Česká veřejnost je už od začátku 90. let hodně polarizovaná, přičemž sociální sítě přispívají k tomuto rozdělení tím, že se v nich lidé uzavírají do "své názorové bubliny", přičemž algoritmy sítě jim nabízejí příspěvky, které jejich názoru odpovídají. To v lidech posiluje přesvědčení, že jejich názor je správný a rozšířený, byť tomu tak nemusí ve skutečnosti být. K informacím často schází odpovídající kontext. Mediálnímu vzdělávání se přitom věnuje ve školách jen malá pozornost. A česká média ovládá marketingové myšlení, jehož podstatou je snaha uspět, nikoli poznat.
Tyto a další názory zazněly v panelové diskusi "Propaganda, dezinformace, hoaxy - jak se v tom vyznat?", kterou v tomto týdnu uspořádala ve Skautském institutu v Praze organizace Go Think Initiative. Diskuse se mimo jiné zúčastnili Jan Jirák z Fakulty sociálních věd UK a vedoucí katedry mediálních studií na Metropolitní univerzitě v Praze, Jakub Bouček, autor pořadu Teorie spiknutí na online videokanálu Stream.cz, Radka Pudilová, koordinátorka programu Nadace OSF, a Bohumil Kartous z informačního centra pro vzdělávání Eduin.
Nevylučovat z diskuse
Přestože se debata měla týkat hoaxů a jejich šíření, shodli se diskutující na tom, že hoaxy samy o sobě nepředstavují stěžejní problém. Spíš jde o to, v jakém stavu je společnost, v níž se objevují.
"Hoaxy jsou normální součástí našeho světa. Celá naše kultura ostatně stojí na hoaxu zvaném Rukopisy," uvedl Jan Jirák s narážkou na slavná falza 19. století zvaná Rukopis zelenohorský a Rukopis královédvorský.
Skutečnost, že jsme dnes vůči hoaxům citlivější, byť bychom na ně měli být zvyklí, přičetl názorové unifikaci, která se v české společnosti vytvořila už začátkem 90. let. "V 90. letech se opravdu vytvořil ve společnosti názor, že se s někým nemluví, a to se nám začalo mstít," řekl Jirák.
Bohumil Kartous to ilustroval na debatě o vystoupení komunistky Marty Semelové v předvolební debatě o vzdělávání, která se konala v Knihovně Václava Havla.
"Ve většině diskusí, které k této události vznikly, dominoval názor, že Marta Semelová neměla být do této debaty vůbec pozvána. Já si myslím, že je to špatně," řekl Kartous. "Je chyba, že v české společnosti vznikl ustálený diskurs, že s někým se nediskutuje. To je věc, která pak nahrává nejrůznějším dezinformačním médiím, neboť mohou vytvářet zdání, že ona jsou platformou, kde diskutovat lze."
"Tvrdím, že hoaxy nejsou problém. Jsme ve společnosti zajištující pluralitu názorů. Problém je v tom, že vnitřně znejistělí hledáme vnějšího nepřítele," dodal Jirák.
Sociální sítě pak přispěly k polarizaci společnosti ještě víc. Nejen kvůli tomu, že v nich člověk vyhledává především lidi podobně zaměřené. Příspěvky z jeho názorového spektra mu přihrává sama síť jako taková.
"Obsah, který se vám v sociální síti zobrazuje, je určován algoritmy, jež vám nabízejí to, co odpovídá vašemu profilu. Tím vám vytvářejí vaše vlastní informační bubliny a vy jste víc nakloněni tomu věřit, že to, co vám předkládají, je pravda," poznamenala Radka Pudilová s tím, že dopad tohoto trendu vlastně zatím neznáme.
Podle Jakuba Boučka jediná šance, jak uzavřené názorové skupiny na sociálních sítích ovlivňovat, je vytvářet "ostrůvky pozitivní deviace", tedy vstupovat do nich i s odlišným pohledem na věc, popřípadě vyvracet hoaxy, které se v nich opakují, a doufat, že někoho i jiný úhel pohledu zaujme.
Chybí mediální vzdělávání
V diskusi zaznělo také to, že české školství nevěnuje dostatečnou pozornost mediální výchově a tomu, jak by měli děti přistupovat k informacím, jak si je vybírat a analyzovat - jakkoli to je zásadní pro orientaci v mediálním prostoru.
"Společnosti schází kritické myšlení a mediální gramotnost ve smyslu schopnosti dostat se k relevantním informacím a následně je umět analyzovat. Ve školském systému je to podceňované téma," uvedl v diskusi student Masarykovy univerzity Petr Střítežský s odkazem na výzkum v rámci projektu Jeden svět na školách, podle nějž se mediální výchově věnuje na středních školách méně než 10 hodin za celé studim (výzkum probíhal na 132 školách po celém Česku).
Snaha změnit tento stav stála podle jeho slov za vznikem mediální příručky Surfařův průvodce po internetu, která mapuje pět základních přešlapů dezinformací.
Podle Kartouse se navíc sami učitelé v téhle oblasti necítí jistí a diskusi se žáky o kontroverzních tématech se často vyhýbají - jednak kvůli vlastné nejistotě, jednak kvůli strachu z reakcí, jaké to vyvolá.
"Když má učitel ve třídě příznivce nějakého tvrdého názorového jádra v kontroverzní problematice, radši o ní nemluví, protože mu hrozí, že pak nezvládne diskusi," uvedl Kartous, podle nějž by větší koncentrace škol na výuku orientace v mediálním prostoru a také na určitá hodnotová měřítka byla prospěšná.
"Pořád se domnívám, že by bylo dobré, kdyby školy nebyly úplně politicky neutrální, ale šířily určité hodnoty. Je to součást jejich úlohy," řekl Kartous.
Zkratkovité myšlení
Dokladem, že lidé v dnešní době neumí a možná ani nechtějí pracovat hlouběji s informacemi, je podle Jakuba Boučka fakt, že hodně z nich v reakcích na publikované texty vychází pouze z jejich titulků, vlastní text často ani nečtou. Ten přitom může být s titulkem i v rozporu.
"Když jsem pro Stream zpracovával zprávu o hoaxu, že uprchlíci berou 21 tisíc měsíčně, vycházela řada komentářů jen z toho titulku, jejich autoři video ani neshlédli. Přestože jeho obsah ten titulek vlastně popíral," poznamenal Bouček.
Klasickým příkladem média, které pracuje s bombastickými, emotivními titulky, které potom vlastní zpráva vlastně popírá nebo přinejmenším relativizuje (ale není už zdaleka tak čtená jako samotný titulek) je podle něj online médium Parlamentní listy.
"Zvykli jsme si, že když média něco sdělují, je to pravda. Také jsme z nich dostávali informace, které procházely několikastupňovým systémem kontroly a byly profesionálně zpracované. Ale teď k nim přibyly sociální sítě a také řada médií, která nejsou nijak redigována ani kontrolována. Jenomže my s nimi pracujeme pořád jako dřív, a stále tedy vycházíme z myšlenky: Kdyby to nebyla pravda, tak by to přece nepustili. Neuvědomujeme si, že tenhle předpoklad už neplatí. A na Facebooku jsme navíc ve skupině, kde si potvrzujeme náš názor, což je dokonalé prostředí na to, abychom šířili jakýkoli hoax," řekl Bouček.
Skutečné zprávy i hoaxy totiž fungují na podobném principu - důležité je, zda čtenáře zajímají a zda se ho něčím dotýkají. Pokud ano, pak je náchylný jim věřit. Což platí jak o zprávách, tak o hoaxech.
"Má to ještě jednu rovinu. I klasická média řeší problém, že příjemci informací dnes vyžadují do značné míry zkratku. Kontinuální online zpravodajství vytváří tlak v tom smyslu, že čtenář chce odpověď hned. Nechce čekat, až se nějaký problém skutečně dořeší, chce všechno okamžitě. Takže novináři začínají pracovat ve velmi nebezpečné a zjednodušující zkratce. Zvou si k nejrůznější problematice odborníky, kteří jsou ochotni a schopni okamžitě zodpovědět otázky, jež jsou přitom v danou chvíli nezodpověditelné," popisoval Bouček.
Pokud se příjemce nedozví okamžitou odpověď z klasického média, hledá podle něj taková, která mu ji dají. Proto jsou nejrůznější hoaxy, falešné zprávy (fake news) a konspirační teorie tak oblíbené.
Média pod tlakem marketingu
Podle Jana Jiráka je nešťastné také to, že drtivá většina médií dnes vychází z "marketingového myšlení", pro nějž je základem uspět, ale nikoli poznat. Tlaku marketingové mentality podle něj čelí i nejlepší novináři. Tento tlak vede média k tomu, předkládat obecenstvu informace, u nichž je jisté, že zaujmou - namísto informací, které mohou být skutečně důležité.
"Řada zpráv se nás a našich životů dotýká, ale přitom na ně nereagujeme. Na co skutečně zareagujeme, je to, co odpovídá našemu pohledu na svět. A je jedno, zda je to pravda, hoax nebo falešná zpráva," uvedl Jirák.
Problémem, který se v takovém přístupu k informacím skrývá, je podle něj to, že příjemci pak nesledují kontext účelu, proč se jim právě taková a ne jiná informace sděluje.
"Příkladem může být informace, že olivový olej není až tak zdravý, jak se myslelo. To je zpráva, která dokáže zaujmout, a navíc je to pravda. Ale už je něco trochu jiného, pokud se tato zpráva objeví jako argument k doporučení, že se má používat spíš řepkový olej, a navíc, pokud to všechno vyjde v novinách vlastněných Agrofertem, který má na pěstování řepky založený byznys. Ta zpráva je stále pravdivá, ale důležité je sledovat kontext účelu. Základem kritického myšlení je otázka: Proč se mi říká, co se mi říká? Jestli to je pravda, či není, je až další."
Podle Jiráka Česko šanci vytvořit zdravě pluralitní mediální scénu promeškalo a už to nedožene. Česká média se také musí vyrovnávat s otázkou, zda klasická žurnalistika ještě vůbec existuje.
"Někteří renomovaní autoři už v 90. letech psali, že vstupujeme do postžurnalistické éry. To je éra, v níž rozhodují PR a marketingové praktiky a novináři už nemají šanci rozeznat, na co skutečně sami přišli a co jim někdo podsunul," uvedl Jirák.
Nástup nových technologií navíc dostal žurnalistiku do ekonomicky svízelné situace, která se projevuje například na tom, jakým způsobem se dnes referuje o zahraničí.
"V médiích dramaticky, až o třetinu, ubylo zahraničních zpravodajů, protože je samozřejmě jednodušší a levnější stáhnout si něčí twitterový příspěvek z místa. Média dokonce vyzývají laiky, aby sami přispívali, a nabízejí jim prostor. Přibývá tak obsahu zadarmo nebo velmi levného, ale také obsahu, který není ve zpravodajské kvalitě. Úkolem zahraničních zpravodajů bylo sledovat dění v cizí zemi, ale našima očima. Nacházet a odhalovat věci, které jsou podstatné pro nás. Tento interpretační rámec nyní u událostí ze světa nemáme. Navíc zahraničního zpravodajství celkově ubývá, média se zapouzdřují do domácích zpráv, a to vidím jako problém. Ale myslím, že s tím nic neuděláme," uzavřel Jirák.