Na některé archeologické senzace historikové marně čekají už staletí – jako třeba na nález hrobu legendárního vládce Alexandra Makedonského nebo na objev Atlantidy. A jindy se štěstí usměje docela nečekaně.

Jako právě před pětadvaceti lety, 19. září 1991, když dva němečtí turisté, manželé Erika a Helmut Simonovi, zabloudili při náročné túře po Ötztalských Alpách na pomezí rakouských a italských Tyrol.

Při sestupu ze sedla Hauslabjoch zcela náhodně sešli ze značené cesty a uviděli z ledu trčet zmrzlé lidské tělo. Přivolaní záchranáři i policisté si celých pět dní mysleli, že jde o nedávno zesnulého horolezce. Teprve pak archeolog Konrad Spindler z Univerzity Innsbruck zjistil, že nalezená mumie je stará několik tisíc let.

Ötzi, jak se vzácně dochovanému tělu člověka z doby měděné začalo říkat, se vlastně podruhé narodil. Zatímco svůj první život přibližně mezi lety 3259 až 3105 př. n. l. zasvětil lovu, bojování a čilému pohybu v horském terénu, teď za sklem mrazáku v Jihotyrolském archeologickém muzeu v Bolzanu radikálně přepisuje učebnice dějepisu.

Stejnou roli sehrály v moderní době i jiné převratné nálezy jako třeba čínská Terakotová armáda (1974), vrak švédské lodi Vasa (1956), hrobka faraona Tutanchamona (1922), pozůstatky pračlověka v Neanderthalu (1856), kumránské svitky (1947) nebo zbytky starověkých Pompejí (1748) či Tróje (1872) – (více viz fotogalerie slavných, očekávaných a padělaných nálezů). Ötzi však nad nimi přece jen vyniká – pohled do jeho tváře a na jeho zachovalé ošacení a nástroje oživuje pravěký svět, který jsme dosud neměli šanci zahlédnout.

Dokonalejší, než jsme mysleli

Unikátní nález vědci prozkoumali mimořádně důkladně. A co zjistili? Potvrdilo se, že lidé doby měděné ze 4. tisíciletí př. n. l. jedli maso zvířat (kamzík, jelen, koza), ale také obilí, kořínky a ovoce. Trpěli střevními parazity (hlísnice) a byli alergičtí na mléko.

Mimochodem, podle stravy je zřejmé, že Ötzi pocházel z italské strany Alp – byl tedy prvním známým Italem.

Své tělo pak pravěcí lidé zdobili tetováním – Ötzi měl po těle 61 potetovaných míst. Existují hypotézy, že mohlo jít i o léčbu od bolesti, tedy o akupresuru nebo akupunkturu, což by významně posunulo nejstarší výskyt této metody, datovaný dosud do roku 1000 př. n. l. v Číně.

Převratný je i soubor sedmi desítek předmětů, tvořících Ötziho oblečení či výbavu. Měl totiž na sobě plášť vyrobený z tkané trávy a kabát, opasek, pár přiléhavých kalhot, bederní roušku a boty, to vše z usní z různých kůží a kožešin. Nosil i čepici z medvědí kožešiny s koženým řemínkem.

Rekonstrukce živého ÖtzihoAutor: Archiv

„Ötzi měl na nohou trekingové boty," ocenil důmyslnou pravěkou obuv docent Petr Hlaváček ze zlínské Univerzity Tomáše Bati, který byl jako jediný Čech členem týmu zkoumajícího mumii. Boty podle něj byly zajímavé zejména z hlediska surovin, protože se skládaly ze tří druhů kůže, lýka a byly vycpané slámou. Pozdější Hlaváčkovy pokusy překvapivě ukázaly, že právě sláma hřála pravěké lidi při chůzi v zimě daleko lépe než dnešní alpinistická obuv!

Podle Hlaváčkova zjištění Ötziho obuv vyráběl levák, přičemž Ötzi prokazatelně levák nebyl. Vyplývá z toho další objev, že v době měděné už existovali specializovaní řemeslníci, například „ševci", což dosud historikové vylučovali.

Místo nálezu Ötziho (značeno červeně)Autor: Archiv

Jihoevropan s boreliózou

Vlastně se dá říci, že díky Ötzimu dnes víme, že dávní lidé byli skvěle vybavení pro pobyt ve velehorách. Jejich výbava by obstála i dnes.

Posuďte sami. Ötzi měl s sebou dýku s pazourkovou čepelí, krosnu z prutů a kůží, luk z tisu a kožený toulec na šípy, síť na chytání zajíců, provázek z lýka, křesadlo a pyrit k rozdělávání ohně a dokonce i jakousi lékárničku. Přesněji řečeno – měšec se zásobou sušeného masa, plod trnky jako zásobu vitamínů a dva kusy choroše, který má antibiotické účinky.

Zatímco vrcholem Ötziho vybavení byla měděná sekyrka, pak špičkou komplexního zkoumání unikátní přírodní mumie byla genetická analýza DNA. Tou se prokázalo, že geneticky má Ötzi nejblíže k dnešním Jihoevropanům, konkrétně k dnes izolovaným populacím Korsičanů a Sardů. V jeho genech byla dokonce přítomna sekvence DNA Borrelia burgdorferi, což znamená, že tyrolský pračlověk je nejspíš prvním známým člověkem s lymskou boreliózou.

Tohle všechno dnes – mimo jiné – víme díky unikátně zachovalému „ledovému muži" z Alp. Možná víc než vědecké informace či přepisování učebnic dějepisu však znamená zážitek – v Jihotyrolském muzeu se dnes zkrátka můžeme dívat do tváře člověku starému pět tisíc let. To je jako dotyk nesmrtelnosti, z něhož se nám může točit hlava nebo naskakovat husí kůže.

Některé další nálezy, které přepsaly historii

Pompeje (1748)

Šestnáct století bylo považováno za ztracené starořímské město Pompeje, které roku 79 n. l. zničila erupce vulkánu Vesuv. Teprve roku 1748 bylo vykopávkami potvrzeno, že pod jižními svahy sopky se jako zázrakem zachovalo pod silnou vrstvou popela téměř celé starověké město. Postupně byly objeveny vzácné fresky, mozaiky a fragmenty lidských postav, což převratně umožnilo detailně poznat a popsat život i kulturu římské společnosti.

Bájný pták Moa (1839)

Po příchodu na Nový Zéland v roce 1770 slyšeli první Evropané od domorodých maorských lovců příběhy o ptácích velkých jako žirafa, kteří prý kdysi žili v jejich zemi. Nevěřili. Až roku 1839 zakoupil sir Richard Owen od obchodníků úlomky kostí neznámého živočicha. Podrobným průzkumem bylo roku 1843 potvrzeno, že jde o kosti obřích nelétavých ptáků Moa, příbuzných pštrosům. Roku 1986 byl potom v jedné novozélandské jeskyni objeven i zachovalý obří pařát ptáka Moa.

Neandertálec (1856)

V roce 1856 objevil profesor Carl Fullroth při jedné ze svých procházek v údolí Neanderthal u německého Düsseldorfu zbytky lidské kostry. Ty se pak staly prvními prozkoumanými fosiliemi pravěkého člověka, což spolu s Darwinovou teorií vývoje zcela změnilo pohled na pravěkou minulost.

Trója (1872)

O objevení bájné Tróje se často mluví jako o největším archeologickém objevu všech dob. Jistě i proto, že velmi silný je sám příběh německého objevitele Heinricha Schliemanna, jdoucího tvrdošíjně za svým snem z dětství. Faktem ale je, že nález starověkého města Trója v severozápadním Turecku potvrdil pravdivý základ Homérova eposu Illias i desetiletých válek mezi Řeky a Trójany.

Tutanchamonova hrobka (1922)

Anglický archeolog Howard Carter objevil roku 1922 v Údolí králů v Egyptě hrobku málo významného faraona Tutanchamona (1333–1323 př. n. l.). Přesto se jednalo o velevýznamný objev: nejprve bylo nalezeno 3500 vzácných předmětů, dokumentujících dávný život v Egyptě, a roku 1925 byla objevena i zachovalá mumie samotného Tutanchamona. Bohatství pokladu výrazně posunulo představy o nedochovaných pohřebních výbavách faraonů, kteří byli významnější než Tutanchamon.
Mimochodem, nález mumie inspiroval sovětské komunisty, kteří nabalzamovali tehdy čerstvou Leninovu mrtvolu podle staroegyptských receptur.

Věstonická Venuše (1925)

Objev Věstonické Venuše týmem Karla Absolona v roce 1925 vyvrátil do té doby rozšířenou domněnku, že keramika nebyla v době paleolitu ještě známa. Soška nahé ženy z pálené hlíny, datovaná do mladšího paleolitu z let 29 000 až 25 000 př. n. l., je nejstarší keramickou soškou na světě.

Nejstarší česká věta (1936)

Psal se rok 1936, když byl na zakládací listině kapituly litoměřické z roku 1057 identifikován český přípisek z počátku 13. století a prohlášen za nejstarší česky psanou větu. „Pavel dal jest Ploskovicích zem'u, Vlach dal jest Dolás zem'u bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu," zní doslova. Je to dosud nejstarší doklad o existenci a podobě českého jazyka.

Kumránské svitky (1947)

Náhodný nález tří beduínů v Kumránské jeskyni u Mrtvého moře v roce 1947 se stal světovou senzací. Archiv starověkých svitků totiž obsahoval biblické texty z doby kolem začátku našeho letopočtu. Objev zásadně osvětlil jazykové i náboženské poměry v té době a měl převratný význam pro poznání kořenů judaismu i křesťanství.

Loď Vasa (1956)

Jako kdyby ji postavili včera – tak vypadá vrak švédské královské lodi Vasa, která je dnes k vidění ve speciálně postavené budově muzea ve Stockholmu. Vasa přitom ztroskotala už v roce 1628, hned na počátku své první plavby. Po třech stoletích ji v roce 1958 objevil soukromý průzkumník Anders Franzén a roku 1961 byla vyzdvižena. Stala se jedinečným dokumentem námořního válečnictví v době třicetileté války.

Čínská Terakotová armáda (1974)

K nálezu, který je dnes považován za osmý div světa, došlo náhodou. Roku 1974 se rolníci poblíž čínského města Si-an propadli při kopání studny do starověké chodby, kde spatřili kamenné vojáky. Později se ukázalo, že jde o mauzoleum Prvního císaře ze 3. století př. n. l. Nalezeno bylo postupně na 8 tisíc kamenných soch vojáků v plné zbroji. Hrobka samotného císaře ovšem dodnes nalezena nebyla.

Relikviář sv. Maura (1985)

Za jeden z největších českých objevů je považován nález románského relikviáře sv. Maura na zámku v Bečově nad Teplou v roce 1985. Po korunovačních klenotech jde o druhou nejcennější památku v ČR. Relikviář má i evropský význam – je jedním ze tří posledních svého druhu na kontinentu a dokumentuje mimo jiné vyspělost klenotnické práce západoevropských umělců na počátku 13. století.

Fotosnímek Konstancie Mozartové (2005)

V roce 2005 byla v bavorském Altöttingu nalezena kopie daguerrotypie (předchůdkyně fotografie) z roku 1840, na níž bavorský Státní úřad kriminálního vyšetřování identifikoval Konstancii Mozartovou, tehdy sedmaosmdesátiletou bývalou manželku hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta. Snímek vznikl pouhý rok po vynálezu daguerrotypie a jeho objev umožnil nečekaný vhled do Mozartovy rodiny.

Hrob a tělo Richarda III. (2012)

Celých 530 let nikdo nevěděl, kde byl pohřben anglický král Richard III., který zahynul roku 1485 na bitevním poli u Bosworthu na konci krvavé války růží. Až když britští archeologové našli roku 2012 pod parkovištěm v Leicestru kosterní pozůstatky, začalo se uvažovat, že by mohly patřit panovníkovi. Testy, porovnávající Richardovu DNA s DNA jeho dnešních potomků, to potvrdily a král byl poté slavnostně pohřben v katedrále v Leicesteru.

Jiné nálezy mumií v Evropě

Ötzi je sice nejstarší, ale nikoli jediná mumie, která byla nalezena v Evropě. Samozřejmě není řeč o desítkách záměrně mumifikovaných těl třeba řádových bratří kapucínů (Klatovy, Brno) nebo význačných politiků (Lenin, Gottwald). Veřejnost v minulých desetiletích vzrušily i objevy výtečně dochovaných pravěkých těl z rašelinišť v Dánsku a Anglii.

Tollundský muž

Po celá staletí byla v dánských bažinách při těžbě rašeliny nacházena četná mrtvá těla, ale nikoho nenapadlo, že jde o pravěké lidi. Až v roce 1950 bylo u Tollundu nalezeno nebývale zachovalé mužské tělo, které archeologové označili za muže z doby železné, který zemřel asi před 2000 lety. Zemřel násilnou smrtí, patrně při krvavém rituálu během zimního slunovratu. Po prostudování se odborníci rozhodli zakonzervovat jen hlavu, která je mimochodem jednou z nejlépe zachovalých hlav pravěkého člověka.

Lindowský muž

Tělo patrně druidského prince z Irska, zvaného Lovernius, bylo nalezeno v roce 1984 v rašeliništi u Manchesteru v Anglii. Také on byl obětován, dokonce trojím usmrcením. Muž zemřel kolem roku 60 n. l.

Lindowská žena

V roce 1983 bylo v močálu u anglického Manchesteru nalezeno torzo přirozeně mumifikovaného těla ženy. Zpočátku se policie pustila do vyšetřování vraždy a dokonce jeden muž se na základě nálezu přiznal k vraždě své manželky. Výzkum však později ukázal, že pozůstatky jsou staré až 2 tisíce let. Dotyčný muž chtěl vzít urychleně své doznání zpět, ale už to nešlo a byl odsouzen, přestože se tělo jeho ženy nikdy nenašlo.

Grauballský muž

Další z dánských mumií z bažin byla objevena v roce 1982. I v tomto případě se původně myslelo, že jde o tělo místního těžaře rašeliny, teprve později výzkum prokázal stáří mumie až 2000 let.

Na co historikové čekají

Zatímco některé významné památky byly v minulosti ztraceny nenávratně (třeba starověký maják na ostrově Faros u egyptské Alexandrie nebo shořelý česky psaný rukopis české Bible drážďanské z roku 1360, u jiných historikové dodnes doufají, že se jednou najdou.

Jantarová komnata

Už 70 let je nezvěstná tzv. jantarová komnata, kterou za druhé světové války ukořistilo v Sovětském svazu nacistické Německo a vystavilo ji na zámku v Königsbergu, dnes ruském Kaliningradu. Místnost zdobenou jantarem nechal na přelomu 17. a 18. století zhotovit pruský král Fridrich I., ale roku 1716 ji věnoval ruskému caru Petru Velikému. Dvě stě let se pak komnata nacházela v Kateřinském paláci v Carském Selu poblíž Petrohradu. Od roku 2003 je tam vystavena věrná kopie komnaty, poválečný osud ztraceného originálu zůstává tajemstvím.

Insignie Karlovy univerzity

Od druhé světové války nejsou k nalezení ani originály historických insignií Karlovy univerzity, jako jsou zakládací listina Karla IV. nebo žezla rektora a jednotlivých fakult. Předměty za války ukryli němečtí okupanti a místem jejich posledního výskytu je Hlavní nádraží v Plzni, kudy je převážel vlak na západ. Nádraží však bylo bombardováno spojenci, a tak se dnes neví, zda insignie byly zničeny, nebo zůstaly pohřbeny v troskách, možná však byly přece jen dovezeny do Německa a tam zůstávají skryty.

Hrob Alexandra Velikého

Už staletí se pátrá po místě posledního odpočinku nejslavnějšího krále starověku Alexandra Velikého. Panovník zemřel roku 323 př. n. l. ve věku 33 let v Babylonu, pohřben však byl údajně v mauzoleu v Egyptě. Další osud ostatků je ale neznámý. Čas od času se sice objeví zprávy, že archeologové objevili Alexandrovu hrobku, například v egyptské oáze Siwa nebo naposledy roku 2014 v severním Řecku, avšak senzace nikdy nebyla potvrzena. Takže se čeká dál.

Atlantida

Na objevení či alespoň rozluštění čeká už staletí i bájný kontinent jménem Atlantida, který popsal starověký filozof Platón. Pevnina s vyspělou civilizací měla ležet kdesi v Atlantiku za Gibraltarem a roku 9600 př. n. l. se měla po mohutném zemětřesení potopit do moře. Vědci dnes Atlantidu ztotožňují s lokalitami Santorini, Kréta či Trója, případně soudí, že Platón psal o vymyšleném ideálním státě. Přesto se na objev Atlantidy pořád čeká.

Nacistický vlak a štěchovický poklad

Nacisty uloupené poklady a archiválie budí dodnes naději, že budou objeveny. Čas od času se proto objeví „zaručené" zprávy, že je na spadnutí nález nacistického vlaku, pohřbeného v nějaké zavalené štole, nebo tzv. štěchovického pokladu ve středních Čechách. Zatím se vždy ukázaly jako plané, ale není vyloučeno, že hledači jednou budou úspěšní. Třeba v bývalých Sudetech se dodnes nacházejí ukryté majetky z doby poválečného odsunu.

Podvodné objevy

Na vlně velkých historických objevů se pochopitelně vezou i podvodníci, kteří vyrábějí falzifikáty a pak s velkou pompou (a komerčním prospěchem) inscenují jejich nález.

Pittdownský podvod

V prosinci 1912 nalezl amatérský geolog a archeolog Charles Dawson poblíž anglického Sussexu úlomky lebky, pazourky a zvířecí fosilie. Vědci jásali, že jde o dlouho hledaný spojovací článek mezi opicí a člověkem, a hominida nazvali „Pittdownský člověk" (Eoantrophus Dawson). V roce 1953 však bylo dokázáno, že šlo o podvod. Dnes se soudí, že motivem Dawsona byl původně nevinný vtip, který se autorovi vymkl z rukou.

Ošklivá Venuše

Dva roky po objevu slavné Věstonické Venuše se roku 1927 přihlásil archeologům jeden sedlák z Horních Věstonic. Oznámil, že už před 20 lety nalezl podobnou sošku při kopání studny na dvoře. Figurka byla vyřezaná z rohoviny a pro svou nevzhlednost dostala název Ošklivá Venuše. Jenže profesor Josef Bayer z Přírodovědeckého muzea ve Vídni záhy odhalil, že jde o falzum – novodobou skulpturu vyrobenou ze starého materiálu.

Mumie z Persie

V roce 2000 vzrušil svět objev mumie, údajně perské princezny z doby před 2600 lety. V Pákistánu ji našla policie při razii mezi pašeráky. Časem se však ukázalo, že odborně mumifikované tělo, zabalené do látky s nápisem „Jsem dcerou velkého krále Xerxése, jsem Rhodugune", je ve skutečnosti staré pouhé dva roky a že žena zemřela násilnou smrtí. Šlo tedy nejen o podvod, ale dokonce o vraždu ze ziskuchtivosti.

Putinovy amfory

Nálezcem historických artefaktů se roku 2011 málem stal i ruský prezident Vladimir Putin. Když se za asistence televizních kamer potopil na Tamanském ostrově pod hladinu Černého moře, mohl ruský lid a s ním celý svět sledovat, jak svalnatá hlava státu vytáhla ze dvou metrů pod hladinou dvě antické amfory. Putin je osobně předal přítomným archeologům a rovnou zvýšil státní dotace na archeologický průzkum v zemi. Už bez publicity se však později potvrdilo podezření: o žádný objev nešlo, protože „nález" byl Kremlem plně zinscenovaný pro média.