více >>

Co vyváděl W. A. Mozart při bujarých tazích po pražských hospodách?

28. prosinec 2019 četba na 14 minut
Mozart v Praze

Mozart v Praze

Foto: Wikimedia

Zní to jako pověst, ale zřejmě to bude z velké části pravda. Když pobýval v Praze skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, oblíbil si jednu zapadlou krčmu, respektive vinárnu na Starém Městě. Sedával v ní u dřevěného stolu, z něhož perořízkem odřezával třísky, které používal jako párátka.

Tamtéž možná uslyšel harfeníka, jemuž podle legendy věnoval melodii. Mozartův stůl (ať už pravý, nebo falešný) byl ukazován jako kuriozita ještě dlouho poté, co se po záhadném pohostinství slehla zem. V polovině 19. století se však ztratil a dnes už o něm vůbec nikdo neví.

Šťourátka na zuby

Dne 20. března 1860 se v hudebním časopise Dalibor objevila zpráva tohoto znění:

„Mozartův stůl, jenž se v Mozartově sklepě nacházel, je nyní uschován co památka u p. Janouška, továrníka na mašiny, jenž dotčený sklep pro rozsáhlost svého průmyslu v dílnu proměniti musel. Stůl tento je z měkkého dřeva a má malý objem. Jeho plocha ozdobena byla druhdy přikrývkou, kterouž však nynější majitel odebrati dal, anto jisto je, že tato přikrývka teprve po čase Mozarta na stůl dána jest. Na dolejší straně stolní plochy jsou viděti patrné známky zvyku znamenitého mistra, jenž si ze stolu šťourátka na zuby řezával. Často se stává, že cizinci pana Janouška navštěvují, aby se na Mozartův stůl podívali.“

Mozart v Praze

Dnešní dům U Štupartů

Tak popořádku: kdy byl Mozart v Praze, kde byla ta vinárna a co se stalo s oním stolkem?

Wolfgang Amadeus cestoval přes české území celkem pětkrát. Už jako jedenáctiletý se ocitl v Brně, kam s otcem Leopoldem Mozartem narychlo utekl z Vídně před epidemií neštovic. V Brně měl malý virtuos také vystupovat, ale koncert byl odložen, protože se u chlapce projevily první příznaky obávané choroby.

Rodina se odebrala do Olomouce, kde byla Wolfgangovi zajištěna lékařská péče. V Olomouci složil Mozart 6. symfonii F dur KV 43, nazývanou Olomoucká. Do Brna se vrátil těsně před Štědrým dnem roku 1767 a 30. prosince dopřál místním občanům dlouho očekávaný koncertní zážitek. K památné události došlo v Divadle Reduta (tehdejší Městský dům Taverna) na Zelném trhu.

Do Prahy se salzburský rodák poprvé podíval zkraje roku 1787, kdy mu bylo jedenatřicet. Předcházela ho pověst dvou oper, které vídeňské publikum přijalo s výhradami, zato Češi si je zamilovali: Únos ze Serailu a Figarova svatba. „Včera večer přibyl sem z Vídně náš velký a milovaný hudební umělec pan Mozart,“ psaly 13. ledna noviny Prager Oberpostamtszeitung.

„Nepochybujeme, že pan Bondini [šéf divadelní společnosti Pasquale Bondini – pozn. aut.] dá provést na počest tohoto muže oblíbené dílo jeho hudebního génia, Figarovu svatbu, a náš proslulý orchestr neopomine přitom podat nové důkazy svého umění. Pražané, známí svým vkusem, jistě v hojném počtu navštíví představení díla, jakkoli je již často slyšeli. Přáli bychom si rovněž, abychom mohli obdivovat hru pana Mozarta samotného."

Přání se Pražanům vyplnilo. 17. ledna řídil W. A. Mozart osobně provedení Figarovy svatby v Nosticově, dnes Stavovském divadle. Když koncem února odjížděl, činil tak s vědomím, že se zavázal složit pro zahájení další sezóny Nosticova divadla zcela novou operu.

Tou se stal samozřejmě Don Giovanni, dokončovaný těsně před premiérou v říjnu téhož roku. Autor se do české metropole vrátil už 5. srpna 1787 (cestou projížděl městy Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Tábor a Benešov) a setrval zde do 16. listopadu.

Mandarinky místo biče

Právě tato druhá pražská návštěva hudebního velikána nás bude zajímat. Mozart se ubytoval v hostinci U Tří zlatých lvů na Uhelném trhu, zatímco libretista Lorenzo Da Ponte bydlel o kus dál v Platýzu. Skladatel svého textaře nešetřil; údajně mu házel mandarinky do okna, aby ho popohnal.

Sám se potřeboval soustředit, a tak se uchýlil na smíchovskou usedlost Bertramka manželů Duškových. V zdejší zahradě se zachoval kamenný stůl, u nějž měl Mozart komponovat. To ale není stolek, který hledáme.

Mozart v Praze

Štupartská ulice v Praze kousek za Prašnou bránou

Onen dřevěný kus nábytku, sloužící především k odkládání pohárů a hře v karty, patřil k dějišti Wolfgangových nočních tahů na Starém Městě pražském. Kde přesně stával, na to není snadné odpovědět.

Hovoří se o tzv. špitálské hospůdce. A míní se tím prostory související s dnes už neexistujícím Štupartským domem kousek za Prašnou bránou. Historie tohoto kousku zmizelé Prahy je poměrně spletitá. Ve Věstníku obecním Královského hlavního města Prahy z roku 1911 čteme:

Dějiny a zvláštnosti domu čís. Pop. 648-I. v ulici Štupartské. (…) Dle mínění Tomkova náležel tento dům počátkem XIV. století slavnému řádu templářskému, jemuž tou dobou patřil kostel a klášter sv. Anny a sv. Vavřince v ulici Liliové. Po zrušení tohoto řádu na počátku XV. století přešel dům v majetek Bekyní, sdružení dívek, které tu společně bydlely a život trávily v nábožném rozjímání. I tento řád zašel za válek husitských a budova pak přešla do vlastnictví soukromého. (…)“

„V této době sahal dům až do ulice Celetné a nesl jméno svých prvých majitelů, stejně jako celé místo, které zachovalo si do dnes název V Templu, ač později se tak říkalo jen domům v ulici Templové, kdežto nárožní dům proti kostelu sv. Jakuba byl zván U Tří králů, později Fardašovský. V r. 1610 koupil tento dům cech krejčí staroměstských od Michala Králíka a zřídil si zde i svoji hospodu čili herberk. Když dům vyhořel a cech neměl peněz na novostavbu, koupil spáleniště v r. 1665 soused Petr Štupart z Löwenthalu. Pak koupila dům obec pražská, kteráž v něm zřídila městský špitál, zvaný zase V Templu, a na straně proti Celetné ulici – kde jest nyní průchodní dům čp. 589 – vystavěla špitální kostel sv. Pavla obrácení.“

Mozart v Praze

Celetná ulice, místo zvané V Templu

Krejčovský herberk, zaniklý při požáru dlouho před Mozartovým narozením, není tím hledaným sklípkem. Čtěme dál:

„V r. 1689 špitál opětně vyhořel a byl pak důkladně opraven. Špitál byl vydržován ze zvláštního fondu, k němuž velikým obnosem přispěl rytmistr a měšťan novoměstský Kopp (…). Špitál však r. 1784 byl zrušen na rozkaz císaře Josefa II., kostelík sv. Pavla prodán a přestavěn na nynější dům čp. 589, ostatní pak část domu čp. 648 téměř současně koupil staroměstský měšťan Martin Koppmann, po němž dosud nazývá se protější budova se zahradou Koppmanka. V době té vznikla zde známá vinárna, navštěvovaná předními umělci, jejímž denním hostem za svého pobytu v Praze byl slavný W. A. Mozart.“

Jam session s Copánkem

Heureka! Správnost tohoto zdroje potvrzuje spisovatel a ředitel knihovny Národního muzea Václav Řezníček. Ve svých Obrázcích ze staropražského života, uveřejňovaných roku 1913 v Národní politice, píše:

„U Prašné brány v Celetné ulici byl hojně hledaný veliký hostinec U Zlatého anděla, slynoucí čistotou a pohodlím. Hned vedle něho byl hostinec V Templu, mající velikou síň se dvěma billardy. Za Zlatým andělem až ke chrámu sv. Jakuba rozprostírající se skupina domů a zahrad, tak zvaná Koppmannská zahrada, byla majetkem zámožné rodiny Koppmannovy. (…) Ve stinné Koppmannské zahradě byly kuželníky a v létě hrávala tam hudba. V zimě ve večeřadle po dlouhá léta produkoval se pražský typ, copatý harfeník, pro něhož prý Mozart komponoval mottet.“

Poměrně známá historka o muzikantovi, jemuž Wolfgang Amadeus věnoval drobnou skladbu (kterou pak populární lidový umělec s úspěchem hrával po lokálech), bývá situována i do Nového hostince v Celetné ulici. Ale pokud se udála, pak to asi bylo trochu jinak.

Při svém tahu noční Prahou Mozart v místech za Prašnou bránou uslyšel harfeníka, jenž z hlavy improvizoval celé kusy Figarovy svatby. Údajně ho pozval do svého pokoje v hostinci U Tří zlatých lvů, kde mu na klavír přehrál krátký okamžitý nápad.

Harfenista, z nějž se vyklubal ostřílený pouliční umělec Hofmann, zvaný Copánek (podle jeho staromódního copu), na tento motiv bez váhání vymyslel variaci a rozvedl ho tak, že se Wolfgang nestačil divit. Podle jiné verze Mozart harfeníkovi složil a věnoval hned dva kusy, pochod a gavotu, které si Hofmann nikdy nezapsal do not, aby mu je jiní hudebníci neukradli.

Český hudební slovník osob a institucí informuje, že hráč na bezpedálovou harfu Hofmann (vlastním jménem Josef Häusler či Haisler) zaujal Mozarta svými variacemi na Figarovu píseň Sbohem dáš, zanecháš. Skladatel mu za odměnu zahrál a věnoval téma k těmto variacím, jež si „na místě vymyslel“.

„Kterýsi Mozartův ctitel jej v hostinci při Häuslerově hře přepisoval do not,“ dozvídáme se, „a posléze sdělil svému příteli, klavíristovi a komponistovi Johannu Petru Pixisovi. První notový zápis Mozartova tématu je obsažen v dopise, který psal 29. 10. 1827 o této věci houslista a profesor pražské konzervatoře Friedrich Wilhelm Pixis svému bratru J. P. Pixisovi do Paříže.“

Mozart v Praze

Hostinec U Tří zlatých lvů na Uhelném trhu

Připadá vám to jako přesto nějaká z nových pověstí pražských? Dobrá. Připusťme, že příběh o harfeníkovi je typickým příkladem lidové tvořivosti a že sporná je i existence stolu, ze kterého neposedný Mozart ulamoval třísky, aby se s nimi mohl šťourat v zubech.

Ale co potom s článkem z Národní politiky, publikovaným 8. září 1911, tedy v době asanace Starého Města, kdy byl spolu s mnoha jinými objekty zbourán i zasloužilý dům U Štupartů?

„Starobylý dům U Štupartů rozpadá se pozvolna pod krumpáči dělníků, aby udělal místo novým domům činžovním a nové ulici, jež má uleviti čilé frekvenci ulice Celetné,“ informuje deník o vpravdě unikátním nálezu.

„Taktéž bourají se sousedící staré domy s průčelím proti Koppmance. Zde v jedné přízemní místnosti nalezen byl starý německý nápis: ZDE SEDÁVAL SLAVNÝ HUDEBNÍ SKLADATEL MOZART, PÍVAL ZDE VÍNO A POJÍDAL ŘÍZKY. Byla to poslední upomínka na bývalou vinárnu, jako oblíbený útulek Mozartův.“

V té době už asi po nějakém malém stolku „z měkkého dřeva“ byla dávno věta. Přesto i on byl prokazatelně nějaký čas k vidění, aspoň podle další zprávy z časopisu Dalibor. V článku z 10. června 1960 stojí:

„Pan G. Fr. Janoušek, továrník strojů, dá v Mozartově sklepě, jenž nyní průmyslu za oběť padne, na onom místě, kdež druhdy W. A. Mozart sedívával, mramorovou tabuli na zeď připevniti. Tato tabule obsahuje památní básně v češtině a němčině, z nichžto první takto zní: Kde Mělničiny svatý tok ved bohotvornou muže ruku, že plnil srdce soucitem v nejkrásším touhy čarozvuku, kde síla vzešla k Don Juanu a Don Juanem hudbě den, ten Božský kruh buď na vše časy památkou věčnou posvěcen.

Od Janouška po Kellnera

Gabriel František Janoušek, majitel strojní továrny v Praze, založil s Angličanem Alexandrem Beattiem Anglo-českou kamenouhelnou společnost. V okolí Lán na trase koněspřežné dráhy otevřel několik dolů a vedl si tak úspěšně, že si mohl dovolit koupi dejvické usedlosti Hadovka.

Poté co zabral prostory za Prašnou bránou pro své dílny, chodili snad zájemci obdivovat nevšední artefakt právě na Hadovku? Jiné zprávy o Mozartově stole nemáme.

Mimochodem, v roce 2017 se „zámeček“ Hadovka měl stát součástí soukromého gymnázia Open Gate, realizovaného nadací Educa miliardáře Petra Kellnera a jeho manželky Renáty. Od projektu bylo nakonec upuštěno a teď na Hadovce sídlí soukromá nadstandardní klinika Canadian Medical. Před válkou tu ustájil své koně herec Vlasta Burian, bydlící v nedaleké ulici Kadeřávkovské.

Mozart v Praze

Dejvická usedlost Hadovka

To vše je jistě zajímavé – jenže kam se poděl Mozartův stůl? A tajemstvím zůstává i Mozartův sklep. V dobových článcích a knihách je nazýván vinárnou U Starého studenta. Můžeme tuto podzemní vinárnu ztotožnit s vinárnou v Koppmannské zahradě? Snad.

Šenkýřem byl skutečně zběhlý student filozofie, a jeho ženě, která se vedle obsluhování ráda mísila do hovoru učenějších hostů, se pro její výřečnost říkalo paní Logika.

Vypráví o tom jak Julius Skarlandt ve své „skizze k novele“ Když byl Mozart v Praze hostem (příloha Národní politiky z 20. března 1927), tak Eduard Herold v nepříliš strhujícím románu Čertova krčma (Štupartský dům v Praze) z roku 1874. Ten ostatně mluví jasnou řečí: „Dům (…), který v XVII. století špitalským hostincem jmenován byl, jest nynější budova u Koppmannů neb také Mozartův sklep.“

Vzezření místnosti líčí Herold takto:

„…jizba nízká se stropem silně klenutým… Dva neb tři dubové stoly a přiměřený k nim počet židlic, pak skříň též dubová valného objemu a zelená veliká kamna v koutě – to bylo vše, co oko tam spatřilo. Uprostřed levé stěny byly druhé dveře, vedoucí do jiné, prostrannější světnice, v níž obyčejní hosté pražští a zvláště norimberští vozkové nápojem paní Logikou prodávaným se občerstvovali. První jizba nazývala se vůbec študýrnou, jsouc určena pro vznešenější a každodenní společnost…“

Tolik tedy historické prameny. Není pochyb o tom, že Wolfgang Amadeus Mozart na svých toulkách Prahou při čekání na libreto k opeře Don Giovanni navštívil nejeden podnik a poseděl u nejednoho stolu. A třeba vůbec neexistoval žádný Mozartův stůl…

Ale přesto: neválí se někde v suterénu nebo na půdě hnijící kus dubového dřeva, skromná památka na místo, kde geniální tvůrce „píval víno a pojídal řízky“?

Akční letáky