceti osmi. A všechny ženy v naší rodině byly a jsou skvělými, milujícími, kreativními a schopnými matkami.“

Joachim Dvořák: Společnost se omezila na to, že smysl všeho se musí dát spočítat
Publicistika

Joachim Dvořák: Společnost se omezila na to, že smysl všeho se musí dát spočítat

I Eva (49) z menšího města na Vysočině si otázku, zda nerodila příliš brzy, položila mnohokrát. Dnes nelituje. „V současné době máme děti dospělé a soběstačné. Jsme zdraví, plni elánu, takže si můžeme dopřát spoustu aktivit, které máme rádi, a nic nás neomezuje.“ S potomky může fungovat na kamarádské úrovni a jsou si názorově blízcí. „Je příjemné, když nám děti pomohou s moderními technologiemi a zároveň si s nimi můžeme dát skleničku nebo se potkat na venkovské zábavě, aniž by se za nás styděli, že už jsme staří.“

Jaké by to bylo mít děti v pozdějším věku, si uvědomila například letos na dovolené. Byly tam tři rodiny, dvě už bez dětí, a rodina o tři roky mladšího bratra s třináctiletou dcerou. Všichni se usadili v zahradní restauraci a pozorovali cvrkot turistů. Kromě bratra, který si musel kvůli dceři i v horku udělat výšlap na skokanský můstek.

Český cynismus je skvělý, české sebemrskačství už ne, říká Martin Jaroš
Publicistika

Český cynismus je skvělý, české sebemrskačství už ne, říká Martin Jaroš

Podle socialistického modelu

Když se tehdy dvacetiletá Eva s o pět let starším Jiřím vzali, byl ženich přesvědčen, že vstupuje do manželství opravdu příliš pozdě. Syn se jim narodil rok po svatbě, dcera hned o rok později. „Však víte, jaký byl model socialistické rodiny. Bezprostředně po vojně se měl kluk oženit, aby začal pracovat, starat se o rodinu a nevymýšlel nějaké protisocialistické blbosti. Takže někdo pravidelně vysedával v hospodě, jiný se stal domácím kutilem, a menší část měla chatu nebo trampovala. Já chatu neměl, kutil nejsem a vysedávat v hospodě mě nikdy moc nebavilo. Děti byly vlastně jedinou příjemnou zábavou. Cestování a výlety s nimi se ještě moc nepěstovaly, oblíbené pořekadlo našich rodičů totiž bylo: ‚„Pořídil sis děti, tak seď doma.‘“ Člověk se tedy dětem v rámci daných možností věnoval, přes týden školka, potom škola, domácí úlohy a nějaký zájmový kroužek. A na víkend se jezdilo k babičce na vesnici, kde jsme žili běžný venkovský život – sázeli jsme a vybírali brambory…“

Co všechno bylo loni "trendy"? Alternativní fakta, politika a Olga Sehnalová
Publicistika

Co všechno bylo loni "trendy"? Alternativní fakta, politika a Olga Sehnalová

Kvůli dětem začal Jiří opět lyžovat i jezdit na vodu. S Evou nikdy nevyčleňovali své ratolesti z kolektivu přátel, a proto vždy trávili dovolenou, oslavy narozenin i návštěvy společně. „A tak se postupem doby stalo, že při plánování jakékoliv události byly děti vždy její nedílnou součástí, měli jsme je pod kontrolou, když se poprvé opily, nebo jsme vždy věděli, kdy, kam a s kým jdou. V pozdějším věku to sice přinášelo jisté potíže, protože jsme se museli vzájemně informovat, kdo bude v které restauraci (abychom se náhodou nepotkali), nebo jsme se museli domluvit, kdo bude řídit auto při cestě z oslavy zpět.“

Čím větší děti, tím větší strach

První osamostatňování dětí přichází zákonitě po maturitě. Tak to zažili také Helena s Jaroslavem: „S odchodem našich dcer jsem se vyrovnal již za doby jejich studií, nejtěžší pro mě ale bylo vyrovnání se s výběrem jejich partnerů.“ Helena s Jaroslavem byli navíc ve složitější situaci, dcery se rozhodly věnovat divadlu, ale rodiče nevěřili, že prorazit v umělecké branži bez protekce je možné. Jaroslav navíc neskrýval obavy u volby prvního partnera mladší dcery, jež se nakonec potvrdily jako opodstatněné.

Bývalý zaměstnanec žaluje Google: firma prý diskriminuje bělochy a konzervativce
Publicistika

Bývalý zaměstnanec žaluje Google: firma prý diskriminuje bělochy a konzervativce

I u Evy a Jiřího přišlo osamostatňování dětí poměrně brzy. „Syn nám po maturitě sdělil, že ho bydlení ve městě nebaví a že se odstěhuje se na vesnici k prarodičům. Vyrovnala jsem se s tím, až když dostudoval vysokou,“ vzpomíná Eva. Důležité bylo, že spolu zůstali stále v kontaktu a například každé Vánoce, a volné chvíle s nimi dál trávil. Jejich dcera byla vždy velmi samostatná, takže u ní nebyl odchod až takový šok. „První a pro mě nejtěžší bylo, když v šestnácti letech vyrazila na svůj první jazykový pobyt do zahraničí. Pamatuji si, že jsem její odlet probrečela a následně se mnou celý týden nic nebylo,“” rekapituluje zkušenost vyprázdnění hnízda Eva. Další rok už nebyl tak těžký, a když dcera odjela na půlroční studijní pobyt, nesla Eva vše již statečně. „Možná i díky našim přátelům a známým, kteří souběžně s námi řešili obdobné problémy se svými dětmi, nás pak nic zásadního na osamostatňování nepřekvapilo,“” dodává Jiří.

Miroslav Macek: Napsat pokračování Saturnina byla pro mě výzva
Publicistika

Miroslav Macek: Napsat pokračování Saturnina byla pro mě výzva

Eva s úsměvem přiznává, že se o dceru ale bojí pořád. „Samostatně projela kus světa, čas od času ji vytočím například na přechodu pro chodce, když mám tendenci ji chytat za ruku, aby ji nepřejelo auto. Obavy, aby děti dostudovaly, našly si dobrou práci a aby nesešly na scestí, se naštěstí nenaplnily. „Naplňuje mě radost z toho, že mají fajn partnery, jsou zdraví a kopou za celou naši velkou rodinu v dobách veselých i smutných.“

Když si báječnou ženskou…

Je rozdíl, když z domu odejde dcera, a když rodné hnízdo opouští syn? „Vždy záleží na okolnostech. Staré moudro praví, že pokud má někdo zůstat s rodiči v domě, tak by to měla být dcera. Já se s tím ztotožňuji, i když si myslím, že i obráceně by to u nás bylo v pohodě. Jelikož mám syna blízko, tak by pro mě bylo složitější, kdyby dcera bydlela někde daleko,“ řeší Sofiinu volbu Eva. Její choť jí lehce oponuje: „Podle mě je rozdíl veliký! U kluka se předpokládá, že bude samostatný a že opustí rodné hnízdo. Za mých mladých let musel navíc na dva roky na vojnu, kdysi odcházel do světa na zkušenou, takže i já očekával, že nemáme doma žádného pecivála a syn se udělá pro sebe. Že vyjede do ciziny nebo půjde pracovat, jak se říká někam do světa. U dcery to bylo daleko horší, tam jsem chtěl zase opak – aby zůstala doma, nikam nechodila a já ji mohl stále ochraňovat.“ Nejhorší psychickou krizi zažil, když jeho dcera odmaturovala a byla přijata na vysokou školu do Prahy. Uvědomil si, že ji ztrácí, že už s ní nebude pravidelně sledovat televizní seriály, řešit, jestli má svačinu, a přemýšlet, kam by ji zavezl nebo doprovodil.

Bad Boy světové reklamy se vrátil. Oliviero Toscani je zpátky v Benettonu
Publicistika

Bad Boy světové reklamy se vrátil. Oliviero Toscani je zpátky v Benettonu

Helena s Jaroslavem si po odstěhování dcer vzali hypotéku a postavili domeček. A stále jej úspěšně budují. Jaroslav dodává, že pokračují ve stejných aktivitách jako před tím. I Eva doceňuje, že mají na sebe s manželem více času, teď dokonce i peníze na cestování, divadlo, četbu nebo posezení s přáteli. Jiří ji doplňuje: „Nemyslím, že bych nějak rozšiřoval nebo měnil svoje aktivity, spíše se snažím udržet ty, které jsem musel nebo začal dělat kvůli dětem, třeba lyžovat, jezdit na vodu i na výlety, plánovat ,velkou‘´ dovolenou či chystat společné oslavy narozenin. Chceme totiž u společných aktivit udržet nejen svoje děti, ale přitáhnout k nim i jejich partnery.”“ Když děti chodily do školy, musela se celá rodina řídit podle školních prázdnin nebo začátků semestrů či zkouškových období. Teď už časové ohledy brát nemusejí, naopak respektují, že děti chtějí být i sami s partnery. „Vlastně jediné, co bych si přál, je, aby i moje děti měly svoje děti v nějakém přiměřeném věku,“” přiznává Jiří.

Po stopách zvířecích emocí. Rozumíme jim vůbec?
Publicistika

Po stopách zvířecích emocí. Rozumíme jim vůbec?

Helena si myslí, že dvojice, které fungují s dětmi, dokážíou podobně fungovat i bez nich. „Jedné kolegyni ani neodešly děti a s přítelem si už najednou neměli co říci. Jejich vztah skončil.“” To ale u nich prý nehrozí. „Stále je o čem diskutovat, například o počasí. (smích) Můžeme se bavit třeba o tom, jakou baštu uvařím, co všechno je třeba zařídit, udělat, o rodinách dcer, o vnoučatech, knihách i filmech. Je toho vážně dost. Našim častým tématem je také politika,“ vyjmenovává Helena společné zájmy. A Jaroslav jí přitakává: „Ani já jsem se tiché domácnosti nebál, neboť mám doma milovanou a chytrou ženu, se kterou si pořád rozumím.“”

Českým singles je více než 35 let. Bourají tak stereotypy o nezadaných
Publicistika

Českým singles je více než 35 let. Bourají tak stereotypy o nezadaných

Nechce se, nechce, z mamahotelu...

Tvrdí se, že dnešní děti, zejména synové, příliš netouží opouštět své dětské pokojíčky. Ostatně ironické slovo „mamahotel“ to potvrzuje…

Mamahotel bývá velkou specialitou především u synů jedináčků a matek, které žijí samy. Vytváří se neuvěřitelně silná vazba, která ubližuje oběma stranám, ale ani jeden z nich si to neuvědomuje. Komplikuje jim život, každý vidí na své straně jen benefity. Syn má dokonalý servis, leckdy nemusí ani přispívat na nájem, na druhou stranu je v nějakém „tunelu“ kontroly, věčné maminkovské péče, nenaučí se samostatnosti v soukromém životě, často bývá matkou citově vydírán. Samozřejmě, že to nejde paušalizovat, mamahotel totiž využívají i jiní lidé, než je popsán v rámci daného modelu. Ale po dosažení určitého věku je to projev nezralosti a neschopnosti dospělé separace od rodiny a péče matky.

PhDr. Jitka Douchová, psycholožka a terapeutka, www.jitkadouchova.cz

Tagy Kraj Vysočina Krkonoše Praha rodina Vánoce vysoká škola