Největší zkáza britských bombardérů. Před Norimberkem jich šla stovka k zemi

30. březen 2019 četba na 10 minut
Stíhač Junkers Ju 88. Obdobný napadl před Norimberkem bombardér Cyrila Bartona

Stíhač Junkers Ju 88. Obdobný napadl před Norimberkem bombardér Cyrila Bartona

Foto: Wikimedia Commons

Ani nejstarší letečtí veteráni takový masakr nikdy nezažili. Celé formace bombardérů byly doslova decimovány. Desítky letadel explodovaly ve vzduchu, obloha byla pokrytá padajícími stroji. A každý bombardér znamenal sedm ztracených lidských životů. Během jedné jediné noci z 30. na 31. března 1944 ztratilo britské Královské letectvo (RAF) víc mužů než během celé bitvy o Británii.

FOTOGALERIE

V souvislosti s bombardovacími nálety nad Německo v letech 1944 a 1945 se dnes oprávněně připomínají i civilní oběti, které tyto akce přinesly. Trochu se však zapomíná na obrovské riziko, jaké nálety představovaly pro samotné bombardovací posádky. Pokus o bombardování Norimberku před 75 lety znamenal pro RAF peklo, v němž zůstalo přes sto jeho letadel i s lidmi.

Dlouhý rovný let bez mraků

Co se vlastně oné osudné noci z 30. na 31. března 1944 při náletu na Norimberk stalo? A proč právě tento nálet skončil takovou katastrofou?

Přestože válka trvala už pátý rok, západní spojenci stále neměli v kontinentální Evropě žádný opěrný bod a německá infrastruktura byla z velké části nepoškozená. Bombardovací perutě proto představovaly pro Británii jedinou zbraň, která přenášela válku na území nepřítele, což mělo nejen strategický význam, ale (jakkoli to dnes zní možná krutě) hrálo to také obrovskou roli pro britskou morálku, protože v očích všech tehdejších obyvatel ostrova byly bombardéry tím, kdo nepříteli "vrací", co do té doby způsobil. 

"Zatím jsme v boji sami. Naše armáda tu šanci nemá, s invazí se jistě spěchat nebude. Jen třistajedenáctka může teď Němcům vracet za všechny, za celý náš národ jim může splácet. Jen třistajedenáctka, pane, zatím nikdo jiný," pomáhá vysvětlit tento způsob uvažování hrdina Nebeských jezdců, českého románu o válečných letcích v Anglii spisovatele Filipa Jánského, když mluví o významu 311. československé bombardovací perutě pro morálku československého zahraničního vojska.

I to pomáhá vysvětlit, proč ve výsledku nikdo nezpochybnil a nezamítl mimořádně riskantní bojový plán vyslat 30. března 1944 nad Norimberk obrovskou vzdušnou sílu více než 700 bombardérů, která měla svrhnout na toto město 2600 tun výbušnin. Druhé největší bavorské město samozřejmě obnášelo řadu významných strategických cílů včetně továren na výrobu tanků a motorů, ale především mělo pro nacisty obrovský symbolický význam. Hitler tam pořádal svá shromáždění a považoval ho za ´nejněmečtější z německých měst´. A stále bylo nedotčené.

Podle vzpomínek účastníka tehdejšího náletu Michaela Beethama, které zaznamenal britský server East-Durham, se pilotům a instruktorům při předoperační přípravě nejdřív ulevilo, že cílem jejich útoku nebude tentokrát ostře chráněný Berlín, nad nímž už řada z nich ztratila své přátele. Dosud nebombardovaný Norimberk se z tohoto úhlu pohledu jevil "bezpečnější". 

Úlevu ale brzy vystřídalo znepokojení: za prvé, červená čára vyznačující směr letu byla povážlivě rovná a vedla přímou cestou přes Německo nedaleko tvrdě bráněného průmyslového Porúří, přičemž nejdelší rovný úsek měřil bezmála 300 kilometrů (zdravý rozum by diktoval snahu zmást nepřítele klikatější trasou, jenže ta by vyžadovala pro každé letadlo více paliva - a tedy méně bomb). 

Za druhé byl měsíc téměř v úplňku. Při chybějící oblačnosti se tak letadla mohla stát snadno viditelnou kořistí pro noční stíhače Luftwaffe. "Čekali jsme, že nálet zruší. Ale nestalo se to," poznamenal Beetham.

Velitel Bombardovacího velitelství RAF Sir Arthur Harris sice předem nařídil čtyři klamné nálety čítající 162 bombardérů, které měly přesvědčit Němce, že síla hlavního úderu bude směřovat na Hamburk nebo Berlín, jenže 782 bombardérů, jež vyprázdnily všechny hangáry od Yorkshiru až po Cambridge, představovalo zhruba stokilometrovou vzdušnou linii. Pokud měla celá tahle armáda navíc přeletět dlouhé úseky rovně, nedalo se čekat, že Němci budou o jejím pravém cíli dlouho pochybovat. Zvlášť, pokud se poletí za jasné noci bez mraků a budou viditelné i kondenzační stopy. A právě taková noc přišla.

Jako na lovu kachen

K nadcházející katastrofě přispělo ještě to, že během cesty začal foukat mnohem silnější vítr, než předpokládala předpověď. Ve výsledku dosáhl síly vichřice a tlačil leteckou armádu severně od vytýčené trasy, ještě blíž k husté německé obraně Porúří.

Tohle všechno nemohlo zůstat bez následků a také nezůstalo. Nad Porúřím a Rýnem vzlétlo na noční lov přes 200 stíhačů Luftwaffe. A začala jatka.

"Byli jsme pro ně jak kachny na ráně," řekl serveru East-Durham Jeff Gray, jenž byl navigátorem bombardovacího letadla Lancaster 61. perutě. 

Němci nasadili do boje vylepšené stroje schopné pálit vzhůru, takže místo obvyklého útoku seshora nebo zezadu napadaly bombardéry zespodu, kde britská letadla nikdo nechránil. Patnáct set litrů leteckého paliva a tři tuny bomb v každém letounu pak dokonaly dílo zkázy: bombardéry po zásahu prostě explodovaly ve vzduchu a řítily se dolů ve stovkách trosek. A s nimi i jejich posádka.

Němci opanovali situaci: například jen eso Luftwaffe Martin Becker sestřelil během půl hodiny šest britských bombardérů.

Kompaktní bombardovací formace se úplně rozpadly, načasování celého náletu se zhroutilo. Letci už bojovali jen o holý život. Britští piloti, kteří se ještě stále drželi na obloze, měli plné ruce práce - čelili nejen dotírajícím stíhačům, světlometům a těžkému protileteckému flaku, ale museli se vyhýbat i padajícím strojům a vlastním spolubojovníkům na padácích, pokud ti měli to štěstí a stačili vyskočit (přičemž slovo štěstí platilo v dost hořkých uvozovkách, protože to bylo krátce poté, co dal Hitler povraždit 50 zajatých spojeneckých letců za jejich účast na takzvaném Velkém útěku - každý zahraniční voják se tedy měl po dopadu na zem čeho obávat). 

"Byla to katastrofa," popsal stručně průběh oné noci seržant Bob Gill, zadní střelec bombardéru 35. perutě. Nijak přitom nepřeháněl - šlo opravdu o nejhorší noc v celé historii britského Královského letectva. Pouze 512 bombardérů shodilo bomby poblíž primárního cíle, samotné poškození Norimberku bylo minimální (zasaženo bylo asi 256 budov, což byly minimální ztráty oproti škodám utrpěným RAF). Královské letectvo za to přišlo za jedinou noc o víc než stovku strojů - 60 bombardérů bylo zničeno na cestě k cíli, dalších 35 při návratu, jedenáct letadel se sice dostalo nad britskou půdu, ale tam se zřítilo.

Zahynulo 547 britských letců (během bitvy o Británii, trvající od 10. července do 31. října 1940, padlo na straně RAF 544 pilotů - jedna tragická noc tak skutečně přinesla větší zkázu než téměř čtyři měsíce bojů). V německých zajateckých táborech skončilo víc než 160 Britů.

Odmítli se vzdát

I toto hrůzné dění ale v sobě neslo také příběhy lidské obětavosti a odvahy. Jedním z nich byl projev mimořádného letového mistrovství kapitána bombardéru Toma Fogatyho, jehož stroj dostal několik zásahů od protileteckého flaku.

Flak zničil pravý motor, poškodil pravé křídlo, vyřadil z provozu dvě střelecké věže a těžce zranil palubního inženýra. Na letadlo pak ještě zaútočil stíhač, Fogaty mu však i s těžce poškozeným letadlem dokázal uniknout a dotáhl neustále klesající stroj až nad Británii. Tam nařídil posádce, ať vyskočí - zraněnému palubnímu inženýrovi přitom zapůjčil místo jeho zničeného padáku svůj vlastní - a poté úspěšně přistál u Woodbridge. Jediným dalším poškozením letounu byla prasklá pneumatika. Fogaty tak zachránil lidi i bombardér.

Podobně jednal teprve dvaadvacetiletý pilot bombardéru Halifax Cyril Barton, na něhož zhruba 110 kilometrů před Norimberkem zaútočili dva nepřátelští stíhači, Junkers Ju 88 a Messerschmitt 210. Jejich střelba zničila veškeré vnitřní i vnější komunikační spojení a také jeden z motorů. Tři členové posádky, zřejmě ve zmatku kvůli přerušené komunikaci, z letadla vyskočili. Barton tak přišel o navigátora, bombometčíka i radistu. Přesto pokračoval s letadlem a zbytkem posádky k cíli.

Nad Norimberkem sám svrhl bomby, načež se dokázal i s těžce poškozeným letadlem otočit a podobně jako Fogaty se snažil ze všech sil dovléct zpátky nad Anglii. Přes Severní moře se mu to povedlo, ale kvůli ztrátě paliva v důsledku prostřílených palivových nádrží byl příliš nízko na to, aby z letadla mohl někdo vyskočit. Pokusil se proto o nouzové přistání, při němž havaroval ve vesnici Ryhope. Při nárazu do země se těžce zranil a krátce po vytažení z letadla zraněním podlehl. Zbývající tři muži na palubě ale přežili.

"Naši ho nikdy nechtěli nechat létat, ale brácha byl odhodlaný," vzpomínala na Bartona řadu po válce jeho sestra Joyce Voyseyová. Pamatovala si také, jak u jejich dveří zazvonil nedlouho po nešťastném náletu kurýr Královského letectva. "Táta otevřel velkou hnědou obálku a řekl: ´Našemu Cyrilovi byl udělen Viktoriin kříž´ (nejvyšší vojenské vyznamenání Spojeného království, pozn. red.). Máma jenom odfrkla: ´To mi ho zpátky nevrátí.´ Poslední dopis, který jí bratr napsal, však u sebe nosila až do smrti."

Akční letáky