V úvodu roku se kariéra plzeňského bojovníka rozlétla do nadoblačných výšin. Z olympiády v Sapporu si přivezl bronz a krátce nato se v Praze stal mistrem světa. Bylo mu třiadvacet let a v československé reprezentaci se udržel, přestože Škodovka hrála ve druhé lize. Nejspíš jako jediný v historii. Bednář už navíc vlastnil bronzy z šampionátů 1969 a 1970, což jen zvyšovalo zájem zahraničních klubů. Nabídka přilétla i ze zámoří. Cesta do světa ze socialistického Československa však vedla jen přes emigraci. Tu Bednář nechtěl a dál válel za plzeňský klub. Jenže přišel 22. listopad a nešťastná chvíle na konci tréninku obrátila hokejistův život naruby.

Osudový úraz

„Končili jsme trénink a dali si ještě zápas o 'pětku'. Měl vždycky grády,“ vrací se Bednář v čase. „Někdo vystřelil, já vložil do rány hokejku a puk mě trefil do oka,“ popisuje snad potisící krušný moment. Vážné zranění ho připravilo o rok aktivní činnosti, místo na ledě trávil čas po nemocnicích. Prodělal několik operací, přišel o místo v reprezentaci, a i když mu hrozila ztráta zraku, nevzdal se. „Měl jsem všechno, a najednou nic. Ale nechtěl jsem kariéru zabalit,“ vysvětluje.

Vůle mu nechyběla a „brzy“ byl zpět. „Léčil jsem se rok. Jenže i když jsem se vrátil, tak už to hokejově nebylo ono. Na pravé oko vidím podstatně hůř než na druhé, ale co naděláte. Možná jsem o dost přišel, jenže takové věci se nedají ovlivnit. Jasně, že člověka občas napadlo coby kdyby, ale podobné úvahy nemají význam,“ podotýká s nadhledem Bednář.

Špatný bruslař

Narodil se v Berouně, vyrůstal v obci Rpety u Hořovic, ale pak se s rodiči přestěhoval do Plzně a propadl hokeji. Tedy napoprvé ho nevzali. „Řekli, že neumím bruslit pozadu,“ vypráví. Za pukem se honil dál na přírodních pláccích na periférii města. Na naléhání spolužáka to zkusil znovu. „Dobře to dopadlo. Hned jsem vyfasoval výzbroj, svůj první dres, takový žluto-modro-bílý s číslem čtyři,“ vybavil si Bednář.

Později proslavil triko s číslem devatenáct, které je nyní zavěšené pod stropem plzeňské haly mezi dresy největších osobností západočeského klubu. Hokej se pro Bednáře stal vším. „Znal jsem jen stadion a volné bruslení. Jak jsem mohl, tak jsem bruslil,“ vypráví.

Kvůli hokeji nestihl ani taneční. Zápal a píle ale přinášely ovoce. Mladý bek se brzy ocitl v mužském áčku. Škodovka zrovna na tři roky vypadla z prvoligové scény a šikovný obránce se k vyztužení defenzivy hodil. V Plzni se tehdy formovala silná generace. Bednářovým vrstevníkem v týmu byla mj. další pozdější opora Bohuslav Ebermann. Na vojně v Dukle Jihlava se Bednář rozlétl naplno.

Pozičně výborně hrající bek se na Vysočině stal dvakrát mistrem republiky a odrazil se odtud do reprezentace. S československou dvacítkou se stal mistrem světa a prosadil se i do áčka. V obrovské konkurenci, kterou představovali borci jako Jan Suchý, Josef Horešovský, Oldřich Machač nebo František Pospíšil. A hrálo se jen na pět beků.

Vrcholy kariéry

Jestliže světový titul z Prahy bere Bednář jako největší sportovní úspěch, tak stejně si považuje účasti na olympiádě v Sapporu. „Už jen to, že jste mezi nejlepšími sportovci světa. Navíc se hry konaly v Japonsku, což bylo hodně exotické. A i když hokejová generalita brala třetí místo jako neúspěch, my hráči jsme si bronzu vážili,“ říká.

Čechoslováci v Sapporu porazili Polsko, Finsko i Švédy, nestačili na sovětskou sbornou, ale překvapivě také na výběr USA. „Věděli, co na nás platí. Řezali to a my jsme se s tím nesrovnali. Stálo nás to stříbro, protože na Rusáky jsme v Sapporu neměli,“ uznává i po letech Bednář. Přitom právě souboje s reprezentací Sovětského svazu, který po roce 1968 okupoval Československo, byly pro hokejisty i jejich příznivce hodně emotivní. „Měli jsme šanci, jak jim ponížení vrátit. Lidi to cítili stejně a každé vítězství nad Rusáky pořádně slavili.“

Po ukončení hráčské kariéry se Bednář vrhl na trenérskou dráhu a věnoval se převážně výchově mladých. Vedl českou osmnáctku i dvacítku a rukama mu prošla řada současných reprezentantů. Ačkoliv v říjnu oslaví sedmdesátiny, u hokeje zůstává dál. „Je to můj život,“ tvrdí.

V Třemošné u Plzně připravuje tým šesté třídy a zároveň áčko Meteoru v krajském přeboru. Pokud mu to trenérské vytížení dovolí, pochopitelně si nenechá ujít hokejové zápasy na probíhající olympiádě v Pchjongčchangu. Českému týmu přeje zisk medaile. „Při neúčasti hráčů z NHL je turnaj otevřený. Těžko tipovat, ale jakákoliv medaile by byla úspěchem. Škoda, že se zranil Milan Gulaš, který měl fantastickou formu. Nároďáku i potom Plzni v play-off bude chybět,“ podotýká člen Klubu olympioniků a Síně slávy českého hokeje.

Vladimír Bednář
Narozen: 1. října 1948 v Berouně
Kariéra liga: Škoda Plzeň (1969 1982), Dukla Jihlava (dva tituly mistra republiky 1968, 1969), celkem 407 utkání, 19 gólů
Zahraničí: Stjernen-Frederikstad (Norsko), Partizan Bělehrad (tehdy Jugoslávie, dva tituly mistra země)
Reprezentace: mistrovství světa 1969 (bronz), 1970 (bronz), 1972 (zlato); olympijské hry 1972 (Sapporo, bronz). Celkem 65 zápasů, 3 góly