Hrůzný salašský masakr z konce války dodnes zůstává zahalen tajemstvím

8. červenec 2019 četba na 12 minut
František Trubačík (vpravo), který schovával parašutisty

František Trubačík (vpravo), který schovával parašutisty

Foto: Post Bellum

 Ve dvou posledních měsících války zahynulo asi jedenáct tisíc Čechoslováků. A samozřejmě desetitisíce dalších především sovětských vojáků, ale i Američanů, Rumunů, Poláků a tisíce Němců. Těsně před koncem 2. sv. války nacisté mučili, vypalovali vesnice, zabíjeli muže, ženy i děti za to, že pomáhali partyzánům. Na konci dubna 1945 u obce Salaš bylo 19 lidí vlákáno do pasti pravděpodobně gestapa a Vlasovců. Svědkové tvrdí, že mluvili rusky, polsky a lámaně česky.     

V neděli kolem oběda 29. dubna 1945 přiběhl do vesnice Salaš na Moravě pomocník hajného Josef Dobeš a prosil muže, aby spěchali do nedaleké Kovářově hájovně. Tvrdil, že partyzáni v lesích nutně potřebují v boji pomoc. Devatenáct mužů prosby Dobeše vyslyšelo. V hájovně na ně čekala podezřelá skupina asi čtyřiceti ozbrojenců, kteří mezi sebou – podle přeživších svědků - mluvili rusky a polsky. Hajný vyzvídal, kdo jsou a odkud přišli. Ozbrojenci tvrdili, že jsou ruští partyzáni. K příchozím se chovali odměřeně a panovačně.

František Mlýnek chtěl z hájovny odejít, ale zadrželi ho, že nikdo nesmí zpátky domů, aby je neprozradil. Muže pak vyvedli kilometr do lesa, že jim tam ukážou, jak se zachází se zbraněmi. Velitel vydal rozkaz sednout si na zem. Vojáci je obstoupili. Devatenáct neozbrojených mužů bylo na místě postříleno a dobito pažbami. Ve chvíli, kdy mrtvým vylamovali zlaté zuby, projížděla kolem na kole, vezla vajíčka padesátiletá Aloisie Špičáková. Gestapáci a Vlasovci nechtěli svědka, tak ji dohonili a zlikvidovali. Nezastřelili, ale zaživa rozřezali.

Nejmladší ze zavražděných František Pravdík a jeho bratranec Alois Pravdík měli osmnáct let. Přišli na místo mezi posledními, protože nebyli doma, když k nim s prosbami přišel Dobeš. Doma jim pak maminka a sestra řekly, že tatínek František Pravdík starší vyrazil se strýci na hájovnu. Chlapci se na místě otočili a vyrazili za otci.

Nacisté na konci války asi nejvíce řádili v Beskydech. Do obce Ploština německé oddíly přišly 19. dubna 1945. Vojáci zapálili 10 domů a zastřelili nebo upálili 24 místních obyvatel. Za čtyři dny po tom vraždily v Prlově. Tady zahynulo 21 místních, vypálili 8 domků.

V nedalekých Vařákových Pasekách zavraždili 2. května 1945 4 lidi a 8 domů vypálili. V Javoříčku, ve vesnici kousek od hradu Bouzov u Litovle oddíly zastřelily na úplném konci války 5. května 1945 přesně 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstarší 76. Ze 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola.

S partyzány rodina Pravdíkova už několik měsíců spolupracovala, říká Božena Zůbková rozená Pravdíková: „Tatínek o tom přede mnou nemluvil. Bráška František vozíval partyzánům spravovat boty k panu Balajkovi do Velehradu. Měl je takový veliký ruksak, na vrchu dal vypuštěný kopací balon. Kdyby ho Němci chytli, řekl by jim, že si ho jede k panu Balajkovi nechat spravit. Ale nikdy ho nechytli,“ vypráví paní Zůbková, která 29. dubna 1945 ztratila tatínka, bratra a všechny své strýce a bratrance.

Sadista v čele oddílu

Po pádu Slovenského národního povstání na podzim 1944 se probojovala skupinka partyzánů přes protektorátní hranice na Moravu. Partyzánská skupina se pojmenovala po své první velitelce Olze Františákové, která se prý proslavila v bitvách během povstání. K oddílu OLGA se přidávali další lidé, takže na konci války měl až 130 bojovníků.

Vůdcem OLGY se záhy stal milenec Františákové Josef Houdek, zvaný Pepek. Po válce byl několikrát souzen za vraždy, podle svědeckých výpovědí to byl sadista, opilec, velmi krutý velitel, který mučil zajatce nelidskými způsoby. Kdo s ním nesouhlasil, toho nařkl ze zrady a kolaborace s nacisty a nelítostně zabil. Nařizoval popravy ubodáním bajonety. Jeho muži takové popravy ze strachu prováděli.

Partyzánská skupina OLGA operovala i v lesích kolem Salaše. Obyvatelé partyzánům pomáhali hlavně jídlem, úkrytem, informacemi a mnozí se k nim přidávali. V únoru 1945 vypustili partyzáni pohonné hmoty z 30 cisternových vozů okupantů.

Dne 19. dubna 1945 na zámku v Hošticích přepadli a zajali německého generálmajora Dietricha von Müllera a dalších jeho osm důstojníků. Ty pak zavřeli do sklepa a bez milosti popravili. Generál majora partyzáni na začátku května 1945 předali Rudé armádě 2. ukrajinskému frontu maršála Malinovského. Německá protektorátní správa reagovala zuřivě. Do obcí v podhůří Chřibů vyslala „jagdkomanda“ - jednotky určené k tzv. odvetným akcím.

Pátrání po partyzánech

Do Salaše vpochodovalo v neděli 22. dubna 1945 šestatřicet německých vojáků: „Všechny ženy a děti museli na jednu stranu a chlapi před národní výbor. A chodily skupinky německých vojáků, takoví mladíčci, myslím, že se báli, a prohlíželi domy. Kdyby u někoho našli partyzána nebo parašutistu, měli v úmyslu, že domy vypálí a vystřílejí celou dědinu. Nikoho nenašli. Ačkoliv nedaleko naší chalupy v jednom domě ukrývali v té chvíli dva parašutisty. Strýc Trubačík měl široký komín, vyházel naproti sobě cihly a dal jim tam desky a tam seděli,“ vypráví Božena Zůbková, které tenkrát bylo devět let.

František Trubačík pomáhal pětičlenné parašutistické skupině vedené kapitánem Andrejem Sindorkem ze Sovětského svazu. Do lesa jim nosil jídlo, některé ukrýval u sebe na půdě. Jeden z největších shozů se odehrál v polovině dubna 1945.

Sověti vysadili do oblasti u Salaše sedm parašutistů najednou. Jeden z nich zůstal viset ve větvích, když se odřízl, spadl na zem a polámal si nohy. Doplazil se k potoku, kde ho po několika dnech objevil František Krátký, naložil ho na povoz a odvezl do Salaše k paní Františce Hrdinové, která ho ukryla, zavolala doktora z nedalekého Velehradu pana Hanáka a starala se o něj až do konce války.

Zákeřná poprava

V Chřibech se u partyzánských ležení v Tománkově hájovně a na Bunči v sobotu a neděli 28. a 29. dubna bojovalo. Skupina partyzánů z Kovářovy hájovny spěchala na pomoc k Tománkově hájovně. Zatím bojující partyzáni vyslali Dobeše, aby rychle rekrutoval salašské muže, kteří již dříve přislíbili aktivně se v boji podílet. Proto je také lesník Josef Dobeš vyhledal a poslal za revírníkem do Kovářovy hájovny. Rozkaz dostal i mladičký František Mlýnek, partyzánská spojka, aby sedl na kolo a sehnal lékaře.

Při přestřelce zůstali ležet dva těžce ranění. Jeden měl prostřílená kolena, když se pokoušel zachránit ruského parašutistu Nikolaje, který dostal kulku do boku. Mlýnek spěchal do Kovářovy hájovny, kde ale už čekali gestapáci a Vlasovci, kteří v hájovně přestřihli telefonní vedení.

Hajný František Kovář, jeho pomocník Vykydal, občan Salaše Josef Zapletal a František Mlýnek masakr přežili. Kovář se při průvodu do lesa ozbrojencům vymluvil, že zapomněl cigarety, překvapivě ho pustili. Vykydal byl starý a šel pomalu, vojáci ho předešli a nechali ho vrátit se do hájovny. Zapletal snad vyskočil oknem v kuchyni hájovny a utekl, cestou potkal chlapce Aloise a Františka Pravdíkovi, varoval je, aby se vrátili, že se mu to zdá podezřelé, že tyto partyzány nikdo nezná. Kluci ho neposlechli, František říkal, že musí za tatínkem.

Mlýnek se zachránil zázrakem

František Mlýnek došel s průvodem až na místo masakru. Po válce vypověděl: „Když jsem uviděl rozestavěné ozbrojence, zmocnila se mě hrůza a nechtěl jsem jít dále. Ten, co trochu mluvil česky a šel za mnou, řekl: ´Běž tam, nebo ti nakopu.´ Položil jsem jízdní kolo u cesty a když jsem docházel k ostatním, zvolal někdo sednout! Když jsem si sednul, někdo řekl: ´teď dojdou kamarádi a přinesou vám zbraně.´ Hned nato zvolal muž, co stál po pravé straně: „Deutsche Geheime Staatspolizei!“

A všichni okolo stojící počali do nás střílet. Vyskočil jsem a se mnou několik dalších a utíkal jsem šílený hrůzou pryč. …Prchal jsem za neustálého kličkování proti příkrému svahu. Za mnou neustále svištěly střely. V nějaké prohlubni, když jsem byl již dále od střílejících, strhl jsem ze sebe hubertus a s vypětím jsem odběhl do hustého porostu a neustále pádil pryč. Za sebou jsem slyšel dupot, který později ustal,“ píše v dopise z roku 1957 František Mlýnek, který svůj tehdejší útěk jako věřící považoval za zázrak.

V dopise si Mlýnek položil otázku, proč došlo k masakru, kdo za něj může? Domníval se, že došlo k souhře nešťastných náhod. Dopis Mlýnek napsal jako obhajobu a adresoval ho místnímu národnímu výboru. Vzhledem k tomu, že salašský masakr nebyl nikdy dostatečně vyšetřen, vyšetřování bylo z neznámých důvodů zastaveno, viníci nebyli potrestáni, domnívají se někteří pozůstalí, že to byl právě Mlýnek, kdo zradil a s gestapem tuto past nastražil. Podle nich Mlýnek nemohl hustým porostem proběhnout. Kdyby se o to pokusil, nebylo možné, aby ho vojáci nezastřelili.

Pochybnosti o nešťastné náhodě

Manžel paní Boženy Zůbkové napsal panu Mlýnkovi na začátku šedesátých let odpověď na jeho domněnku, že se jednalo o náhodu: „Vážený pane Mlýnku, nikdo nevěří v nešťastnou náhodu. Je naprosto nepravděpodobné, že by Němci v civilním oblečení přišli náhodou. Celé provedení akce je podivné. Jednak to, že Němci zde nepoužívali svého způsobu, kdy podobné násilné činy prováděli veřejně nikoliv takovým zákeřným způsobem. Ještě podivnější je, že se gestapo odvážilo do lesa, kterému se jinak zdaleka vyhýbalo, poněvadž vědělo, že jsou tam partyzáni.“

A zpochybňuje další náhodu, že poblíž místa činu pobývala vždy partyzánská hlídka a toho dne tam náhodou nebyla. „Uvedl jste také, že vám není známo, zda někdo v myslivně věděl, že jde o Němce. Vzpomeňte si však na první pietní vzpomínku na místě vraždy, kde jste veřejně uváděl, jak se vše odehrálo. Chápal jsem vás, že pro strašné vzpomínky jste se rozplakal a sám jste toho řekl velmi málo. Většinou mluvil Kovář. Kovář uvedl, že se mu to zdálo podezřelé a proto se vymluvil, že zapomněl cigarety a klidně byl puštěn, i když vás pustit nechtěli. Kovář přiznal, že po návratu do myslivny potkal dva chlapce, kteří za vámi dobíhali, přestože mu byli okolnosti podezřelé, přece tyto chlapce nevrátil….“

Nezodpovězených otázek ještě více: „Každý výletník, který zavítá na Salaš, navštíví hrob padlých, zakroutí nad vším hlavou a řekne: ´Jak jen mohli uvěřit cizím lidem?! A jít s nimi na smrt?´ A tu vznese každý podezření, že zde hrála velkou úlohu zrada,“ píše manžel paní Boženy, který léta trávil na lůžku s těžkou nemocí a skládal si dohromady střípky příběhu.

Dnes už aktéři příběhu nežijí. Domněnka, že by pan Mlýnek zradil, není mezi historiky sdílena. Už proto, že by zradu musel plánovat ve spolupráci s hajným Františkem Kovářem nebo Josefem Dobešem, prokazatelně aktivními spolupracovníky partyzánů. Proč by se mstili na civilistech? Kdyby se rozhodli zradit, snadnější by bylo povraždit spící partyzány, kterých na hájovně někdy nocovalo až devadesát. Ale to jsou jen domněnky, proč a kdo masakr zorganizoval, se dodnes neví.

Paměť národa
Vyprávění jedné z posledních pamětnic Boženy Zůbkové zdokumentovaly redaktorky Paměti národa Helena Kaftanová a Jitka Andrýsová. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Za téměř dvacet let organizace uložila do sbírky téměř devět tisíc příběhů, desetitisíce fotografií a různých dokumentů.

Paměť národa vzniká díky finanční podpoře drobných soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy několika způsoby. Například členstvím v Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Autor: Mikuláš Kroupa