Rozhodnout se ve 47 letech pro práci v zahraničí, pokud na tom jazykově nejste úplně nejlépe, je nezpochybnitelným projevem odvahy. Zvláště, když jste žena a vaším náhradním domovem se má stát tak kulturně a civilizačně odlišná země, jako je Saúdská Arábie. Přesto Ivana Friebertová Skalková „do toho šla". Dnes české zdravotní sestře už čtvrtým rokem dává práci King Faisal Specialist Hospital & Research Centre v Rijádu, špičkově vybavená nemocnice a vědecké pracoviště v saúdskoarabské metropoli.

„Pracuji na gynekologické onkologii, ale staráme se i o další pacienty. Z českého pohledu by se to dalo asi nazvat multioborová JIP – zahrnuje i oční oddělení, ORL, hematologické, interní, chirurgické, ortopedické, chirurgii hlavy, nefrologické, pacienty před i po transplantaci," vysvětluje Friebertová Skalková. „Moje pozice na klinickém pracovišti zahrnuje i práci staniční sestry, preceptorky pro nové pracovníky a studenty, dle potřeby plním i některé výzkumné úkoly, též zastupuji naše oddělení při některých projektech," popisuje svou aktuální pracovní činnost.

Ivana Friebertová Skalková začínala v roce 1986 jako sestra v pražské porodnici U Apolináře a její kontakt s domácím zdravotnictvím byl završen v roce 2012 na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice v Kladně. Mezitím zastávala řadu let spíše úřednické pozice – několik let byla i ředitelkou Domova pro seniory v Rakovníku. Právě překvapivé odvolání z tohoto postu na konci roku 2010 ji prý přimělo k úvahám o radikální změně. „Říkala jsem si, že je to asi osud, ale věděla jsem, že chci do nemocnice. V koutku duše jsem si také vždycky přála alespoň na čas pracovat v zahraničí," vzpomíná, jak k definitivnímu rozhodnutí dospěla.

Multikulturní prostředí

Svého rozhodnutí nelituje, ačkoliv za daleko více peněz má i o dost více práce. „Peníze jsou tady velmi tvrdě vydělané, pracujeme mnohem intenzivněji než v Česku a v jiných evropských zemích. Máme sice šestitýdenní pracovní plán, jenž zahrnuje 22 služeb, ale běžně sloužíte šest dnů v týdnu, potom je jeden den volna a zase nanovo. Takto běžně i několik let," popisuje své současné životní tempo. Když se na některém oddělení nedostává lidí, může tam prý být „bez milosti" převelena. Ovšem na druhou stranu přiznává 56 dnů dovolené, což je v Čechách nepředstavitelné.

Coby sestra má v Rijádu i daleko více odpovědnosti. Jak vyplývá i ze zkušeností dalších lidí, nelékařský personál má v arabském světě obecně podstatně vyšší kompetence než v Česku. Sestry či porodní asistentky běžně vykonávají některé práce zcela samostatně bez spoluúčasti lékaře. Přesto není paní Ivana z Čechů rozhodně sama, kdo si takovýto náročný život v ultrakonzervativní muslimské monarchii dobrovolně vybral.

„V naší nemocnici je skoro na každém oddělení někdo z Česka nebo ze Slovenska. Řádově jde o desítky lidí. Vedle toho mnoho jiných Evropanů – Angličané, Portugalci, Španělé, Poláci, Finky. Jinak ale převažují lidé spíše z jiných částí světa, velmi často z Filipín, Indonésie, Malajsie, Indie, částečně i z USA, Nového Zélandu a Jihoafrické republiky," vykresluje Friebertová Skalková multikulturalitu v arabském špitálu.

Zájem o český a evropský zdravotnický personál nadále nepolevuje. Pokud by se sečetlo, kolik sester a lékařů takto do bohatého arabského světa za prací jen ze střední Evropy odcestovalo, půjde řádově už o tisícovky lidí. A z Česka minimálně o stovky. Přesné statistiky ale nikdo nemá.

„Za více než deset let fungování naší agentury s námi spolupracovaly tisíce českých, slovenských a polských zdravotníků a v současné chvíli jich v regionu Perského zálivu působí kolem jednoho tisíce – jedni se po splnění svého pracovního pobytu vracejí a jiní tam naopak odjíždějí," uvádí Martin Vrba, ředitel a spolumajitel společnosti G5 Plus a zároveň prezident Česko-saúdské obchodní komory. Jeho agentura je přitom jen jedna z vícero, která práci na Arabském poloostrově zdravotníkům zprostředkovává. Tak jako u jiných nejde zdaleka jen o práci v Saúdské Arábii, ale nabízena jsou i volná místa ve Spojených arabských emirátech, Kataru či Bahrajnu.

Nové nemocnice rychlostí blesku

Arabské nemocnice podle Martina Vrby nejčastěji hledají právě zdravotní sestry a další nelékařské profese, jako jsou fyzioterapeuti, porodní asistentky, zdravotničtí laboranti, radiologičtí asistenti či záchranáři. „Poptávku máme i po lékařích, na ně jsou ale kladeny vyšší nároky z hlediska kvalifikace a hlavně znalosti angličtiny. Zatímco nelékařskému personálu většinou stačí středně pokročilá úroveň znalosti, lékaři musí být schopni plynulé komunikace," zdůrazňuje Vrba. Zdravotníci, kteří o takové práci uvažují, se také musí připravit na některá specifika a projít „interkulturním tréninkem".

„Většina našich partnerských nemocnic vlastní některou z prestižních mezinárodních akreditací, nejčastěji je to akreditace Joint Commission International, což znamená, že taková nemocnice funguje na základě amerických standardů. Podle tohoto systému pak mají nazvaná oddělení, kde chod funguje třeba jinak než u nás a také mají v týmu profese, které u nás ani nenajdete," podotýká též Vrba. Obrovská poptávka po zahraničním zdravotnickém personálu v zemích Perského zálivu má podle něj logické příčiny.

„Zdravotnictví je zde vysokou státní prioritou a investují se do něj velké peníze, s raketově rostoucí populací se nemocnice staví ve velkém množství a rychlostí blesku, a tak samozřejmě vzniká i poptávka po personálu," vysvětluje. A jak je obecně známo, většina Saúdů nepracuje a když už, tak daleko častěji muži, vdané ženy dle místních zvyklostí zůstávají s dětmi doma. Celá saúdská ekonomika stojí na práci gastarbeiterů.

Tomu nelze konkurovat

Své postřehy připojuje i Simona Rupešová, ředitelka a spolumajitelka konkurenční agentury EuroStaff CZ, podle níž není obvyklé, aby místní ženy povolání zdravotní sestry vykonávaly. „Jedná se i o práci v noci, musí sahat na pacienty-muže, a to se muslimským rodinám a hlavně manželům nelíbí. Školy tam na tento obor také vůbec nebyly, takže z logiky věci vyplývá, že nedostatek lidí je tam opravdu obrovský. A pokud mají nemocnice kritický nedostatek personálu, jsou ochotny za něj zaplatit hodně peněz," poznamenává.

Její firma prý od roku 2000 do dnešního dne zprostředkovala práci už více než sedmi stovkám českých zdravotníků. Převážně zdravotním sestrám (hlavně pro intenzivní péči), také záchranářům, fyzioterapeutům i fyzioterapeutkám. České zdravotní setry mají v ropných monarchiích platy a další bonusy, o jakých se těm doma ani nesní a kterým stěží mohou konkurovat i západoevropská zdravotnická zařízení: měsíční nástupní platy se dle dostupných informací pohybují od 2500 po 4500 dolarů (v přepočtu 60 až 110 tisíc korun, když u nás nastupují za 15 až 20 tisíc korun). Později si prý sestra může vydělat až 6000 dolarů (lékař má nástupní plat 5000 USD a následně se může dostat i přes 10 000 USD).

K tomu všemu mají zdravotníci zdarma bydlení ve speciálních komplexech, zdravotní pojištění, letenky tam i zpět, placenou dovolenou 4 až 8 týdnů. Některé nemocnice zahraničním sestrám platí i letenku na dovolenou.

Dokud budu cítit, že tu mám být

Ale i přesto si nelze práci mezi ropnými šejky malovat jako ráj na zemi. Již proto, že práce je náročná a ženám v arabské společnosti přináleží méně práv než mužům. Pro české sestřičky je ale asi zásadním problémem dlouhodobé odloučení od rodiny, které – jak nezastírá ani Ivana Friebertová Skalková – zrovna nepřeje partnerským vztahům.

Přesto zatím zůstává, ač její pobyt je svou délkou vlastně už nadstandardní, jelikož většinou se čeští zdravotníci „zdrží" jen 2 až 3 roky. „Nejsem tu jenom kvůli penězům, jde mi o získání odborných zkušeností a také je to dobrá cesta k osobnostnímu růstu. Nejvíce mě potěšilo, že jsem to všechno dokázala zvládnout, že jsem získala uznání od pacientů, jejich rodin i od vedení nemocnice. A to jsem sem přijela už v relativně pokročilém věku, sice s magisterským titulem, ale bez patřičné znalosti angličtiny a bez dostatečné praxe u lůžka," je paní Friebertová Skalková hrdá, že i přes počáteční nesnáze dokázala životní zkouškou se ctí projít.

„Zůstanu, dokud budu cítit, že tu mám být," dodává a popisuje i několik velmi silných a niterných prožitků. Ať už to byla osobní setkání s arabskými princeznami či s některými umírajícími pacienty. Sama se prý u jejich lůžek přesvědčila, že křesťané mohou s muslimy sdílet stejné či podobné hodnoty. Potřeby lidí jsou všude na světě stejné. „Máte šanci dotknout se něčeho hlubokého," cítí se paní Ivana přes veškeré těžkosti mezi arabskými pacienty šťastná.