J. Kubiš a J. Gabčík se nesmazatelně zapsali do národního povědomí jako vykonavatelé atentátu na nenáviděného zastupujícího protektora v Čechách a na Moravě a autora Konečného řešení židovské otázky Reinharda Heydricha. Muže, kterého historici označují za třetí nejdůležitější postavu nacistické Třetí říše. Nechybělo mnoho, a o Jánu Bačíkovi se mohly učit děti v hodinách dějepisu. Jsou to zvláštní paradoxy života.

„Byl jsem šestý v řadě, kdo měl zabít Heydricha. Měl jsem skákat s Opálkou, ale kvůli zranění mě nakonec nahradil Karel Čurda," vzpomíná plukovník Bačík. Jeho životní příběh se začal psát 25. ledna 1917 v dnes už neexistující vesnici Pařižovce u Liptovského Mikuláše. V mládí byl typickým horalem, ve 30. letech dokonce pracoval jako turistický průvodce po nejvyšším vrcholu Nízkých Tater Ďumbieru. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu (14. března 1939) začal převádět uprchlíky do Polska. Protože nesouhlasil s oficiální politikou Hlinkovy ľudové strany, stal se brzy nepohodlným. „Hlinkovci nám nechtěli nic dovolit. Jednou jsme jim s kamarády vymlátili hospodu a museli jsme odejít, protože nám hrozilo zatčení," vzpomíná válečný veterán. V Polsku se dostal do tábora v Malych Bronowicich u Krakova, kde se seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky.

„Gabčík mě pod Wawelem (vrch u Krakova, pozn. redakce) učil salutovat a dělat vpravo hleď, vlevo hleď. Kubiš byl náš výkonný rotmistr. Byli to výborní kluci, moc rád na ně vzpomínám. Stejně tak na Opálku, Cupala nebo Švarce," popisuje Ján Bačík. První dva jmenované zřejmě není nutné dlouze představovat. Po náročném výcviku u britských commandos je tehdejší přednosta zpravodajského odboru exilového Ministerstva národní obrany v Londýně plukovník František Moravec s prezidentem Edvardem Benešem pověřili fyzickou likvidací Heydricha.

Elitní střelec

Místo Kubiše byl do operace Anthropoid původně zařazen Karel Svoboda, ten se však při výcviku vážně zranil. Do protektorátu se nakonec dostal se skupinou Wolfram, o níž bude řeč později. Namísto něj si Gabčík zvolil svého nejlepšího kamaráda Kubiše. Seskočili 29. prosince 1941, atentát provedli 27. května 1942. Po zradě Karla Čurdy padli 18. června téhož roku v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Stejný osud stihl i Adolfa Opálku, velitele desantu Out Distance, s nímž měl Ján Bačík seskakovat.

Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc tvořili dvoučlennou paraskupinu Tin, která byla pověřena atentátem na vůdčí postavu českých kolaborantů Emanuela Moravce. Úkol se jim však nepodařilo splnit. Jednak kvůli Moravcově důkladné ochraně, částečně i pro těžké zranění, které si Cupal způsobil při dopadu na zem. Se svým parťákem Švarcem se už neshledal. Díky pomoci dalšího parašutisty Vojtěcha Lukaštíka ze skupiny Intransitive se dostal na jižní Moravu, kde se později při obklíčení gestapem zastřelil. Jaroslav Švarc se zkontaktoval s Adolfem Opálkou a rovněž padl v Resslově ulici. Celkem tu zemřelo sedm výsadkářů. Kromě Kubiše, Gabčíka, Opálky a Švarce také Josef Bublík, Jan Hrubý a Josef Valčík. Nacisté se jim dostali na stopu po zradě Jihočecha Karla Čurdy a nasadili na ně více než stonásobnou přesilu.

Hrdinní parašutisté přesto odolávali několik hodin. „Nevzdáme se. Nikdy. Jsme Češi!" byla jejich poslední slova před tím, než po vyčerpání munice zvolili dobrovolnou smrt. Ján Bačík si jezdí jejich památku každoročně připomenout. Říká, že Čurdovi zradu nikdy neodpustí. Stejně jako jiní parašutisté o něm hovoří s velkým despektem. Tvrdí, že Čurdova rodina se s ním snažila navázat po válce kontakt a zvala ho na zabijačky, ale on to vždy rázně odmítal.

„Čurda byl špatňák, měl tady holku a dítě a když se vrátil, vykašlal se na ně. Dělal nám v Anglii trubače a nikdo ho neměl moc rád. Kluci mu dávali do trubky olepené bonbóny a on nemohl pořádně hrát. Za zradu kamarádů dostal pět milionů a kdyby ho po válce nepoznali v holičství, nejspíš by utekl do Německa," tvrdí Ján Bačík. V zájmu zachování historické objektivity a s ohledem na to, že na Třeboňsku stále žijí Čurdovi příbuzní, je však nutné říct, že parašutista určitě neskákal do protektorátu s tím, že někoho zradí.
Je pravděpodobné, že chtěl chránit vlastní rodinu a zřejmě si neuvědomil, že udáním na gestapu naskočil do vlaku, ze kterého už nebude moci sám vystoupit. Posledním impulsem nejspíš bylo popravení rodiny Oldřicha Pechala (velitele skupiny Zinc, pozn. redakce) s níž Čurdova skupina Out Distance skákala do protektorátu.
Po vyléčení z prvního zranění se Ján Bačík připravoval na výsadek se skupinou Wolfram. Její velitel Josef Otisk si ho vybral proto, že byl elitním střelcem, jedním z nejlepších ve výcviku. Jenže přišlo další zranění. „Při jednom cvičném seskoku jsem přistál na stromě a musel se odříznout. Spadl jsem z jedenáctimetrové výšky a celý se polámal. Měl jsem zraněnou páteř a měsíce proležel v nemocnici," popisuje plukovník Bačík.

Po uzdravení požádal o přeřazení k tankistům a závěr války strávil jako velitel tanku v bitvě u francouzského Dunkerque. Přestože jednou jejich vozidlo dostalo zásah a z pěti členů posádky dva zahynuli, on sám vyvázl bez zranění. Do republiky se vrátil v polovině května 1945. „Takové přijetí, jakého se nám dostalo v Plzni, nezažila nikdy žádná armáda světa. Plné ulice lidí, všichni mávali a byli šťastní. Vzpomínám, jak jsem jednomu capartovi nabízel čokoládu a on mi řekl: dej mi radši raketu," usmívá se Ján Bačík.

Po roce 1948 vstoupil do KSČ a pracoval u kriminální policie v Táboře. Později dělal vyšetřovatele v Třeboni, kde dnes žije v domově důchodců. S hrůzami války se za ta léta nějak vyrovnal. Trápí ho ale něco jiného. „Byl jsem vojákem československé zahraniční armády a bojoval za národ Čechů a Slováků. To, že teď nějací gardisti republiku rozpustili, s tím se stále nedokážu vyrovnat," uzavírá plukovník Ján Bačík.