Není se čemu divit: tehdy totiž při slavnostním zahájení nesl českou vlajku. „To byl krásný okamžik. Původně se mělo této pocty dostat Katce Neumannové, jenže den po ceremoniálu měla závodit, a tak to musela odmítnout. Já to přijal s radostí,“ vzpomíná Buchta. Před zahájením prý byl snad ještě nervóznější než před závody. „Bál jsem se, abych něco nepokazil. Přitom ono se to ani snad nedá,“ usmívá se bývalý reprezentant. „V každém případě bych to přál každému sportovci, je to nádherné.“Právě na asijský kontinent (a na Japonsko) má zvláštní vzpomínky.

Ocenil zejména výbornou organizaci a připravenost pořadatelů. Leč vlastní výkony ho nepotěšily. „Já už tehdy věděl, že to bude má poslední olympiáda. Bral jsem to jako vrchol kariéry. Bohužel jsem nemohl prodat úplně vše, co ve mně bylo. Na obou závodech klasickou technikou jsme lyže totálně promazali,“ posteskne si. Náladu mu vylepšilo aspoň třinácté místo ve volné padesátce, Buchta totiž platil hlavně za výborného klasika. „To byl super výsledek, protože více jsem si věřil v klasice, kde jsem chtěl vklouznout aspoň do desítky.“

Když mu však někdo připomene Nagano, vybaví se mu hlavně zlatý český hokejový zázrak. „To byl skvělý zážitek. Viděl jsem všechny naše zápasy kromě finále, protože to jsem sám závodil zrovna na padesátce,“ zavzpomíná Buchta. Naopak chudá olympiáda na zážitky z ostatních sportů byla hned ta jeho první, v Albertville 1992. „Sporty byly od sebe hodně izolované. My běžci a biatlonisté jsme bydleli mimo olympijskou vesnici. Do dalších areálů to bylo strašně daleko, nemohli jsme se podívat někam jinam.“

Přesto právě v savojském středisku prožíval jeden z nejemotivnějších okamžiků kariéry. „Třinácté místo v klasické třicítce jsem odjel na lyžích od Gundeho Svana (čtyřnásobný olympijský vítěz a sedminásobný mistr světa pozn. autora). To byl zážitek. Vůbec to nemusel dělat, ale udělal. Hvězda lyžování Svan půjčila lyže ‚nějakému‘ Buchtovi,“ směje se sportovec z Fryšavy. Jako nejzdařilejší pak jednoznačně viděl olympijské hry v Lillehammeru. „To byla oslava sportu a běžeckého lyžování zvlášť. Tisíce a tisíce fanoušků podél tratí vytvořily neskutečnou atmosféru pro všechny.“

Soutěžní zápolení ho nenechává chladným ani v Pchjongčchangu a dalších střediscích. „Olympiádu v Koreji se snažím sledovat, co to jde. Samozřejmě dávám přednost hlavně běžeckému lyžování. Tady se podstatně nic nového neděje, pokračuje nadvláda skandinávských závodníků. Aspoň že už nejsou suverénní jen Norové, vyhrávají i Švédi. Na mě ale udělal dojem mladý ruský závodník Spicov, který byl čtvrtý ve skiatlonu a třetí na volné patnáctce a hodně se zlepšili Švýcaři. Dario Cologna vyhrál potřetí v řadě patnáctku, klobouk dolů. Tahle trať mu evidentně svědčí a je mu jedno, jestli se jede klasicky, nebo bruslením,“ uznale pokyvuje hlavou.

Rád ale sleduje i sporty s českými medailovými nadějemi. „Samozřejmě jsem si nemohl ujít Martinu Sáblíkovou při jejím stříbrném závodě. Zajímá mě i biatlon,“ říká. Aby také ne po konci kariéry totiž z tratí nezmizel. V novoměstské Vysočina Areně se stará o to, aby bylo všechno v pořádku při velkých lyžařských a biatlonových závodech. Snad bude moci vidět na vlastní oči v následujících letech vidět hodně českých úspěchů.