Leteckou uniformu nedobrovolně vyměnil za gumové holínky, kalhoty, plášť a ohromný klobouk s širokou krempou. Vše bylo z gumy, aby se hornický oděv dal lehce očistit. Antonín Zelenka nechtěl přistoupit na komunistickou doktrínu, dokonce se proti ní stavěl šířením protirežimních letáků. Skončil za to na uranové šachtě v jámě Ležnice na Sokolovsku. Vždy, když se muži podobní rybářům vrátili na denní světlo, přinesl jim pohled do krajiny nesmírnou úlevu. Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro ten den konec.

Antonín měl tyhle chvíle po dlouhé a namáhavé šichtě rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil plíce od smradu důlní chodby. V tom uslyšel motor letounu. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“, tenkrát nelétal. Antonínu Zelenkovi se tento moment vryl hluboko do paměti. Dodnes mu připomíná nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl za sebou nalétány stovky hodin, přesto mu vzdušné toulky zůstaly zapovězeny.

Je to můj život!

Matka dojila krávu, čerstvý maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů v Británii. Také úcta k demokracii byla u Zelenků samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.

„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdy nikdo vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Je to rouhání,“ vzpomíná Antonín Zelenka, jak si na rodičích vyvzdoroval milované létání. Jeho rodiče nakonec přihlášku na leteckou akademii v Hradci Králové podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k testům, které úspěšně složil. Do armádního letectva nastoupil 1. října 1945. O letadlech už hodně věděl, za války byl nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.

Nejlepšími učiteli na akademii byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. „Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás jak uhnout i jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem,“ vypráví Zelenka. Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“ a právě na těch se mladí akademici učili létat.

Prdelatá Marta


Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Za normálních okolností by Antonína čekala prestižní kariéra vojenského pilota, jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji. Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám Tomáše Garrigua Masaryka. S úctou a respektem vzhlíželi ke svým učitelům, bývalým pilotům britského královského letectva.

Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali, aby jim s tím pomohl. Souhlasil. „Gottwaldova žena se jmenovala Marta. Vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené,“ vypráví Zelenka. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen takovou legrací. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější a závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.

Voda ze záchodu


Antonín dodnes pročítá vyšetřovací spisy, protokoly z výslechů a všechny archivní materiály, které se mu po roce 1989 podařilo k vlastnímu případu nashromáždit. Stále si však není jistý, zda byl obětí provokace, promyšleného zátahu na armádní důstojníky, nebo jen shody nepříznivých okolností a nešťastných náhod. Jisté je, že večer 9. dubna roku 1949 vtrhli k Zelenkům ve Vladislavi agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství a odvlekli Antonína k vozu před chalupou. Matka plakala, děda těm chlápkům hrozil pěstí a všichni se třásli hrůzou. „Vezou Tondu na Sibiř,“ děsili se, zatímco auto mizelo do tmy.

Antonína ale čekala jiná, ne o moc lepší, budoucnost. Jako první přišli výslechy a bití v Masarykových kasárnách v Brně, poté věznění na Špilberku a Pankráci. V cele na Pankráci, kde nebylo co pít, čekal na hlavní líčení před vojenským soudem. „Pili jsme vodu ze záchodu. Nic jiného k pití tam nebylo. Jen ta voda ze záchodu. Ešus se dal na přítok do mísy a takhle jsme chytali vodu, kterou jsme pili,“ vypráví Antonín. Za „spolčování proti republice“ dostal osm let vězení a nucené práce v dolech.

Voda a smrad


„Nebylo tam nic. Žádné vyztužení, žádná bezpečnost, jenom holá skála. Neopracované kamenné stěny. Šířka chodby byla akorát pro jeden důlní vozík a dva lidi, na každé straně jednoho. Všude byla jenom voda a také smrad. Po každém odstřelu zůstaly ve štole plyny, nebylo tam žádné větrání. Podmínky opravdu vražedné,“ vzpomíná Antonín na chodby v jámě Ležnice, která byla součástí uranových dolů Jáchymov.

V dolech strávil Antonín Zelenka dlouhých 5 let, přesně do doby, než přišla po smrti Klementa Gottwalda amnestie. Na jaře 1954 byl propuštěn na svobodu. Vrátil se do rodné Vladislavi, nechtěl tam ale zůstat dlouho. Jako mukl z Jáchymova měl větší šanci na nový život někde ve městě. Sehnat slušnou práci bylo pro politické vězně téměř nemožné a v rodném kraji, kde ho všichni komunističtí papaláši dobře znali, už vůbec ne.

Tak se Antonín Zelenka dostal do Opavy, kde získal práci účetního v Okresním stavebním podniku. V Opavě také žije dodnes. Oženil se tam, založil rodinu a ve volném čase se věnoval hudbě. Hraje výborně na klavír a varhany.

Na otázky, jestli někdy plakal, když mu bylo zle, odpovídá rehabilitovaný plukovník ve výslužbě bez váhání: „Nikdy. Mukl nesmí mít emoce. Mukl s emocemi by nepřežil, musel by se zbláznit. Kdybych věděl, že budu sedět pět roků, možná by tam nějaké byly. Ovšem víra, že to praskne a že se dostanu domů, ta prostě všechny emoce anulovala.“

Autoři: Tomáš Netočný, Mikuláš Kroupa

Celoživotní vzpomínky Antonína Zelenky jsou zpřístupněné v digitální sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Jsou to většinou drobní donátoři, kteří projekt podporují menší částkou každý měsíc. Pomozte i vy! Jak na to se dozvíte zde. Děkujeme!

Z Paměti národa vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Příběh Antonína Zelenky si můžete poslechnout v sobotu 19. května od 21h na Radiožurnálu.