více >>

Hra zvaná Bunga bunga a jiné zvrhlé libůstky šíleného diktátora Kaddáfího

29. prosinec 2019 četba na 5 minut
Muammar Kaddáfí

Muammar Kaddáfí

Foto: ČTK

Beduínský stan, bunga bunga, po zuby ozbrojené krasavice, drogy, fotbal, ropa, Libye. Muammar Kaddáfí byl 42 let neomezeným vládcem jednoho z nejbizarnějších režimů. Ten skončil tak, jak 1. září 1969 začal – dočista neočekávaně.

Fanoušci seriálu Profesionálové měli jasno. Co Libyjec, to terorista, zakuklený do dobře padnoucího obleku, slunečních brýlí a pohrdavé grimasy. Psal se začátek osmdesátých let a režim, kterému šéfoval plukovník Muammar Kaddáfí, měl na svědomí několik nechutných teroristických incidentů.

Šílený pes, jak mu říkal Ronald Reagan, se podílel i na masakru na letní olympiádě v Mnichově v září 1972. „Pes“ podporoval Hnutí černé září, které zajalo a povraždilo jedenáct izraelských sportovců. Mimochodem, libyjské a na ně navázané skupiny se trénovaly v socialistickém Československu, kde fasovaly i osvědčené zbraně včetně pistolí ČZ.

Kaddáfí byl nebezpečná, obávaná, ale i zábavná figurka. Nádherně ji ilustroval beduínský stan vybavený klimatizací a satelitním příjmem, anebo plukovnická ochranka složená ze samých sexy žen.

Plukovníkův skvělý příběh začal 1. září 1969, tehdy se mu na ramenou blyštěly pouhé kapitánské výložky. Libyjský král Idris I. zrovna dobíjel baterky v tureckém sanatoriu, přičemž spoléhal na svou generalitu, uplácenou z ropného bohatství, které bylo v zemi objeveno teprve v roce 1959.

Kaddáfí byl jedním ze skupinky opovážlivců, která si říkala „Revoluční rada“. Ve skutečnosti šlo o podružnou partu nižších důstojníků, která si prostě řekla, že „to zkusí“. A ono to, v uměle poslepené zemi, poskládané z nesourodých beduínských klanů, vyšlo.

Kaddáfí byl nejdrzejším z celé skupiny, sám sebe jmenoval plukovníkem, a již za pár dnů odcestoval – coby hlava celé země – na arabský summit, kde se zcela suverénně posadil vedle svého idolu, egyptského prezidenta Gamála Násira.

Tento noblesní muž, který moc v zemi faraonů nabyl také vojenským převratem, drzého mladíka toleroval. Jásir Arafat, předseda Organizace pro osvobození Palestiny, byl příkřejší. „Hanba. Chová se jako buran a ještě tu ze sebe chrlí pomatené rozumy,“ zlobil se, aby již za pár let tvořil s Kaddáfím nerozlučnou dvojičku. Přátelství jistě napomohly Kaddáfího finanční injekce; ostatně, mohl si je dovolit. Díky ropnému bohatství se země kdysi vynikající jen exportem datlí, vyšvihla v jednoho z ropných obrů. Libye byla druhou nejbohatší africkou zemí (po Jihoafrické republice). Adekvátní tomu byly i plukovníkovy ambice.

Vedle toho, že Kaddáfí podporoval terorismus kam se podíval – z jeho hlavy byl i nechvalně proslulý výbuch nad skotským Lockerbie v roce 1988 – jeho celoživotní ambicí bylo politické spojení arabských i afrických zemí. Jenže neuspěl. Už v roce 1972 se pokusil vytvořit „Federaci arabských republik“ (Libye, Egypt a Sýrie), podobně to dopadlo i pokusů o unii Tuniskem (1974), Sýrií (1980), Čadem (1981), Marokem (1984), Alžírskem (1986) a Súdánem (1991).

Kaddáfí byl z té série neúspěšných pokusů poněkud nepobavený. Snad i proto si spravoval chuť okázalým luxusem, sexuálními orgiemi a tunami hašiše. Oblíbenou kratochvílí tohoto „bratra vůdce“, jak se nechával titulovat, byla i praktika zvaná bunga bunga. Později ji „proslavil“ italský premiér Silvio Berlusconi, a tkvěla v tom, že se muž, nadřazený samec, kochá přítomností většího než malého počtu mladičkých, spoře oblečených dívek, které mu plní veškerá sexuální přání. 

Vládce Libye se cítil všemocný. Když jeden z jeho sedmi synů Al-Sádí zatoužil hrát v první italské fotbalové lize, zařídil mu to. Když si chtěl udělat radost koupí významného podílu ve slovutném Juventusu Turín, nebyl problém. To se ale již psal rok 2002, kdy byl šílený pes ten tam.

Obrat o 180 stupňů nastal po 11. září 2001, kdy začal hon Západu za al-Káidou a zeměmi, jež ji podporují. Kaddáfí se začal k smrti obávat, že by ho koalice USA zařadila po bok Iráku či Íránu, že by zkrátka přišel o všechen ten luxus, kterým se opájel. Sázka vyšla. V březnu 2004 navštívil Libyi britský premiér Tony Blair, v květnu 2006 se dokonce Bílý dům rozhodl, že s Tripolisem obnoví diplomatické styky – po bezmála třiceti letech.

A přece to Kaddáfímu, nedovzdělanému synovi kočovného beduína k ničemu nebylo. Zatímco ještě v lednu 2010 kynul k celému černému kontinentu z křesla předsedy Africké unie, za rok a půl už byl mrtev. Začalo to zdánlivě nevinně, když se v sousedním Tunisku v prosinci 2010 upálil šestadvacetiletý Muhammad Buazízí.

Demonstrativní smrt rozproudila takzvané arabské jaro, vlnu revolucí proti vládnoucímu establishmentu, který smetl i Kaddáfího více než čtyřicetiletou despotickou vládu.

„Bratr vůdce“ zemřel jako zpráskaný pes. Dne 20. října 2011 byl dopaden poblíž rodného města Syrta, povstalci ho doslova vytáhli za nohy z odpadové roury. Pak ho bili, postřelili do hlavy a hrudi, smrt přišla vzápětí.

Akční letáky