Když mluví svým typickým zvučným basem, otáčí se k našemu stolu celé osazenstvo vinohradské pizzerie. Převážně mladí lidé si při poslechu Milana Uhdeho jistě nevybavují začátek devadesátých let, kdy onen hlas zněl ve sněmovně, nebo když 1. ledna 1993 oficiálně jako první uvítal náš nově vzniklý stát známou větou „Česká republiko, dobrý den“.

Dramatik je zaujal spíš svým elánem, který je vzhledem k jeho osmdesátinám, připadajícím na letošní 28. červenec, úctyhodný. „Ta historka je autentická,“ popisuje Uhde nadšeně pozadí své hry Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, kterou pár minut před naší schůzkou zkoušel s herci ve Vinohradském divadle (premiéra se chystá po prázdninách 8. září a už je vyprodaná).

„Je to klasická postelová komedie o tom, jak Karel Marx zplodil nemanželského syna se svou služkou, a aby se to utajilo před paní Marxovou, zavolal přítele Bedřicha Engelse, který jako starý mládenec vzal bez problémů autorství toho dítěte na sebe. Dítě pak odeslal do nalezince. Nevylučuji, že přemýšlivější diváky cestou domů napadne – jaký filozof, taková filozofie. A že Marxův plán na přestavbu společnosti jim připadne přinejmenším pochybný. Já sám, který to zažil na vlastní kůži, mohu svědčit, že je nejen pochybný, ale doslova hrůzný,“ líčí přesvědčivě.

Uhde jako bývalý disident z dob normalizace ví, co říká. Sám pro komunismus v 50. letech zahořel a stejně jako pozdějšího odchodu z ODS a vstupu do Unie svobody toho lituje. Vlastně kdyby o mýlení v politice nepsal už Miloš Zeman, klidně by tak mohl Milan Uhde nazvat svoje případné paměti.

V 50. letech, kdy jste sám s Marxovým učením sympatizoval, byste asi tak kritickou a satirickou hru nenapsal...

To určitě ne. Já byl do roku 1956, do svých dvaceti let, přesvědčen, že komunismus je velká myšlenka, která je přes všechny obtíže uskutečnitelná, když se za ni vezmou poctiví lidé. Až když jsem sám v roce 1972 poznal, jaké to je, když se ta idea realizuje na mé vlastní kůži, definitivně jsem prozřel.

Osmnáct let jste mimo vysokou politiku. Bere vás divadelní prostředí už zase jako „normálního" divadelníka, nebo ve vás stále vidí politika?

Lidé v divadelních kruzích vesměs znají mou minulost, ale já za tu dobu napsal čtyři muzikály a několik komedií, třeba komedii Zázrak v černém domě, která získala cenu Alfréda Radoka. Takže jsem se do toho prostředí snad vrátit dokázal. Kromě novinářů už o mně nikdo nemluví jako o bývalém politikovi. A to, že jsem několik let působil v Radě České televize jako předseda, jsem nebral jako politickou funkci. Byli jsme sice obviňováni, že tam děláme politiku, ale mohu říct, že jsem za celou tu dobu nezažil jediný pokus, kdy by se mě někdo z politiků snažil ovlivnit.

Možná to zkoušel jinudy, nějakou zkratkou...

To nevím. Samozřejmě existují různé cesty – maily, mobily a jiné možnosti jak ovlivnit člověka. Jediné, co jsem se dozvěděl – ale to bylo z druhé ruky –, že prý tehdejší premiér Petr Nečas by rád jako ředitelku České televize viděl jakousi bývalou sportovní reportérku z Novy. A já tomu člověku, co mi to sdělil, řekl, že nemá naději – ani u mě, ani u nikoho.

Ocenění Milana Uhdeho

1980 Cena Egona Hostovského

1987 Cena Toma Stopparda za hru Pán plamínků

2007 Cena Sazky a Divadelních novin za hru Zázrak v černém domě

2007 Cena Alfréda Radoka za hru Zázrak v černém domě

Televizní normalizace

V posledních měsících pravicoví radikálové v souvislosti s migrační krizí útočili na Českou televizi, údajně straní migrantům a je neobjektivní a „goebbelsovská“. Co vy na to? Nakolik má televize dávat prostor i názorům, které jsou dnes označovány za extremistické?

Když jsem skončil v televizní radě, měl jsem čas sledovat kromě ČT třeba i Novu nebo Primu. A říkal jsem si, zaplaťpámbu, že máme Českou televizi. Ta si alespoň klade za cíl informovat nestranně, ačkoliv se jí to ne vždy daří, ale je to velká vymoženost.

Spíš si ale myslím, že ČT je někdy až příliš opatrná. Pořád kouká, aby se někdo nenaštval. Jako předseda Rady ČT jsem dva a půl roku zažíval, že jakmile nějaký politik nebyl pochválen, okamžitě psal: pane předsedo dohlédněte, aby se to neopakovalo. Divné je možná i to, že se televize uprostřed osudových dějů často věnuje věcem, které by přináležely spíše do regionálního zpravodajství. Já si pak vše musím doplňovat poslechem CNN nebo německých a rakouských televizí.

A nepřipadá vám právě toto jako nástup nové normalizace? V televizi se desítky minut „tepe“ komunální šlendrián, ale klíčové pohyby v naší společnosti a ve světě, zásadní události se dostávají na druhou kolej.

Také mám někdy ten dojem. Moje žena sice říká – já se na to raději nebudu ani dívat, potom z toho nespím, ale televize tady přece není od toho, aby lidem navozovala dobré spaní. Doba je bouřlivá, stresující a plná rozporů, přičemž některé rozpory se odehrávají přímo na naší kůži. A televize se tomu prostě musí věnovat. To je její poslání.

Autor: Jan Rasch

Nedávno ČT opustil například někdejší „revolucionář“ Adam Komers. Naznačil, že v televizi dnes vládne autocenzura.

Moje zkušenost je, že v ČT stále vládne strach, ale neumím to nijak dokázat. Už když jsem byl předsedou televizní rady, často za mnou přicházeli televizní zaměstnanci a vyprávěli mi různé otřesné historky, jak si počínají jejich nadřízení, jak dbají na protekci. Ale když jsem jim řekl, aby se mnou šli za generálním ředitelem, slyšel jsem jen: nenechám se vyhodit, mně je jedenapadesát.

Však tehdejší vzpoura ve zpravodajství také o něčem vypověděla. Dvaadvacet lidí mluvilo o případech ovlivňování vysílání. Já se za ty lidi postavil, řekl jsem, že potřebujeme nezávislou komisi. No ale když se k tomu z těch dvaadvaceti nakonec přihlásili jen tři, ředitel řekl, že to pro něj není prokazatelné.

Od té doby si myslím, že v ČT strach přetrvává a atmosféra není dobrá, konkrétně ve zpravodajství. Řediteli Petru Dvořákovi jsem řekl, že to k jeho škodě pokazilo atmosféru v ČT. Dobrá atmosféra je naprosto zásadní, protože ČT není vojna, to je tvůrčí práce.

Nelitujete, že jste kdysi podporoval za šéfa ČT právě Petra Dvořáka?

On byl po smluveném vyřazení jiného kandidáta, kterého jsem favorizoval, nesporně nejlepší ze všech. A já ho s dobrým úmyslem volil, nelituji té volby. Jsem ale přesvědčen, že další dobří zájemci už se na ten post nehlásí i proto, že si nechtějí kazit zdraví. ČT má totiž pověst, že se tam vlastně nic změnit nedá.

Polskem i Maďarskem nedávno zahýbaly pokusy politiků přisvojit si veřejnoprávní média. Nebojíte se, že i u nás dojde k další televizní revoluci jako na přelomu let 2000 a 2001? Mnozí politici by ČT nejraději zestátnili.

Ne, televizní revoluce se nebojím, protože ona televizní rebelie v důsledku suspendování řádně jmenovaného ředitele byla úspěšná a nahnala poslancům strach. Od té doby mají v kostech, že do veřejnoprávní televize raději nevrtat. Česká televize má v podstatě všechno, o co jí šlo. Vždyť tehdy hrozilo, že půl milionu lidí přijde na demonstraci zastávat se „naší televize“.

Jde o udržení ve sféře Západu

Myslíte, že by tolik lidí přišlo i dnes? Není už veřejnost otupělá?

Dnes by lidé demonstrovali kvůli televizi z jiných důvodů. Krajní názory tvrdí, že televize je vládní nástroj, součást systému dezinformací a že je to všechno spiknutí. Podle mě je ale hlavní otázkou dneška něco docela jiného: jestli se Česká republika udrží v NATO, v EU a vůbec ve světě Západu. Prezident Zeman řekl, že USA a EU nás utlačovaly, ale teď už jsme nezávislí, dostali jsme se z toho. Kam jsme se dostali? Nezávislí na Západu? Vždyť nezávislost na USA a na Západu znamená závislost na Rusku! Zkrátka Rudá armáda si sem tu cestu už vyšlapala.

Hrozí snad vpád ruské armády?

To neříkám, ale čeští boháči, Babišové a Kellnerové, musejí mít plné zuby těch neustálých požadavků na zákonnost. Pan Babiš si několikrát posteskl, jak to v té Poslanecké sněmovně dlouho trvá. Nechci dělat žádné vulgární srovnání – Babiš není Hitler ani Mussolini –, ale takhle argumentovali Hitler i Mussolini. Jeden jako druhý říkali – podívejte, kolik ten parlament stojí, a není to k ničemu. Už třetí rok se dohadují na nějakém zákoně a nemohou se dohodnout. Já vám to udělám grátis za víkend. A opravdu to udělali.

Existuje veliké nebezpečí, že naši oligarchové jednoho dne řeknou: pořád nás bude EU vyšetřovat, že jsme žádali o dotace tam či onde nebo na Čapí hnízdo? Pojďme se na to vybodnout, svět Číny a Ruska je přece také světem kapitalismu.

Takže tahouni kapitalismu nás táhnou na východ?

Jenže Čína a Rusko, to je kapitalismus naprosto bez zákonnosti. U nás zákonnost kulhá, ale stále je ideálem. Nikdo si z ní nemůže dělat srandu a říkat – zákon jsem já. Proto mě mrzí a zlobí, jak se ohledně naší příslušnosti k Evropské unii vyjadřuje ODS, s níž jsem vždycky spojoval své volební preference i svou politickou příslušnost. Neslyšel jsem od ODS vůči EU žádné zásadní stanovisko.

EU má spoustu nedostatků, ale společný evropský stůl tady je a jiný není. Jsem nešťastný z toho, že ODS si v této věci zachovává rezervovanost, které dost dobře nerozumím. Proč tvrději neodmítá postoje, které říkají, že EU k ničemu není?

Kdo z politiků vás nejvíc zklamal?

Já nikdy nikoho v politice nezbožňoval. Ani Václava Klause ne. Za ním jsem jen loajálně stál, protože proto jsem přece do ODS vstoupil. Ne abych mu házel klacky pod nohy.

Klaus potřeboval pomoc

Nelitujete toho dnes? Vždyť český despekt vůči EU, o němž mluvíte, je hlavně Klausovým dílem.

Nelituji. Lituji, že jsem se v ODS nechoval vyhraněněji a ostřeji. A že jsem svoje výhrady, které jsem měl a které jsem nakonec v prosinci 1996 otevřeně vyřkl na kongresu v Brně, neřekl o rok nebo o dva dříve. Ale jsem i dnes přesvědčen, že jsem do ODS měl vstoupit, protože byla nejlepší stranou. Třeba Občanská demokratická aliance bylo velice ušlechtilé sdružení znamenitých, talentovaných lidí, ale byli to jen jednotlivci, nikoli plošně fungující partaj.

Jako bývalý disident a literát jste byl v převážně technokratické ODS tak trochu solitér. Nelákali vás tehdejší koaliční partneři z ODA nebo KDU-ČSL k přestupu?

Ne. Navíc já původně platil za člověka, který po dvou letech ministrování na kultuře půjde domů. Teprve někdy v červnu 1991 mě pozval Václav Klaus a povídal – já slyším od Dyby a od Ježka (tehdejší ministři hospodářství a privatizace za ODS – pozn. red.), jaké máte názory. Líbí se mi, proč nevstupujete do ODS, co vám na ní vadí?

Co jste Klausovi řekl?

Odpověděl jsem – do ODS bych vstoupil, ale jste obklopený lidmi, jako je Petr Čermák nebo Jiří Kovář, kteří hledají v politice svůj vlastní prospěch. A Klaus říká – ale to jsou dobří hoši. Já na to – to si právě nemyslím. A Klaus zase – a neříká vám nic, že byste mně měl pomoct? A já šel domů a říkal si, ty seš Milane, takový nemrava. Ty vidíš člověka, který zápasí o politickou stranu, a ty ho v tom necháváš a říkáš, že si budeš psát svou hru! Tak jsem vstoupil do ODS a nelituji toho.

ODS pak bohužel začala žít ve vlastním kruhu a přestala se zajímat o obyčejné lidi. S Klausem se nepolemizovalo, i když by polemiku snesl. I já jsem na kongresu v prosinci 1996 řekl, že za tehdejší bankovní krizi může především předseda. Klaus celou tu dobu, když jsem to říkal, kroutil hlavou. Velkolepě, aby celý sál viděl, že můj projev je jen individuálně míněný. Ale on se na mě fakt nerozzlobil. On to snesl.

Autor: Jan Rasch

Většina lidí, kteří byli v první půli 90. let Klausovými spojenci, je dnes na opačném pólu. Změnil se tolik Václav Klaus, nebo vy a lidé kolem?

To je velice důležitá a krásná otázka. Sám se ptám, jestli dnešní postoje, které mně Václava Klause velice vzdalují, nekotví už někde v dřívější době. Pamatuji si třeba, že on byl v osobních poznámkách, které nikdy nebyly proneseny veřejně, ostře protiněmecký. Vůbec nebyl nadšený česko-německou deklarací, vůbec nebyl nadšený vstupem do NATO. Byl ale demokrat, takže když celá ODS chtěla do NATO, on taky. Navenek neřekl proti ani slovo.

Dnes jde ale tak daleko, že nejenom žádá vystoupení z EU podobně jako Úsvit, ale jede posílit volební boj extremistické, protievropské německé strany Alternativa pro Německo! Ve svém okolí přijímá antisemitu Adama B. Bartoše! To je něco, čemu nerozumím – a teď si říkám, doufám, že ten Klaus není utajený antisemita.

Jenže i dnešní předseda ODS Petr Fiala se chce soudit s Evropskou unií kvůli požadavku kvót na uprchlíky.

V první řadě Angela Merkelová i Joachim Gauck, kteří prosazují kvóty, jsou lidé s pevným názorem a já odmítám je podezírat, že ten názor je zaplacený nebo záměrně zničující. Jestli se pletou, tak se podle mě pletou čestně. Takže si zaslouží, aby se o nich mluvilo solidně. Mezi přáteli se věci mají řešit solidně, ne soudním oznámením. Petr Fiala jde dál, než je potřeba.

Jak by se Česko ohledně kvót mělo zachovat podle vás?

Určitě by se nemělo soudit, ale vysvětlovat. Češi se z uprchlické krize nemohou vyvléknout, měli bychom přijmout spoluodpovědnost. To mají být na hranicích kulomety? Na mě lidé z ODS dělají dojem, že se z toho chtějí vyvléknout. Dokazují, že islám je špatným náboženstvím, které se do Evropy nehodí. Na to říkám – nepřichází sem islám, přicházejí sem jednotlivci, a my si umíme i vynutit, aby se přizpůsobili našim zákonům a svoje špatné zvyklosti nechali před hranicemi, nebo budou vyhoštěni.

Hlavně ale utíkají, protože jim jde o holý život, a Česko se zavázalo poskytovat azyl. Neslyšel jsem Petra Fialu ani nikoho jiného z ODS toto připomenout. Lidskost ale není téma levice.

Budete i v příštích volbách volit ODS?

Musím přiznat, že se k volbě ODS teď musím hodně přemlouvat, to je můj pocit.

Z dnešního Zemana jsem přepadlý

Po vás se v roce 1996 stal šéfem sněmovny Miloš Zeman – napadlo vás, že jste mu vlastně zahříval křeslo, přes nějž se nakonec dostal i k premiérské a prezidentské pozici?

Tehdy to byla dohoda stran, na niž jsem neměl vliv. Rozhodně to nebyla moje zásluha, přiznám se, že jsem tehdy Zemana za předsedu sněmovny nevolil. Neposlechl jsem, i když jsme byli nabádáni volit podle politické dohody.

Je ale spravedlivé říci, že to tenkrát byl úplně jiný Zeman. To byl jiskřivý Zeman! Když udělal vtip, tak – byť se nemusel vždycky povést – vždycky někam cílil. Vysoko. Ne na nějaké chudáky. Je ale pravda, že odpoledne, tak kolem 16. hodiny, už si pan předseda Zeman počínal poněkud okázale. To jsme na sebe koukali a říkali – aha, tak už má tak osm becherovek a šest deci vína, už mu to začíná příliš moc mluvit. Ale to byl jediný negativní rys, který jsme zaznamenávali.

Zeman dovedl pronést zpaměti dlouhý projev, který měl nejen hlavu a patu, ale byl názorově přesně vyargumentovaný. Právě proto, že mám v paměti tohoto Zemana, jsem z toho dnešního poněkud přepadlý.

A kdy byl podle vás Zeman autentický – v devadesátých letech jako předseda sociální demokracie, nebo až teď?

On je nesmírně talentovaný člověk. Mně jej při jednom společném obědě vysvětlovali Karel Dyba a Václav Klaus. Já říkám – ten Zeman, to je taková huba plechová. A Klaus říká, nezlobte se, to není pravda, to je nesmírně vzdělaný člověk, zatímco my jsme s Karlem chodili hrát basket a tenis, on studoval a četl světové klasiky a byl o několik let před námi.

Jenže Zeman vždycky tíhl k líbivým šprochům. A když žil na Vysočině, narostla v něm podle mě chorobná touha po revanši, ukázat, že to byla chyba, když odešel, že on je na nejvyšší úrovni a všechny je strčí do kapsy. Teď se to stalo skutkem a on to předvádí způsobem, který už neovládá. Jako herec, který ztratil sebevládu. Diváci se mu smějí a tleskají, protože on je náramně komický a snaží se to ještě vystupňovat. Jednou jeden herec, který už nevěděl, co má dělat, posmrkával a utřel si nos židlí místo kapesníkem. A od té doby se mezi divadelníky říká – utírá si nos židlí, aby rozesmál lidi.

Zeman si utírá nos židlí, aby vyvolal aplaus. Je schopen si dělat legraci i z člověka, který se pokusil o sebevraždu. Je to naprosto nechutné, je to ale pořád to utírání nosu židlí.

Autor: Jan Rasch

Co říkáte Klausovu názoru, že Zeman je dobrý prezident a že není třeba hledat nějakého protikandidáta?

Klaus se Zemanem si dobře rozuměli v tom, kde se dělá politika. V partajích. Václav Havel, jehož jsem měl rád a nesmírně si jej vážím, se velmi mýlil, když se domníval, že politika se dá dělat ve Lvím dvoře u polívky. Ty půjdeš tam, ty tam. Tím prohrál všechno. Nejvíc mu mám za zlé, že nezaložil politickou stranu. Havlovská strana, které se dnes říká pražská kavárna, nám tu dnes strašně chybí. V některých věcech, kde ODS zaostává, by byla silně slyšet.

Kdyby ji byl Havel založil, vstoupil byste?

Ne. Já jsem s těmito lidmi v mnoha věcech nesouhlasil. Ale tu Havlovu stranu bychom strašně moc potřebovali, dnes by dovedla zabránit leckterým eskapádám přicházejícím z Úsvitu či třeba od Babiše.

Účet za nevybojovanou svobodu

Když se dnes ohlédnete za uplynulými téměř již sedmadvaceti polistopadovými lety, jaký hlavní dojem ve vás vyvolávají?

Začínám mít strašlivé pokušení pochybovat o tom, jestli je česká společnost státotvorná. Jestli je schopná vytvořit stát. Protože Češi – na rozdíl od Maďarů, Slováků i Poláků – jako by si svobody ani nevážili. Pořád někoho nebo něco viníme, nejraději bychom byli pod něčími křídly. Americká jsou daleko, ruská blíž.

Jenže potřebujeme takového „zaščitnika“? Chtějí Češi mít stát? Stále vnímám některá česká traumata, třeba že se v roce 1938 nebojovalo. Asi by nás rozjezdili, ale všichni synové a vnukové padlých by věděli, že mít svůj stát, vážit si ho a mít ho rád něco stojí. Hodnota se zvyšuje obětí.

Myslíte, že Češi nemají dost vůle obětovat se pro další existenci svého státu?

My jsme za svobodu nezaplatili, přivezli nám ji Rusové a Američané na tancích. V roce 1948 se pak demokratům nechtělo jít do souboje s komunisty a sázeli na nemocného Beneše. A v roce 1968 Rusové předem věděli, že to s námi skoulí. Český občan se cítí jako nevinný, nikomu neublížil, nic zlého neudělal, všichni jsou na něj zlí. A nejhorší je, že je u nás devalvována osobní čest. Jak jinak by bylo možné, aby prezident republiky nactiutrhal významnému novináři, jako byl Ferdinand Peroutka, a ukázalo se, že neunese důkazní břímě?

Dá se s tím něco dělat?

Bojím se, že stonáme na absolutně nedokonalé školství, které v oblasti historie a občanské nauky většinou končí v roce 1945. A potom, milé děti, už je to příliš složité. A já říkám: žitá současnost je nejjednodušší. Můžete dětem krásně ukázat, že některé politické strany jsou úplně zhovadilé, některé mají kus pravdy, ale nikdy nemají pravdu celou. A všichni to myslí možná poctivě, to je dnešní doba.

Když tohle děti pochopí, daleko lépe mohou chápat i husitské války, protože tam také proti sobě stáli Pražané jako mírní reformátoři, Táborité coby radikálové a katolíci, kteří chválili římskou a německou intervenci. Ale nebyli to zločinci a úplatní darebáci, každý z nich to myslel s tou zemí trochu jinak. Jako dnes. Měli bychom se jim snažit porozumět. U nás se historie přednáší jako boj dobra se zlem, ale tak to nikdy v dějinách nebylo.

Doc. PhDr. Milan Uhde (80)

  • Český spisovatel, dramatik, scenárista a politik se narodil 28. července 1936 v Brně.
  • Vystudoval češtinu a ruštinu na brněnské Masarykově (tehdy Purkyňově) univerzitě.
  • V letech 1954–1970 pracoval jako redaktor brněnského literárního měsíčníku Host do domu a v letech 1967–1971 externě vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění, kde roku 1971 dosáhl titulu doktora filozofie.
  • Po zakázání Hosta do domu se roku 1970 stal spisovatelem z povolání, avšak už roku 1972 se dostal na seznam zakázaných autorů a až do roku 1989 nesměl publikovat.
  • Za normalizace psal divadelní hry pod cizím jménem. Podepsal Chartu 77 a v roce 1988 se stal signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 spoluzaložil nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem.
  • Po listopadu 1989 vstoupil do politiky. V letech 1990–1992 byl ministrem kultury za Občanské fórum, později přešel do ODS, stal se poslancem a od června 1992 do června 1996 působil jako předseda Poslanecké sněmovny.
  • Od roku 1996 kritizoval vedení ODS za zpronevěru ideím a během tzv. sarajevské krize koncem roku 1997 přestoupil do nově založené Unie svobody. Svůj postup ovšem zpětně vyhodnotil jako chybu a později se znovu začal sbližovat s ODS.
  • V roce 2011 byl zvolen členem a předsedou Rady České televize a roku 2013 post obhájil. Mandát mu vypršel v březnu 2014.
  • Žije v Brně, jeho manželka Jitka Uhdeová je nyní šéfkou nakladatelství Atlantis. Má syna Michala a dceru Janu.

Dílo Milana Uhdeho

  • Lidé z přízemí (divadelní hra, 1962)
  • Komedie s Lotem (rozhlasová hra, 1963)
  • Hrách na stěnu (povídky, 1964)
  • Král Vávra (satirická divadelní hra, 1964)
  • Svědkové (rozhlasová hra, 1965)
  • Souhvězdí Panny (scénář ke stejnojmennému filmu, 1965)
  • Výběrčí (rozhlasové drama, 1966)
  • Děvka z města Théby (divadelní hra, 1967)
  • Obloha samej cvok (sbírka písňových textů, 1967)
  • Záhadná věž v B. (sbírka historických mystifikací, 1967)
  • Ten, který přichází (rozhlasová hra, 1968)
  • Parta (rozhlasová hra, 1969)
  • Šach-mat, Vaše Výsosti (hra, 1969)
  • Vraždění ve Veracruz (hra, 1970)
  • Hra na holuba (divadelní hra, vyšla v samizdatu, 1974)
  • Balada pro banditu (muzikálová adaptace hry, 1975)
  • Profesionální žena (scénář dramatizace Páralova románu, 1975)
  • Zubařovo pokušení (rozhlasová hra, 1976)
  • Pohádka máje (adaptace Mrštíkovy hry, 1976)
  • Hodina obrany (televizní hra, 1977)
  • Pán plamínků (televizní hra, 1977)
  • Jitřenka naší slávy (rozhlasová hra, 1977)
  • Modrý anděl (rozhlasová hra, 1979)
  • Velice tiché Ave (rozhlasová hra, 1981)
  • Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (divadelní hra, 1986)
  • Prodaný a prodaná (divadelní inscenace, 1987)
  • Zázrak v černém domě (divadelní hra, 2004)
  • Na rozchodnou (televizní hra, 2004)
  • Nana (muzikál na téma Zolovy Nany, 2005)