Martin Hilský: Shakespeare je básníkem změny

Michal Bystrov | 7. 7. 2018
Martin Hilský
Martin Hilský
Martin Hilský

„Lidé v londýnském divadle Globe, hlavně ti, kteří si za penny koupili lístek k stání v přízemí, velmi často neuměli číst a psát,“ vypráví Martin Hilský o někdejší domovské scéně největšího dramatika všech dob – Williama Shakespeara. „A přesto chodili třikrát týdně. Týdenní návštěvnost byla několik set tisíc, ročně to šlo téměř do milionů.“

Sedíme v zimní zahradě s výhledem na zahradu letní, která se podobá magickému světu Snu noci svatojánské. Pan profesor jako první přeložil do češtiny – kromě různých fragmentů a básní – všechny Shakespearovy hry. Na Pražském hradě se do poloviny července hraje pod širým nebem hned osm z nich.

Překladatel Shakespeara Martin Hilský: Miluju les, je to taková živá katedrála
Ostatní

Překladatel Shakespeara Martin Hilský: Miluju les, je to taková živá katedrála

Je to jen mé zdání, že se Shakespearova doba až podivuhodně podobá časům, ve kterých žijeme?

Myslím, že se vám to nezdá. Váš názor sdílím, ale je to velmi složité. Alžbětinská Anglie byla samozřejmě v mnoha směrech úplně jiná. S naší érou má podle mne společného to, že Shakespeare žil na přelomu dob. Mé generaci bylo dáno zažít pád jednoho režimu a vznik dalšího. Zažil jsem rok 1968, ale především si vážím toho, že jsem se dožil listopadu 1989. To byla epochální změna, podobná té, jakou prožívali kupříkladu romantici. Vidět úsvit nové doby, pocítit naději a následně i zklamání. Shakespeare se sice narodil už do reformované Anglie, ten opravdový zlom zažili jeho rodiče, ale určitě měl velmi ostré povědomí o letech před reformací. Jako člověk vychovávaný spíše v duchu katolickém než protestantském měl vyhraněný smysl pro paradoxy, jež s takovou změnou souvisejí. O tom se málo mluví: představte si, že Shakespeare píše téměř o všem, na co si vzpomenete. Život, láska, politika... Jen o jediné věci mlčí, a to je – v jeho době naprosto zásadní a určující – střet katolíků a protestantů.

Shakespearovo dílo je symbolem změny z hlediska formy, jazyka, vývoje jevištní tvorby... A ještě v sobě reflektoval proměnu své doby.

Ano, Shakespeare je skutečně básník změny. Na stole, u něhož psal husím brkem namáčeným v inkoustu, který si sám vyrobil, měl nepochybně ženevskou bibli – a druhou knihou byly Ovidiovy Proměny. Vedle paradoxu je proměna (metamorfóza) jeho hlavním tématem. Mění se všechno, i hry samotné. Asi proto jsou tak inspirativní a živé.

Fejeton: Nenechme se otrávit blbci
Názory

Fejeton: Nenechme se otrávit blbci

Geniální je, že Shakespeare uměl vzít historii, udělat z ní paralelu ke své současnosti, a ještě z toho vzniklo nadčasové dílo. A to vše za běžného divadelního provozu.

Přesně tak. V rámci snahy dostat diváky do divadla, vydělat peníze, protože Shakespeare byl akcionář divadelní společnosti a na penězích mu moc záleželo, ne že ne. A přesto nepsal komerční divadlo, tedy ano, ale v dobrém slova smyslu. Až na tři výjimky si popůčoval, co mohl, už proto, že originalita je romantického původu a to, co my dnes velmi ceníme – původní vklad autora – tehdy nepatřilo k hodnotám. Tenkrát šlo o to, říci, co už bylo řečeno, ovšem jinak, novým způsobem. S výjimkou pohádkové hry Bouře a komedií Marná lásky snaha a Sen noci svatojánské jsou všechny Shakespearovy hry přepisem dřívějších představení anebo kronik, případně všeho možného. Když však hovoříme o jeho pramenech, zapomínáme, že největší inspirací bylo pro Shakespeara, co sám prožil. To přece určovalo jeho styl. Nejde o to, že Hamlet má předlohu ve skandinávské sáze a Král Lear v Holinshedově kronice.

V čem tedy podle vás spočívá jeho nadčasovost?

V řeči a ve způsobu, jakým s ní zacházel. Příběh Romea a Julie byl znám dlouho a změny, které Shakespeare udělal oproti ději italského originálu, jsou celkem zanedbatelné. Naprosto originální je ale jeho jazyk – a v Romeovi a Julii jde dokonce o vynález nové řeči. Ono vymyslet řeč lásky, aby byla k uvěření, to je hrozně těžké. Jemu se to povedlo a funguje to čtyři sta let. Na mě osobně, abych se vám přiznal, působí právě tohle jako morální povzbuzení. Odpověď na otázku, proč překládat Shakespeara, totiž není vůbec snadná. Původně jsem překládal věci, které v češtině nebyly dostupné. Ale například Sen noci svatojánské byl přede mnou přeložen nejméně pětkrát. Totéž Sonety, můj překlad byl sedmý v pořadí. Vtip je v tom, že každý překlad je interpretací a sonety v různých překladech do určité míry vypovídají o něčem jiném.

Co dala světu Velká Británie
Publicistika

Co dala světu Velká Británie

Vaše překlady přinesly čtenářům mimo jiné možnost poznat kontext. Třeba i takový malý detail, že si lidé v Shakespearově době dávali do piva jablíčko. Nebýt vašich vysvětlivek, nikdy bych se to nedozvěděl.

To je ze Snu noci svatojánské, kde lesní skřítek Puk říká, že může být vším. Mimo jiné se umí proměnit v pečené jablko a skočit do piva babce, které tím chlístne pěnu na podbradek. Když si chce babka sednout, Puk jí cukne s trojnožkou a ona kecne na zem. To je asi, jako když řekl Bohumil Hrabal, že odražená dvanáctka je lék na každou nemoc. Alžbětinci dělali pivo z jablek, dávali do něj ještě hřebíček… Já myslím, že překladatel to má vědět. Ostatně by to bylo zajímavé i bez jablka – víte, proč? Pít vodu bylo v Shakespearově době riskantní. Na venkově byste našel čisté prameny, ale v Londýně šlo o zdraví. A tak pili všichni pivo: muži, ženy, děti. Královna Alžběta měl ráda pivo slabší, silné jí kupodivu nechutnalo.

Hovořil jste o důležitosti Shakespearovy řeči. Proto mě v jeho hrách baví pasáže, kde se zdánlivě jen tak mluví: „Káčo, Kačenko všech Kačenek, Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo, Kačičko, kočičko...“

Citujete Zkrocení zlé ženy. Ano, to jsou ty slovní hříčky, které Shakespeare miloval a díky nimž je mi také bytostně blízký. Představuju si, že z nich měl radost jako dítě.

Sdílíte názor, že je Shakespearův jazyk starý a nesrozumitelný?

Jedná se o takzvanou raně moderní angličtinu, jejíž obtížnost není ani tak dána věkem. Opravdu starou angličtinu se musíte učit, Beowulfa si bez znalostí nepřečtete. Ale u té raně moderní stačí vědět pár věcí, co se týká výslovnosti, gramatiky... Uvědomit si, že celá řeč, ba i kultura byla rozostřenější. My jsme dnes zvyklí na vše používat, jak říkají Angličané, „pigeon holes“ čili přihrádky. Do nich ukládáme náš svět a tím ho klasifikujeme. Alžbětinci takhle neuvažovali, Shakespeare nebyl racionalista jako ti, co přišli po něm. Technicky žádná velká úskalí nehrozí. Tu a tam na nás vyskočí slova, která už nejsou srozumitelná, neboť se vážou na dobový slang a reálie. Dnes nikdo neví, že „nunnery“ nebyl jen klášter, ale také bordel. Kdežto alžbětincům to nikdo vysvětlovat nemusel.

Smrt herectví se blíží, naznačuje česká herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová
Publicistika

Smrt herectví se blíží, naznačuje česká herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová

Stejně jako jim nikdo nemusel říkat, že zelená je barva hříchu.

Jistě, Greensleeves, Zelené rukávce. A to je jeden případ z tisíce. Symbolika barev, řeč květin, a hlavně ona významová zmnoženost, to je na čtení Shakespeara obtížné. Nejde o to, že je to jiný jazyk. Vy můžete zjistit, že v jeho verších znáte každé slovo, a přesto pro vás bude velmi pracné dobrat se významu. K tomu připočtěte značnou hudebnost a tíhnutí k starému, předvědeckému vnímání světa. Shakespeare se narodil v době, kdy ještě žil magický náhled na řeč. Názor, že slovo a věc spolu souvisejí, že slovo může měnit svět. Vezměte si komedii Jak se vám líbí s obraty „kámen nám tu káže“, „v potůčcích si čtem“... Najednou slyšíte kázání kamene a příroda je textem, de facto třetí knihou bible.

Tím se dostáváme k představě kouzelné zahrady či lesa, kterou ve mně některé Shakespearovy hry vyvolávají. Dokud jsem si nepřečetl knihu Jamese Shapira 1599 v překladu vaší ženy Kateřiny Hilské, nikdy by mě nenapadlo, že Ardenský les z Jak se vám líbí je vlastně les za Shakespearovým rodným domem.

Máte pravdu. Před tisíci let pokrýval značnou část střední Anglie včetně hrabství Warwickshire, kde se nachází Shakespearovo rodné město Stratford nad Avonou, les, který se nazýval Ardenský. A představte si, mě až vzalo, když jsem se dozvěděl, jak brutálně se v Shakespearově době s tímto lesem zacházelo. Na jeden dům ve Stratfordu bylo třeba asi deseti vzrostlých dubů. Stratfordští svůj Ardenský les nemilosrdně vykáceli. Musel být obrovský, ale za Shakespeara z něj už existovala pouze menší část. Přesto s tím místem byly spjaté mýty. Shakespeare je stoprocentně znal, máma mu jistě vyprávěla o zbojnících podobných Robinu Hoodovi, kteří se zde schovávali. Ardenský les byl tedy magický, a zároveň exilový. Jakýsi alternativní svět. V Shakespearově hře se stal krajinou duše, imaginace, která je mnohem důležitější než geografický prostor. Stejnou fuknci plní athénský les ve Snu noci svatojánském nebo Ilýrie ve Večeru tříkrálovém.

Lucie Orbók: Smysl pro humor a ironii by se od nás Maďaři mohli učit
Publicistika

Lucie Orbók: Smysl pro humor a ironii by se od nás Maďaři mohli učit

A co Král Lear?

Ne náhodou se někdy Learovi říká antipastorale. Lear přesně řečeno nejde do lesa, ale na vřesoviště. To je také alternativní svět, i když s opačným významem než les ve Snu noci svatojánském. V Learovi má podobu pusté země. Posunutá do jiné sféry je nicméně celá hra. Kromě prostředí královského dvora je v ní cosi jako střední Anglie v pomyslné Británii, dokonce před naším letopočtem. Je to ale mytická Británie a Lear je mytický král.

Ardenský les – ta slova sama o sobě navozují jistou náladu. Bylo pojmenování pro Shakespeara důležité? A proč své hry zalidnil tolika cizokrajnými jmény?

Jeho komedie se až na jedinou výjimku (Veselé paničky windsorské) odehrávají jinde než v Anglii. To souvisí s mnoha věcmi: málo platné, když anglický dramatik umístí hru do Říma, Benátek, do Řecka, je to exotičtější. Ale to by mi připadalo jako slabé vysvětlení. Spíše si myslím, že to Shakespearovi dávalo svobodu. Vezměte si Romea – to je přece „romitaggio“, poutník do Říma. Když jsem si tohle uvědomil, okamžitě mi naskočilo, že Romeo a Julie jsou poutníci lásky. Krásný obraz – velmi katolický, protože poutě byly reformací zakázány. Shakespeare je tam ale tímhle způsobem dostal, a to jen díky tomu, že se příběh odehrává ve Veroně. Našly by se další příklady: Claudio bylo italské jméno pro milovníka...

On všechny tyto nuance vnímal?

Nejenže vnímal detaily spojené s Itálií, ale i s Florencií, Benátkami, Padovou, Siennou... To je velký rozdíl: hned poznáte, že Cassio v Othellovi je Florenťan, kdežto Jago je Benátčan. Jména byla pro alžbětince důležitá, a zásadní význam mají právě pro magii řeči. Podle názoru, s nímž vášnivě nesouhlasil filozof Francis Bacon, pojmenování určovalo věc. To znamená, že dokud nepojmenujete nově objevenou hvězdu, do té doby ta hvězda není. A teď si vezměte Romea a Julii: „Romeo, Romeo, proč jsi Romeo? Vždyť růže pod jiným jménem voněla by stejně.“ Což je svatá pravda – ale neplatí to o Romeovi. A to je obrovská věc, že už samotné lidské jméno zařadí člověka do oné strašně složité sítě společenských vztahů, jež se nevztahují k růžím, ale k Romeovi ano. A navíc k Romeovi Montekovi. Julie je Kapuletová. Náhle tu máte totemizaci řeči: Montecové a Kapuletové se k smrti nenávidí, a v tomto kontextu nenávisti na život a na smrt vzniká láska na život a na smrt.

Paganinimu jeho Pražané nerozuměli. Mysleli si, že se spolčil s ďáblem
Publicistika

Paganinimu jeho Pražané nerozuměli. Mysleli si, že se spolčil s ďáblem

Připomínka zakázaných poutí nás vrací k otázce, jestli byl Shakespeare člověk politický. Určitě nebyl tím, kdo se drží při zdi.

Je pozoruhodné, že Shakespeare nikdy nebyl zavřený. Známe případy zakázaných her a víme, že vyjadřovat se k tehdejší současnosti bylo nebezpečné. Politika souvisela bezprostředně s náboženstvím, někdy dokonce splývala. Alžběta byla hlavou státu i církve. Shakespeare se především, jak už jsem řekl, vyhýbal střetu protestantů s katolíky, probíhajícímu přímo před jeho očima. Jakákoliv přímá narážka na toto téma by byla nepřijatelná. Jenomže divadlo je instituce, která si nedá diktovat. Jak šel čas, stále více vznikala potřeba her, jež by lidem poskytly něco jiného než propagaci oficiálního vyznání a politického směřování. To ale neznamená, že by takové hry nemohly nepřímo leccos vypovídat. Vždyť co je Shakespearův Julius Ceasar? Přestože se odehrává v římském prostředí, myšlenky republikánského Říma v alžbětinské Anglii silně rezonovaly.

Hrál si tvůrce této tragédie s ohněm, nebo se mistrně kryl?

Ze Shakespeara nikdy nedostanete jasné pro a proti. Nabízí politický paradox. V Juliu Caesarovi geniálním způsobem obhájí politickou machinaci jak na straně republikánů, tak na straně stoupenců císařství. Jeho dramata jsou daleko víc politická než historická, od skutečného chodu dějin se leckdy velmi vzdaluje, třeba v Richardu III. Ale je zde popsán mechanismus moci, boj o moc, vzestup a případně i pád. Jak vzniká zlo, jak je úspěšné a jak mu napomáhají lidé tím, že pasivně přihlížejí.

Problémy, jichž se Shakespeare dotýkal, jsou i našimi problémy. Populismus, stát řízený jako firma, politické a ekonomické krize... Najdeme u něj i téma migrace?

Ano, a víte, kde? V málo známé hře Sir Thomas Moore, kterou napsalo pět autorů, mezi nimi Shakespeare. Tři scény zaručeně pochází od něj – potvrdily to labotatorní grafologické rozbory, s jejichž pomocí byl porovnán rukopis těchto scén se Shakespearovým podpisem poslední vůle a jeho podpisy na několika dlužních úpisech. To jsou jeho jediné dochované manuskripty, jinak se všechno ztratilo. A o co v těch třech scénách jde? Sir Thomas More uklidňuje Londýňany, kteří protestují proti imigrantům, převážně francouzským protestantům – hugenotům, jimž Anglie poskytla azyl. Oni jim za to nabídli úžasné „know-how“, ale Londýňané je nesnášeli, říkali, že jim berou práci a Anglie má dost starostí i bez nich. Thomas Moore jako jiný dokáže rozvášněnému davu vysvětlit, že to jsou lidé prchající před násilím. Představte si, že by se něco takového jako masové vraždění hugenotů v Paříži dělo tady v Londýně, řekne jim. Jak by vám bylo, kdybyste emigrovali kamsi do Francie nebo Holandska a místní by proti vám takhle brojili?

Téma černé magie je dráždivé napříč filmem i divadlem
Události

Téma černé magie je dráždivé napříč filmem i divadlem

To mi připomíná slavný výstup lichváře Shylocka ze hry Kupec benátský, kterou mnoho lidí považuje za antisemitskou. Shakespearovo zpodobnění Žida jim připadá hanlivé, stereotypní. Myslím, že jde o nedorozumění. Řeč, v níž Shylock říká „teď udělám, co jste mne naučili, a budu zlý“, považuji za úžasnou obžalobu násilí na Židech (kteří tou dobou byli z Anglie vykázáni), potažmo Arabech, Romech... „Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesné ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nám ubližujete, nemáme se mstít?“ Čtu v těch řádcích spravedlivý hněv, i když strašně tvrdý.

Antisemitskou se tato hra stane až účelovou manipulací. Jako když Němci za války často inscenovali Kupce benátského, ale vynechávali všechny věci, které u Shakespeara svědčí v Shylockův prospěch. Pro mě je hlavním bodem obratu okamžik, kdy Shylockova dcera Jessika vyhodí z okna svému křesťanskému milenci nejen Shylockovy peníze, ale všechny jeho šperky a prsten po jeho ženě jménem Lea. V té chvíli se Shylock zatvrdí. Je to postava kontroverzní, problematická, ale díky za to! Tím, že se z ní někdo pokusí udělat ušlechtilého Žida, připomínajícího starozákonního proroka (tedy opak rozšířeného středověkého obrazu Žida, jenž byl obdobou Jidáše a ďábla), nenapíše ještě dobrou hru. Jan Neruda prohlásil: „Shylock je především člověk.“ A já tu také vidím Shakespeara jako básníka lidskosti, nebo ještě lépe lidství. Všimněte si: zase nenaznačí, kdo je dobrý a kdo zlý. Postaví protagonisty proti sobě, jako by říkal: vyberte si. Proboha, jsme lidé, tak bychom se měli... Co bychom se měli, to už neříká. Měli bychom spolu umět žít, a ne se vraždit a nenávidět.

Martin Hilský

Narozen 8. dubna 1943 v Praze do rodiny architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské.

Překladatel z angličtiny. Profesor anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V květnu roku 1968 vyhrál konkurs na roční doktorandské studium na Oxfordské univerzitě. V letech 1989 až 1998 vedl na FF UK Ústav anglistiky a amerikanistiky.

Jako první přeložil do českého jazyka kompletní dílo Williama Shakespeara. První shakespearovský překlad – Sen noci svatojánské – pořídil v roce 1983.

Tagy Anglie divadlo Globe láska Martin Hilský pivo Romeo a Julie Řím Sen noci svatojánské William Shakespeare