75 let od masakru v opatství Ardenne: Děti z Hitlerjugend pobili zajaté Kanaďany

8. červen 2019 četba na 7 minut
Opatství Ardennes, kde došlo v červnu 1944 k masakru kanadských zajatců

Opatství Ardennes, kde došlo v červnu 1944 k masakru kanadských zajatců

Foto: Wikimedia Commons

Řekne-li se "masakr v Ardenách", většina lidí si vybaví vraždu 71 amerických válečných zajatců nedaleko obce Malmédy v prosinci 1944, spáchanou při núspěšné německé protiofenzívě v ardenských lesích. Existuje však ještě jeden "ardenský masakr", k němuž došlo bezprostředně po invazi v Normandii. Jméno Ardeny se však v tomto případě neváže k lesům, ale k opatství.

FOTOGALERIE

Součástí invazních vojsk, která se dne 6. června 1944 vylodila na pobřeží Normandie, byly i kanadské jednotky. Jejich úkolem bylo po boku britských vojáků vázat německé tankové divize, které se přemisťovaly z Pas-de-Calais, kde Němci původně očekávali útok. Střetnutí s nedospělými zfanatizovanými příslušníky 12. divize pancéřových granátníků SS Hitlerjugend se stalo několika desítkám Kanaďanů osudné.

Autorem myšlenky sestavit v německé armádě mládežnickou elitní jednotku tankistů byl SS-Obergruppenführer Gottlob Berger, který stál v čele Hlavního úřadu SS. Od léta 1943 bylo odvedeno – částečně z branně výcvikových táborů Hitlerjugend – přes 10 tisíc dobrovolníků, které cvičil kmenový personál elitního útvaru Leibstandarte Adolf Hitler. Po invazi v Normandii čelila právě tato divize, které velel vůbec nejmladší divizní generál celé německé armády, třiatřicetiletý SS-Standartenführer Kurt "Panzer" Meyer, prvnímu náporu spojeneckých jednotek.

Obrovské psychické vypětí vedlo ve spojení s životní nezralostí a fanatizujícím způsobem výcviku členů divize k tomu, že tito vojáci začali hned v prvních dnech invaze páchat válečné zločiny.

Krvavé drama 

K masakru kanadských zajatců v opatství Ardenne došlo ve dnech 7. a 8. června a pak ještě 17. června 1944. V premonstrátském klášteře v Saint-Germain-la-Blanche-Herbe poblíž francouzského města Caen bylo v těchto dnech zavražděno nejméně 20 kanadských vojáků. Šlo jednak o příslušníky rezervního pěchotního pluku Nova Scotia Highlanders, kteří byli vysazeni na normandských plážích jako součást třetí kanadské pěší divize, jednak o členy 27. kanadského obrněného pluku Sherbrooke. Jejich úkolem bylo po boku Britů dobýt a obsadit město Caen, které představovalo důležitou strategickou křižovatku v oblasti. Němci však ve městě a jeho okolí drželi až osm pancéřových divizí a sedm pěších divizí, v důsledku čehož se boje o město protáhly až na dva měsíce, byť podle původních záměrů spojenců mělo být dobyto hned první den invaze.

Meyer, jehož pancéřová divize měla za úkol útočící Brity a Kanaďany zastavit, si za své velitelské stanoviště v oblasti zvolil už zmíněné opatství Ardenne, protože věžička kláštera představovala nejvyšší bod v širokém okolí. Díky tomu získali němečtí tankisté dokonalý výhled na bojiště, což byl zřejmě hlavní důvod, proč se jim podařilo během bojů o nedaleké obce Authie, Buron a Franqueville obklíčit a zajmout až několik set postupujících kanadských vojáků. Dalším faktorem byla skutečnost, že i na straně Kanaďanů bojovali začátečníci: všichni zajatí vojáci patřili mezi čerstvé odvedence, kteří šli na frontu v podstatě rovnou ze školy a neměli žádnou bojovou zkušenost. 

Bojující nezletilci patří ve válkách obecně k nejnebezpečnějším a nejzákeřnějším protivníkům, protože na ně hůř doléhají všechny válečné hrůzy a současně ještě nejsou dostatečně vyzrálí na to, aby nepodléhali emocím a dokázali věci řešit s klidnou hlavou. V Normandii se tento fakt vyjevil ve vší krutosti.

Při bojích o obec Authie padlo 37 Kanaďanů, z toho 23 zabili nezletilí esesáci až po odzbrojení. Civilním obyvatelům navíc zakázali odtáhnout a pohřbít jejich těla a namísto toho rozjezdili mrtvoly válející se po ulicích tanky.

Několik stovek zajatých Kanaďanů bylo odvedeno do opatství Ardenne. Část z nich byla po vyslechnutí odeslána na hlavní německé velitelství, ale jedenáct zajatců, zřejmě náhodně vybraných, oddělili Němci od zbytku a odvedli do klášterní zahrady, kde je střelili zezadu do hlavy. Hlavy zabitých pak ještě roztloukali nikdy přesně neurčeným nástrojem, pravděpodobně pažbami pušek. Stejně se vedlo dalším sedmi kanadským vojákům, kteří byli přivedeni do opatství následujícího dne. Úhrnný počet dvaceti zavražděných dovršily ještě dvě popravy 17. června, kdy byli v klášterní zahradě zastřeleni nadporučík Frederick Williams a desátník George Pollard.

Přeživším svědkem výslechů i pozdějších poprav se stal polský voják Jan Jesionek, jehož pozdější výpověď hodně přispěla k objasnění masakru. Podle ní frustrovalo německého velitele Meyera množství ztrát jeho vlastních mužů a současně fakt, že jeho vojákům docházely příděly potravin a nových se nedostávalo. Minimálně popravu sedmi Kanaďanů 8. června prý proto přímo nařídil slovy: "Co máme s těmi zajatci dělat? Jenom jedí naše příděly!" Meyer to později později popíral, ale je těžko představitelné, že by se vraždění odehrálo bez jeho vědomí a souhlasu. 

Viník si trest neodpykal

O tom, k čemu v klášterní zahradě došlo, se poměrně dlouho nevědělo. Po osvobození opatství 8. července 1944 bylo sice nalezeno Williamsovo tělo a spolu s ním ještě tělo jednoho vojáka (nešlo však o Pollarda), ale o ostatních zavražděných, pohřbených v mělkých hrobech po celém areálu, nikdo nic netušil. Přišlo se na ně až na jaře 1945, kdy se do opatství vrátili původní vlastníci a všimli si podivných nerovností v zahradě, pod nimiž brzy na to objevili mrtvá těla.

Vyzdvižené ostatky zavražděných vojáků byly pochovány na hřbitovech v obcích Beny-sur-Mer a Bretteville-sur-Laize, s výjimkou vojína McKeila, který byl pohřben na válečném hřbitově Ryes v Bazenville.

SS-Standartenführer Kurt Meyer byl shledán vinným z podněcování svých vojáků, aby se dopustili vraždy, a zodpovědným za vraždění v Ardenne z titulu velitelské funkce. Dne 28. prosince 1945 byl odsouzen k trestu smrti, ale ten byl 14. ledna 1946 změněn na doživotí. Odseděl si však jen necelých devět let - 7. září 1954 byl propuštěn. Ve vězení sepsal své vzpomínky a po propuštění se postavil do čela organizace HIAG (Hilfgemeinschaft auf Gegenseitigkeit der Angehörigen der ehemaligen Waffen SS), organizace na pomoc veteránům Waffen SS. Zemřel na infarkt při oslavě svých 51. narozenin v roce 1961. Až do své smrti zůstal přesvědčeným nacistou. 

V zahradě opatství Ardenne byl 6. června 1984 slavnostně odhalen pomník zavražděným vojákům se jmény všech obětí.

Akční letáky