Začátkem října 1506 praskají hospody kolem pražského Staroměstského náměstí ve švech. Na náměstí se totiž koná svatováclavský trh, na nějž se sjíždějí obchodníci a návštěvníci nejen z Čech, ale i z Německa a Polska. Hlas zvonu z pražské radnice oznámí takzvaný "friede", tedy období všeobecného míru po dobu trhu.

Zhruba v téže době se v jedné z krčem kolem náměstí sejdou u jednoho stolu dva venkovští šlechtici, čtyřiadvacetiletý příslušník panského rodu Jan z Kopidlna a Cukr z Tamfeldu. A pijí spolu až do večera.

Náměstím zatím obcházejí městští biřici a varují před narušením všeobecného příměří. U většiny šlechticů ale vyvolávají posměch, protože šlechta je přesvědčena, že díky novému zemskému zákoníku, takzvanému vladislavskému zřízení zemskému, nepatří její příslušníci pod městské právo.

Toto zřízení, vydané v roce 1500, bývá považováno za důkaz slabosti Vladislava Jagellonského coby panovníka, protože ve prospěch šlechty významně omezovalo královskou moc. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení její vládce, který případně do jisté míry bral v úvahu i zájmy stavů, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka.

Nový zákoník také šlechtě umožnil, aby získala převahu v politickém boji s městským stavem, neboť mohla díky jeho vydání vystupovat jako "obhájce zákonnosti a starých práv". Města se tak ocitla v defenzívě a musela těžce bojovat o znovuzískání ztracených pozic. A právě ono sílící napětí mezi městským a šlechtickým stavem bylo příčinou, proč jedna obyčejná pitka dvou šlechtických kumpánů začala rychle spět ke katastrofě.

Vražda na tržišti

Vraťme se teď na chvíli do oné hospody ke stolu obou mužů. Zatím nic nenasvědčuje tomu, jaký vezmou události obrat. Když nastane večer, pozve opilý Jan Cukra do svého domu, který rod Kopidlanských drží v Týnském dvoře.

Oba muži si ale nejdou lehnout, protože Jan Cukra neustále ponouká ke kartám.

Cukrovi se nechce, hraje opatrně, ale když ho Jan furiantsky vyzve, že si zahrají o všechny peníze, které u sebe mají, souhlasí a hru vyhraje. Jan mu zoufale vnucuje ještě jednu partii o svého koně, tu už ale Cukr odmítá a posílá svého hostitele spát. V mladém šlechtici vzkypí vztek a vyrazí Cukra ze dveří.

Když se pak druhý den střízlivějící Jan vypotácí na staroměstské tržiště, jako jednu z prvních osob uvidí svého včerejšího pokořitele, jak si domlouvá koupi koně. Zbytkový alkohol v něm povzbudí agresivitu a začne svého spolustolovníka veřejně urážet. Křičí, že je to zloděj, který si kupuje koně za kradené peníze. Cukr si to nenechá líbit: "Chováš se jako maštalíř nebo pohůnek. Jsem dobrý jako ty."

Jan to nevydrží, tasí meč a Cukra probodne. Nebohý pán z Tamfeldu skončí ještě týž den na hřbitově u svatého Linharta.

Jenže onen "friede" odzvoněný z pražské radnice opravdu představuje závazný příkaz všeobecného míru a pokoje na tržišti. A znamená také to, že všechny zločiny, krádeže, výtržnosti a násilí spáchané po tomto znamení propadají podle staroměstského práva náhlému hrdelnímu soudu.

Jan Kopidlanský jako osoba šlechtického stavu sice za normálních okolností spadá výhradně pod pravomoc purkrabského úřadu na Pražském hradě, ale protože spáchal vraždu po odzvonění "friedu", zatknou ho okamžitě městští biřici. Uvězní ho přímo na radnici ve "špince", staroměstském vězení, kde normálně končí tuláci, pouliční pobudové, prostitutky a jim podobní.

Bleskurychlá poprava

Přichází hvězdná chvíle pro staroměstského primase Daniela Rouše. Ten konečně dostane příležitost vybít si své vlastní osobní frustrace ze sílící moci šlechtického stavu. Spolu s přísedícími konšely Janem Hrabětem z Vlkanova, Janem Štolcem a ještě třetím, jehož jméno se nedochovalo, odsoudí Kopidlanského okamžitě k trestu smrti, a aby rozsudek náhodou nestačila zviklat přímluva některého z dalších mocných pánů, nechá rytíře ještě týž večer na Staroměstském náměstí pod pranýřem stít. Pro jistotu se nezdržuje ani tím, aby Kopidlanskému poskytl možnost se vyzpovídat. Bezhlavé tělo pak kat zahrabe do země až na Proseku.

Roušovo náhlé a nezvratné jednání pobouří všechnu pražskou šlechtu. Neposkytnutí duchovní útěchy berou páni jako úmyslnou urážku celého rytířského stavu. Když pak dojde k obdobnému případu také v Plzni, kde plzeňští měšťané zajmou a popraví šlechtice Bavůrka ze Švamberka (který jim kvůli vlastnímu sporu způsoboval velké ztráty), nechá sněm panských a rytířských stavů zapsat dne 5. března 1507 do zemských desek, že kdo příště sáhne na příslušníka těchto stavů bez předchozího slyšení před zemským soudem, musí počítat s tím, že se mu oba stavy bez výstrahy pomstí. Schyluje se k dalšímu dějství dramatu.

To nastane, když se 9. března 1507 objeví na Hradčanech bratr popraveného rytíře Jiří Kopidlanský a žádá od Pražanů, aby Janovi zřídili v kostele sv. Václava na Proseku zádušní kapli, a tím přispěli ke spáse jeho duše, když mu odmítli poskytnout předsmrtnou svátost. Řada šlechticů ho přitom podporuje, mnozí mu i radí. Pražané ale neodpovědí.

Jiří z Kopidlna následně převede svůj podíl na kopidlanském majetku na svou matku Alžbětu a mladšího bratra Zikmunda a dne 18. března 1507 vyhlásí takzvaným opovědným dopisem Praze soukromou válku. A začne se mstít.

Jeden přepad za druhým

K první Kopidlanského akci dojde 14. července téhož roku, kdy zaútočí na vozy pražských kupců vracející se z mladoboleslavského jarmarku. Dva kupci skončí mrtví s uřezanými nosy a usekanýma rukama i nohama, třetího stihnou zachránit sbíhající se vesničané.

A přepady pokračují se stupňující se brutalitou. Brzy má Kopidlanský ve své tlupě 200 jezdců a sto pěších a přepadá nejen povozy, ale také drancuje a vypaluje statky, dvory i celé vesnice. De facto ovládá celou oblast středních Čech. Vypálí Michli, příslušnou pražské univerzitě, vesnice Jesenice a Vestce, náležející Novému Městu, Běchovice, které patří novoměstskému klášteru, Dolní Počernice v majetku staroměstského konšela Václava Rambouska, a 16. září 1508 chce dokonce vpadnout se svými muži novoměstskou Svinskou branou přímo do pražských ulic. Strážní sice stihnou bránu včas zavřít, ale Kopidlanský nepřestane řádit a zchladí si žáhu alespoň tím, že zmasakruje dělníky z vinic, vracející se večer do města.

Až do té doby se zběsilý rytíř těší ze strany šlechty podpoře - a protože ji má na své straně, netroufá si proti němu vystoupit ani král. Začátkem podzimu ale Jiří z Kopidlna přestřelí a vypálí i panské zboží. Královskou kancelář to konečně dovede k vydání patentu proti němu.

Pražané toho okamžitě využijí a zformují trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab, která vyrazí zničit rytířovo rodinné sídlo. Kopidlanského matka i mladší bratr Zikmund se zachrání útěkem a později zažalují Kavana u zemského soudu o náhradu vzniklé škody.

Vzpurný šlechtic zatím vypálí předměstí Nymburka a Žatce i s jeho dvěma vesnicemi a 6. února 1509 udeří dokonce na Tábor.

Diplomatická hra a smutný konec

V té době už je zřejmé, že je třeba celou válku nějak ukončit - a česká šlechta, přestože v jednu chvíli se zásahem proti Kopidlanskému souhlasila, se nakonec rozhoduje, že vítězem by měl být právě on. Svou roli zřejmě sehrál útok Pražanů proti Kopidlnu, který páni vzali jako své další velké ponížení. Navíc Kopidlno v té době už Jiřímu nepatřilo, přepsal je na matku a bratra, takže útok vlastně směřoval na nevinné.

Tím se vracíme k otázce korunovace "Ludvíka Dítěte" českým králem a úvahám o tom, proč se ji jeho otci povedlo nakonec prosadit. Jak se zdá, mohl zde svou roli sehrát "výměnný politický obchod": šlechta slíbila, že Ludvíkův nárok na český trůn podpoří - a král za to rozhodl spor mezi Pražany a Kopidlanským tak, aby z něj vyšel posílen panský, nikoli měšťanský stav.

Za zemského škůdce tak byl nakonec prohlášen velitel výpravy proti Kopidlnu Kavan z Dědibab a škody, které jeho žoldnéři způsobili Kopidlanského matce a bratrovi, museli z králova rozhodnutí platit Pražané - celkem šlo o 5500 zlatých.

Kopidlanský naopak nemusel Praze hradit nic a byl nedotknutelný i z hlediska případné pomsty. "Rytíři Kopidlanskému nemá být nadále kladeno za zlé nic z toho, co spáchal, neboť to všechno učinil na obranu rytířské cti svého rodu," rozhodl král. Dne 11. března 1509 pak jeho syn dostal na hlavu českou korunu...

Štěstí mu ale nepřinesla - jak české země, tak i Uhry se pod Ludvíkovou vládou nadále zmítaly v anarchii, která v roce 1520 málem vyvrcholila občanskou válkou.

V roce 1526 napadli oslabené Uhry Turci. Ludvík se před jejich vpádem obrátil o pomoc k řadě evropských vládců i k papeži, bohužel převážně bezúspěšně. Dne 29. srpna 1526 bylo uherské vojsko rozdrceno víc než dvojnásobnou tureckou přesilou v bitvě u Moháče a král sám se na útěku utopil v bažinách kolem Moháče, kde ho zavalil jeho kůň.

Ani osud Jiřího Kopidlanského, který mimoděčně zasáhl do "velkých dějin" své země, neměl zřejmě happy end - byť se zprávy o jeho konci rozcházejí.

Podle jedné verze dostal nedlouho po skončení své "soukromé války" nabídku, aby coby hejtman velel plzeňské hotovosti proti "loupeživým zemanům" Jindřichu a Jetřichu z Gutštejnu, kteří podobně jako nedávno on přepadali kupce na silnicích a pořádali loupeživé výpravy do okolí. Fakt, že sám byl ještě nedávno oběma bratrům podobný, prý bezskrupulóznímu rytíři nijak nevadil, místo přijal a stalo se mu osudným. Při dobývání hradu Horštejna, obsazeného Gutštejny, ho měl jeden z obránců zasáhnout z ručnice přímo do hlavy, takže bývalý opovědný rytíř skončil v boji proti jiným opovědným rytířům.

Podle druhé varianty příběhu to ale bylo přesně naopak. Namísto k zemské hotovosti se prý Kopidlanský přidal k loupežníkům (údajně k západočeskému loupeživému rytíři Zdeňkovi Dobrohostovi z Ronšperka) a na hradě, nazývaném tentokrát Starý Herštejn, mu dělal purkrabího. Hrad dobyla trestná výprava českého velmože Zdeňka Lva z Rožmitálu a Kopidlanský zmizel. Jeho skutečný konec tak zůstává zahalen tajemstvím...