Malá prozíravost a téměř nulová schopnost jednoduchého, selského rozumu provází Evropu jako stín. Bohužel ten stín leží v Bruselu a v metropolích evropských velmocí, jejichž představitelé příliš dbali na svoji pověst a politickou korektnost než na zjevně se negativně rozvíjející krizi. Velmi významným momentem bylo prohlášení kancléřky Merkelové vítající přicházející migranty a slib neomezeného přijímání syrských uprchlíků. Proces, který nastal, se dal očekávat. Kritika toho, že se velmi často jedná o lidi, kteří nemají s válčící Sýrií nic společného, anebo že se jedná čistě o ekonomické migranty z jiných zemí, byla potlačována. Stejně vehementně bylo odmítáno, že jsou mezi běženci teroristé Islámského státu.

Konec války migraci nezastaví

Hlavním problémem bylo rozhodnutí, které povolilo průchod migrantů do nitra Evropy bez odpovídající kontroly a ověřování totožnosti. Tisíce lidí zahazovaly své osobní doklady, vydávaly se za Syřany a pokračovaly většinou do Německa (mimo jiné německé úřady údajně nemají informace o 130 tisících migrantů, kteří vstoupili do země, ale na ubytovny se nedostavili). Téměř žádný stát kromě Maďarska se nepokusil rozbíhající se krizi zastavit. Jak v minulém roce proud migrantů sílil, začínal proces ekonomického vyčerpávání států cílových i tranzitních zároveň a zejména v cílových státech začala radikalizace krajních politických uskupení. Jak pravicových, tak levicových.

Přirozeně, že se k oběma křídlům stále více připojují obyčejní občané, kteří mají obavy ze špatně zvládané krize. Napětí uvnitř států se v poslední době více a více promítá i na politickou úroveň a z ní na úroveň mezinárodní. Bohužel nelze očekávat, že tok migrantů samovolně ustane, dokonce ani tehdy, kdy válka v Sýrii skončí. Dnes funguje „samonasávací efekt", který vtahuje čím dál více migrantů do hrdla na ose Turecko–Řecko. Zastavit tento migrační tok bude velmi obtížné, téměř nemožné, protože ne všichni mají zájem na jeho zastavení a ne všichni na to mají dostatek sil.

Klíčem je problematické Turecko

Turecko jako cíl migrantů bezprostředně po opuštění jejich domovských států či na ose Afghánistán–Pákistán–Írán je jakýmsi odrazovým můstkem ke skoku do Evropy. Kumulace velkého množství migrantů na území Turecka ho přirozeně vyčerpává, i když je zcela evidentní, že Turecko moc velkou péči o uprchlíky nevykazuje. Přesto dlouhodobost konfliktů na Blízkém východě a zároveň nekonečná válka s Kurdy, kteří bojují o své právo na vlastní stát, Turecku přináší nejeden problém, včetně teroristických útoků. Turecko ale zcela nepochybně koketuje s Islámským státem jako – když ne spojencem – blízkým potenciálním partnerem na Blízkém východě.

Nelze si nevšimnout, že Osmanská říše v době svého největšího rozmachu zasahovala v Evropě až pod Vídeň. Deklarovaný chalífát Islámského státu v této části Evropy kopíruje území Osmanské říše. Turecko a tzv. Islámský stát pojí sunnitský islám. Do jaké míry to bude vztah pevný, není úplně jasné.

Mezinárodní společenství tlačí na Turecko, aby omezilo své styky s Islámským státem a nepodporovalo ho. Především v počátečním období existence Islámského státu byla pravděpodobně podpora Turecka poměrně významná, včetně tolerování nezákonného obchodu s ropou, ze kterého IS získával velké finanční prostředky na vedení války v Sýrii i Iráku.

Pozice Turecka je spojena i s jeho ambicemi posílit pozici regionální velmoci na úkor jiných států, Íránu především. Zájem Turecka omezit příliv utečenců do Evropy proto byl a je poměrně malý. Osud utečenců v Řecku je Turecku téměř lhostejný s vědomím, že v tomto případě má „černého Petra" v rukou Řecko. A pro Turecko čím hůře u jeho odvěkého rivala, tím lépe pro něj. Na tuto situaci dosud nemáme účinný lék. Turecko zároveň využívá tuto krizi pro svůj tlak na EU k obnovení přístupových rozhovorů a za slib 3 mld. eur je ochotno částečně omezit pohyb migrantů. Horkým tématem je i bezvízový styk Turecka a EU. Poslední dny ukazují, že od prosince minulého roku, kdy došlo k dohodě s EU, se počty běženců opět zvyšují.

Konflikty mezi sousedy

Naděje, které byly vkládány do námořní mise NATO v Egejském moři, že zadržené lodě utečenců bude vracet zpět do Turecka, se nenaplnily. Jednoduše proto, že politici NATO, kteří o tom mluvili, buď neznají zásady použití ozbrojených sil začleněných do operace, nebo jen uklidňovali veřejnost. Pravdou je, že v současné době žádná mise s takovým mandátem nebyla projednána v OSN ani v NATO nebo EU. Lodě Severoatlantické aliance mohou pouze monitorovat pohyb pašeráckých člunů a informace předávat příslušným orgánům jak na straně Turecka, tak Řecka.

To sice může napomoci odhalit hlavní pašerácké trasy, ale do okamžiku, kdy Turecko začne striktně postupovat proti shromažďujícím se uprchlíkům na jeho pobřeží, zatýkat pašeráky a likvidovat čluny určené k přepravě migrantů do Řecka, nebude ani tento monitoring k ničemu.

Ve skutečnosti se nejedná o žádnou složitou činnost. Prostor pro přepravu přes moře není moc velký a při použití moderních technologií není žádný problém odhalit skupiny migrantů před jejich naloděním. K dokreslení obrázku turecko-řeckých vztahů: ještě není vyřešen konflikt mezi Tureckem a Řeckem, který v roce 1974 rozdělil Kypr. Turecko a Řecko do současné doby nevyřešily spory o hranice mezi řeckým a tureckým kontinentálním šelfem (hranice teritoriálních vod). Spory trvají od 60. let, jejich podstatou jsou naleziště ropy v Egejském moři.

V nedávné době došlo k řadě incidentům. V roce 1996 stály obě země na pokraji ozbrojeného konfliktu kvůli územní svrchovanosti nad neobydleným ostrůvkem v Egejském moři. V roce 2006 při srážce s tureckým letounem zahynul řecký pilot, v červnu 2009 nízkým přeletem řeckého území turecká letadla narušila záchrannou operaci, což zapříčinilo další krizi vztahů obou států. Napětí mezi státy na migrační ose pochopitelně roste. Za pozitivní při nasazení lodí států NATO v Egejském moři můžeme považovat to, že neutralizují dlouhodobě nedobré, někdy až nepřátelské vztahy mezi Tureckem a Řeckem.

Řecko je ve velmi těžké situaci. V době ještě nevyřešené hospodářské krize dostává další ránu v podobě migrační krize. Ani vztahy mezi Řeckem a Makedonií nejsou idylické. Řecko kvůli sporům o název státu Makedonie zablokovalo vstup Makedonie do Severoatlantické aliance v roce 2008 a stejně i do Evropské unie. Makedonie mu tedy má co vracet. Jedním z vedlejších produktů této situace může být reorientace Řecka na Rusko, o což se již Řecko pokusilo při řešení své hospodářské krize, a posílení vztahů s Čínou.

Krize soudržnosti

Vedle problematického Řecka mají všechny státy nějaké vzájemné spory jako důsledek migrační krize. Výsledkem může být vážné narušení schopnosti vzájemné komunikace a řešení nejenom migrační krize, ale jakéhokoli případu vzájemné spolupráce. Počáteční neschopností evropských lídrů odhadnout možný rozsah migrační krize s dopady na evropskou soudržnost se ocitla Evropa na pokraji krize své vlastní soudržnosti – to z krátkodobého hlediska, z hlediska dlouhodobého – mnohem vážnějšího problému vnitřní stability a bezpečnosti.