Kromě Moravy prožila téměř sedmdesát let ve stejném domku na pražské Skalce. A jak sama říká, vůbec ji nenapadlo, že odtud jednou bude moci jezdit do Dejvic metrem.

Přestože jste se narodila v Praze, válečné roky jste strávila na Moravě, jak to?

Do sedmi let jsem vyrůstala u babičky nedaleko Nového Města nad Metují. Maminka mě tam jako roční miminko nechala kvůli válce. Vůbec se totiž nevědělo, co bude. Sama se pak vrátila do Prahy.

Jak jste tato léta prožívala?

Řada lidí vzpomíná na válku v souvislosti například se špatnou stravou. My žili na venkově a jedli normální venkovskou stravu. Nic mi nechybělo.

Zažila jste válku na vlastní kůži?

Ještě na Moravě jsme bydleli na kopečku a pod námi byla silnice. Pamatuji si, jak jsem to sledovala. Nejdřív utíkali Němci jedním směrem, za čtvrt hodiny za nimi Rusové na koních. Potom zase jeli Rusové zpátky a Němci za nimi v autech. Bylo to dramatické. Válku jako takovou jsem ale nezažila, jen jedno bombardování.

Jaký byl potom váš příchod do Prahy? Cítila jste rozdíl?

Byl to velký rozdíl. Předtím jsem chodila do dvoutřídky. Měli jsme dvě lavice prvňáků, dvě druháků. Všichni jsme se znali. V Praze jsem začala chodit do Stalinovy školy ve Strašnicích. Byla to jedenáctiletka a měla velký spádový obvod. Byla jsem zvyklá na moravské poměry i řeč. Když jsem před dětmi pronesla: já su, smáli se. Moc mě nechtěli přijmout. V Praze se mi ale líbilo, byl to jiný svět.

Kam jste se vydala po základní škole?

Chtěla jsem studovat francouzštinu, protože můj tatínek studoval v Dijonu a mně se to moc líbilo. Už na jedenáctiletce jsem se učila francouzsky. Jenže v roce 1953 byla zrušená jazyková gymnázia. Nakonec jsem vystudovala ekonomickou školu. Do matematiky se mi moc nechtělo. Pan učitel chemie mi vždycky říkal: „Myslivcová, přísahejte, že se nebudete zabývat chemií, jinak bych vám musel dát čtyřku, takhle je to za tři."

Máte nějaká oblíbená pražská místa z této doby?

Každý rok jsme se s dětmi vydávali na procházku. Začínali jsme u Hybernů, protože děti musely vidět Národní banku, dům, kde maminka pracuje. Potom jsme vyrazili Prašnou bránou, Celetnou a postupně jsme došli až na Hrad. Jindy jsme zůstávali na Malostranském náměstí. Zamilovala jsem si tam Vrtbovskou zahradu.

Kde jste v Praze bydlela?

Celou dobu jsme žili v jednom domku na Skalce. Když jsem začala chodit do školy, spolužáci mi říkali, že je to úplný konec města. Nám se tam ale žilo dobře.

Pozorovala jste za ty roky, jak se Skalka přibližovala Praze?

Jistě. Původně jsme chodili od elektriky kus ještě mezi poli. Pak tam vybudovali koleje. V 60. letech se vše vykácelo a vyrostly tam paneláky, takže bylo za námi sídliště a pak i stanice metra. Ale byla jsem s tím vývojem spokojená. Před 50 lety by mě nenapadlo, že ze Skalky do Dejvic budu jezdit metrem.

Pamatujete na svou první cestu metrem?

To bylo v roce 1974. Kolega slavil padesátiny a jako parta jsme se rozhodli, že mu splníme přání a projedeme trasu z Florence na Kačerov. Jeli jsme to tehdy několikrát. Zpívali jsme a moc si to užili.

Jak jste vnímala události roku 1968?

Ležela jsem ve Vojenské nemocnici po operaci s kyčlem. Ještě v neděli mě tam navštívil tatínek a ptal se primáře, kdy půjdu domů. Ten odpověděl, že za deset dní. V úterý ráno najednou primář přišel a řekl: „Dámy, komu je relativně dobře, musí domů. Potřebujeme uklízet." Připravovali nemocnici na to, kdyby byli zranění.

Takže vás pustili z nemocnice domů?

21. srpna jsem už byla doma. Měla jsem berle a dvě malé děti. Když v tom zaklepala maminka a povídá: „Děti, napadli nás Rusáci, bude válka." A klidně zavřela dveře. Manžel ale řekl, že musí do práce, protože jsou žně. Pracoval na zemědělské správě a musel objíždět JZD. Maminka zase pronesla, že do práce nejde, protože jde nakupovat zásoby.

Báli jste se, že bude válka?

Měla jsem strašný strach. V noci jsem ani nespala, protože lítala letadla ve velmi intenzivních intervalech. Od té doby mám klaustrofobii. Jednou jsme byli v Javořické jeskyni. Za námi zapadla brána, já začala ječet a museli mě pustit ven.

Na co nyní nejraději vzpomínáte?

Na dobu, kdy vyrůstaly děti. Dnes mě těší vnoučata a vyžití tady. Chodím do literárně-dramatického kroužku, ve kterém tvoříme knihu vzpomínek.

Domov pro seniory Háje

Příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti je péče o seniory podle zákona o sociálních službách. Domov poskytuje seniorům komplexní sociální služby, od ubytování, stravování, ošetřovatelskou péči, fyzioterapii nebo aktivizaci. To vše v budově v ulici K Milíčovu na Praze 4 Hájích.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.