Je to neštěstí, velké neštěstí, opakuje Petr Pithart. Sedíme v jeho pracovně na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na stolku před sebou má štos písemných prací studentů, které právě čte a hodnotí.

Přestože jsme s bývalým českým premiérem a též dlouholetým šéfem Senátu chtěli mluvit hlavně o některých aspektech polistopadové politiky, o nichž přemítá ve své poslední knize „Po Devětaosmdesátém“, náš hovor chtě nechtě sklouzává i k těm nejaktuálnějším tématům.

Když mluví o velkém neštěstí, má na mysli vše, co se v Evropě děje kolem uprchlíků. Vadí mu, když politici přinášejí jednoduché recepty jak problém řešit, přičemž prý dost dobře ani rychle řešitelný není. „Ať tedy někdo řekne, že je budeme na hranicích střílet, nebo že jim ty jejich nafukovací čluny budeme propíchávat a potápět je,“ vyzývá expremiér kritiky politiky německé kancléřky Angely Merekelové k větší odvaze a „nekorektnosti“.

„Merkelová mohla říct jen dvě věci – že je to průšvih, nebo že to zvládneme. Řekla to druhé. A i já si myslím, že by se situace dala v delším čase zvládnout, kdyby nebylo hysterie a strachu,“ soudí Petr Pithart.

Jelikož se jeho předešlá politická dráha protínala i s dráhami Václava Klause a Miloše Zemana, chtěli jsme vědět, jak hodnotí aktuální postoje obou posledních českých prezidentů, kdo jej více překvapil.

Situace kolem uprchlíků by se dala v delším čase zvládnout, kdyby nebylo hysterie a strachu.

„... Spíše Miloš Zeman, jak podbízivě útočí na ty nejnižší lidské pudy,“ říká po chvilce váhání expremiér, jenž jako jeden z mála v minulosti varoval před přímou prezidentskou volbou.

Považujete dnes za satisfakci, že váš názor ohledně přímé volby sdílí stále více lidí? A myslíte, že by stejně populisticky vykonával svůj úřad i kdokoliv jiný, že to není jen „problém“ komplikované osobnosti Miloše Zemana?

Měl jsem tři silné důvody být proti: jako ten, kdo trochu zná ústavní právo a hlavně zná český ústavní provoz a ví, že ústava se nebere příliš vážně, dále jako ten, kdo zná zdejší tradice prezidentů-monarchů, neohlížejících se na ústavu a přitom tolerovaných – napsal jsem o tom nedávno delší studii do Politologické revue. A pak tu byl ještě třetí důvod: že bude zvolen Miloš Zeman, kterého jsem dobře znal. Satisfakce? Pch...

Mezi prognostiky: Petr Pithart (druhý zleva) s Václavem Klausem (vpravo) a Vladimírem Dlouhým (vlevo)Foto: archiv Petra Pitharta

Čekal jste, že se Miloš Zeman ve funkci prezidenta vydá tím směrem, který teď předvádí?

Čekal i nečekal. Má však jednu velkou zásluhu: víme dnes o sobě, my příslušníci českého národa, mnohem víc, než jsme věděli donedávna.

A to je dobře, nebo špatně?

Je to dobře, i když ta zpráva moc dobrá není. Napříště už bez iluzí, ale i bez větších nadějí.

Byla alternativa

Ve své poslední knize vedete neustálou polemiku s pojetím ekonomické transformace, jakou prosadil Václav Klaus. Nakolik podle vás odpovídá obraz dnešní české společnosti – stát s rozbitou politickou scénou, s proruskými sympatiemi, s euroskeptickým kverulováním, s tíhnutím k autoritářství a s nevyřešenou minulostí – Klausovu záměru, a nakolik je jen nechtěným důsledkem i jeho politiky?

Mluvíme o ekonomice – jako zakladatel silné strany si Klaus počínal rozumně. Jeho tak dlouho úspěšný tah polistopadovou politikou by však byl nemyslitelný bez jeho vůle strašit nesebevědomý český národ.

Bez jeho ochoty klesnout až tam, kde se hraje na struny ublíženého, ohroženého národa, na zdejší ufňukaný nacionalismus. Ten s vlastenectvím nemá nic společného, protože to je založeno na klidném sebevědomí a nikoli na strachu z nepřítele, ze zrady hrozící všude kolem. Když neumíte povzbudit, nezbývá vám než strašit.

Klausova směšně patetická pouť k blanickým rytířům v den našeho vstupu do Unie byla srozumitelným poselstvím všem, kteří se chtějí bát a zároveň prosí o ochránce. Byla srozumitelným vyjádřením českého tíhnutí k uzavřenosti, nedůvěry k vnějšímu světu. Který nás přece vždycky zradil, opustil. Notorická „strašitelnost“ českého národa, jak o ní píšu již desetiletí, je mocným pokušením pro politiky-demagogy.

Podle vás je to tedy pořád ta samá písnička, kterou slyšíme i dnes?

Nepochybně. I „federální“ kuponová metoda privatizace do českých rukou byla otevřeným sporem strachu – cizinci nás tady vykoupí – se sebevědomím, s privatizací, kterou prováděla česká vláda – prodej předem vybranému strategickému investorovi s pevnou vírou, že

Škoda zůstane Škodou a možná bude nejúspěšnějším segmentem Volkswagenu. A totéž Tatra Kopřivnice. A další. Ale jen předem dobře vybrané podniky.

Ale ten model asi nebyl aplikovatelný na celou ekonomiku. Byly zde obavy, a patrně i oprávněné, že cílem mnohých zahraničních investorů je získat trh, nikoliv zvelebovat zastaralé fabriky.

Miloš Zeman má jednu velkou zásluhu: víme dnes o sobě, my příslušníci českého národa, mnohem víc, než jsme věděli donedávna.

A kdo říká, že byl? My jsme věřili, že nám stačí oněch Vrbových (tehdy ministr průmyslu v české vládě – pozn. red.) plus minus pětatřicet velkých a větších podniků-finalistů, úhrnem se stovkami, tisíci subdodavatelů, které strategičtí investoři nespolknou, nýbrž že si udrží nejen značku, ale i významný podíl dovednosti, tradice a technického intelektu našich lidí. Ve Škodě Auto v Mladé Boleslavi je výzkum i vývoj také pro celý koncern, dnes už i vysoká škola...

Já bláhový si myslel, že se ty dvě metody – kuponovka a prodej strategickým investorům – mohou vzájemně doplňovat, ale pak se ukázalo, že všechny prodeje, které jsme jako vláda měli už rozjednané, se zruší, protože Klausova cesta byla přece „česká"! Ta naše, česká privatizace třeba bez kapitálu, bez odpovědných vlastníků, ale do českých rukou!

*Kantor a študáci

Tak se podívejte...To snad není možné. Tady mi jeden student píše, že patriotismus je vyhraněná forma nacionalismu... kroutí hlavou Petr Pithart nad písemnou prací jednoho ze svých studentů a dává mu čtyřku.

„Já tady do nich hučím, že nacionalismus má svou pozitivní, skvělou variantu, totiž patriotismus. A oni tohle,“ pokračuje v pracovně na pražské právnické fakultě scénka jak vyšitá z některého filmu pro pamětníky o študácích a plnovousých profesorech.

Docent Pithart nezapře, že je členem katedry politologie a sociologie a že problematiku zná i z praxe. „Ale vždyť v tom budou žít! Někdo v nich bude vzbuzovat strach a ukazovat na nepřítele, třeba náckové. A stále menší a menší část jich bude mít pozitivní vztah k zemi, aniž by měli potřebu se někoho bát,“ dělá si pedagog starost o svůj právnický dorost.

Studenti dnes podle něj neznají ani trochu minulost. Nedostatky prý jsou nejen ve vědomostech, ale i ve vyjadřovacích schopnostech.

A klade si vážnou otázku, jak mohli někteří vůbec projít sítem přijímacích zkoušek a jaké to může mít důsledky. „Když se celkově úroveň snižuje, tak se sem postupně dostanou slabší a slabší studenti. Nevím, proč se derou na práva, asi si myslí, že to bude to nejlukrativnější řemeslo, což asi mají pravdu,“ povzdechne si Petr Pithart.

Drtivá většina studentů právnické fakulty má podle Pitharta v plánu stát se po absolvování studia advokáty. „To je jasné, chtějí dobré peníze. Ale že by šli dělat soudce nebo státní zástupce? Dnes už je o tyto právnické profese o trochu větší zájem, ale když jsem se ještě před pár lety ptal studentů, kdo by chtěl soudit, přihlásily se z celého ročníku jen dvě dívčiny,“ popisuje a ještě dnes je znát, jak byl tehdy zaskočen.*

Klausův tak dlouho úspěšný tah polistopadovou politikou by byl nemyslitelný bez jeho vůle strašit nesebevědomý český národ.

Vy se tématem nacionalismu v našich moderních dějinách zabýváte už skoro půl století. Uvažoval jste už tehdy o tom, že by i za Klausovou hospodářskou politikou mohl být „obyčejný“ nacionalismus?

Přicházel jsem na to na všechno až postupně: dlouho mně nedocházelo, že by to mohlo být tak jednoduché. Pořád jsem hledal nějaké jiné, hlubší, exaktnější motivace; především jsem se snažil porozumět ekonomickým doktrínám, na které on vsázel.

Ale bylo a je to jinak. Bylo před volbami a kupony se musely za pouhou tisícovku rozdat do rukou našinců! Dostali pár měsíců před volbami knížky investičních kuponů, které vypadaly jako knížky šekové. No nevolte to! Osm milionů potenciálních milionářů!

Co všechno mohlo být jinak?

Důsledkem bylo, že se například Tatra Kopřivnice nesměla dostat do rukou Mercedesu, Škoda Plzeň Siemensům, LIAZ Jablonec Renaultu atd. atd. To všechno bylo přitom republikovou vládou už skoro dohodnuto. Chybělo pár týdnů a byly by ruce v rukávech.

Místo toho se ale museli najít „odvážní čeští lidé“, čeští kapitáni průmyslu, a také se našli. Pro Poldi Kladno se našel třeba Stehlík. Pro Škodu Plzeň Soudek. Samá mile zdrobnělá česká jména. Jinak ovšem dobrodruzi, žádní kapitáni. To ví dnes každý.

Veřejnost zná vaši „příhodu“ s Janem Králem z Agrobanky, který se vám jako premiérovi pokusil nabídnout milionový úplatek za prodej tehdy státní budovy dnešního pražského sídla Úřadu Středočeského kraje. Nyní jste ve své knize dodal zdánlivý detail: Král vám měl říct, že jeho banka se podobně stará o jiné politiky, třeba o předsedu… Proč neuvádíte jeho jméno?

To jméno jsem sdělil policii při prvním kontaktu. Ředitel Agrobanky mně to jméno pošeptal – bál se, že je náš hovor odposloucháván a všechno mně psal – nemám na to svědka. Kdyby to byl „někdo jiný“, než koho si možná domýšlíte, zřejmě bych se s tím po skoro čtvrtstoletí netajil. Ale teď s tím vyjít? Co ještě chcete dokazovat?

Privilegovaní prognostici

Nepodlehl jste i vy někdy „spiklenecké teorii“, že to všechno, co se tehdy dělo a nadále děje, mohlo být dlouhodobě inscenováno kolektivem poněkud záhadného Prognostického ústavu, který se po revoluci rozprostřel do všech důležitých politických stran?

Ani trochu. Takové teorie se – nejen u nás – šíří jako pandemie. Je to průvodní jev stěží napravitelné ztráty elementární schopnosti lidí uznávat jakékoli zavedené autority, vlastně uvěřit v cokoli, o čem si myslí, že se jim to předkládá „seshora“: od pana učitele, od rodičů, od vědců, politiků. Vždycky jsem proti takovým ve skutečnosti alibistickým postojům vystupoval. Alibistickým proto, že odrazují lidi od jakéhokoli vlastního angažmá, které by je mohlo přesahovat: všechno je přece stejně dávno někde domluveno, nebudu nikomu dělat šaška.

Ale přesto, ten ústav vyprodukoval celou „transformační elitu“: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Mládek...

O Prognostickém ústavu jsem slyšel mnoho fantastických vyprávění i celých teorií, ale mně stačí, co vím od těch, kteří tam působili.

Já bláhový si myslel, že se ty dvě metody – kuponovka a prodej strategickým investorům – mohou vzájemně doplňovat.

Měli naprosto privilegovaný přístup k nejposlednějším poznatkům světové ekonomické vědy, všechnu – i časopiseckou – literaturu k dispozici, možnost jezdit po světě na sympozia. Všechny ostatní společenské vědy byly na tom nesrovnatelně hůř.

Šéf Valtr Komárek měl k tomu všemu naprosto volnou ruku, koho si může do ústavu vzít, ale sám nebyl ani příliš pracovitý, ani schopný organizátor, manažer, jak se tehdy začalo říkat.

Vy tedy věříte, že komunistům nešlo o nic jiného než o hledání receptu na záchranu hroutící se ekonomiky?

Osvícenější lidé v Moskvě a ve vedení KSČ – Andropov a u nás Štrougal – dobře věděli, jak jsme na tom ekonomicky zle, a zbývala jim poslední jiskřička naděje, že totiž z toho ústavu, když tam budou mít ekonomové naprostou badatelskou svobodu, vypadne nějaká zázračná formulka, kterou tam objeví, lhostejno kdo, s jako minulostí, a socialistické hospodářství se přes noc vzpamatuje.

Petr Pithart s Václavem Havlem a Michaelem Žantovským během sametové revoluceFoto: archiv Petra Pitharta

V co jiného než v zázraky mohli doufat? A tak brali i špiona, i liberály, i šikovce. Všechno ostatní, co vás asi zajímá, kdo z ústavu pak po listopadu 1989 přišel kam, kdo kam koho přivedl, lze doložit. Za jednotlivými kariérami je ovšem velmi různá míra ctižádosti nebo přímo mocichtivosti. Ale například svého ministra Tomáše Ježka, také z tohoto ústavu, jsem do vlády pozval já sám, ano, na podnět „osmašedesátníka“, starého pána Františka Vlasáka (někdejší místopředseda české vlády – pozn. red.). A také proto, že jsem ho už dříve osobně znal. Tak jaké spiklenectví za tím hledat?

Ježkovi, ve vaší vládě ministrovi pro privatizaci, jste vždy věřil?

On je hluboce věřící evangelík, poctivec od kosti. Co on by mohl mít společného s tím špionem Köcherem třeba? Nebo s Andropovem či Štrougalem? Dokud šlo o teorii, byl Tomáš velmi liberální. Když ty teorie měl jako ministr provádět „šokově“, postavil se Klausovi tak, že se definitivně rozešli.

A co třeba zmíněný Komárek, během sametové revoluce miláček davů?

To byl úžasný rétor s jedinou chybičkou: nikdy nedokázal skončit ani větu, natož svůj proslov. Mluvil a mluvil a porada byla vždycky u konce. Nic se nerozhodlo, zato jeho lidé měli naprostou svobodu bádání. Ale davy na náměstích ho baštily a chtěly ho na Hrad, zprvu více než Václava Havla. Sliboval nemožné.

Sám byl hodný, laskavý, mírný člověk, měl za sebou úctyhodný a velmi, velmi pestrý život, avšak určitě nebyl žádná hlava konspirace.

To nejdůležitější, co udělal pro naši ekonomickou transformaci, bylo to, že v prvním půlroce po revoluci se jako místopředseda federální vlády a předseda Hospodářské rady vlády na koncipování reformy totálně vybodl. Místo toho cestoval, například i do Chile za Pinochetem, a chtě nechtě tak uvolnil prostor

pro ministra financí Václava Klause. Tou dobou už moje vláda začala na ekonomické transformaci – reformě – systematičtěji pracovat. Klause to mohutně nakoplo, pochopil, že musí rychle jednat.

Národ jako dohoda o mlčení

Ve své knize také píšete, že „devětaosmdesátý by na osmašedesátý nenavázal, ani kdyby nebylo Václava Klause“, protože společnost už byla jinde a „vlastně se nikdo nechtěl a dodnes nechce dobou normalizace vážně zabývat“. Myslíte si, že rekapitulace ještě někdy přijde? A věříte ještě ve férovou rekapitulaci historie?

Nabídnu jednu „definici“, žádný bonmot: Národ je tichá dohoda jeho příslušníků o tom, na co budou vzpomínat, co budou oslavovat, ale právě tak je to ještě tišší dohoda o tom, o čem se bude mlčet.

Valtr Komárek byl úžasný rétor s jedinou chybičkou: nikdy nedokázal skončit ani větu, natož svůj proslov.

Co se vytěsní. To i ono, obojí dělá národ národem! Jinak národ nefunguje.

A už se to stalo. Věřím, že se ještě objeví díla, která na tu dobu vrhnou nemilosrdné světlo. Ale bude to spíše literatura, umění, možná než cokoli jiného. Tedy předem minoritní záležitost. Budeme teď zavalováni jinými problémy a nebudeme se v nich orientovat, nebudeme je zvládat také pro ty mezery – díry v paměti. Pracujeme už skoro dvě století na tom, aby Čechy patřily jen Čechům, tak co se divíme, že vypadáváme z Evropy?

Mnozí považují – i vzhledem k migrační krizi – naši současnou „etnickou homogenitu“ za výhodu, vy za hendikep?

Petr Pithart se zdraví s předsedou slovenské republikové vlády Milanem Čičem při návštěvě Bratislavy 9. února 1990.Foto: archiv Petra Pitharta

Pro mne, pro vás, i pro národ je dobré nežít v domě úplně sám, jen mezi svými. Nikdy, přes tisíc let, jsme ve státním domě – ať se již jmenoval jakkoli, měl jakýkoli tvar a byl různě veliký a ať v něm panoval, vládl ten či onen – nežili sami. Z takového

soužití, leckdy jistě i konfliktního, pochází všechna naše kulturní vyspělost a originalita! Platí to tím spíše, že nemáme moře, bránu do všech světů. Staletí jsme tu žili v kotlině nebo, chcete-li, v lavoru.

Osvícenější lidé v Moskvě a ve vedení KSČ – Andropov a u nás Štrougal – dobře věděli, jak jsme na tom ekonomicky zle.

Z hustě proti sobě nastavených zrcadel se rodila ve střední Evropě jaksi posílená, umocněná sebereflexe. Tedy z naší sebereflexe, umocněné pohledy těch druhých, tím, jak zase nás vidí oni. A my je. Taková Evropa, třeba právě Praha, Vídeň, Košice, Krakov, Lvov, Budapešť, to byla líheň, přímo pařeniště myšlenkové, umělecké originality.

Nic originálního však nevzejde z toho, že dnes už znuděně hledíme do zrcadla jen sami na sebe. A nemáme se i proto rádi. Jdeme si na nervy.

Premiér Pithart se zdraví s papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Československa v roce 1990.Foto: archiv Petra Pitharta

Zklamali jsme sami sebe. Tak se na sebe šklebíme. Pořád nevíme, jestli jsme světoví, jedničky, nebo úplní babráci, poslední ze všech. Jsme střídavě ti i oni. Od zdi ke zdi. Od návalu pýchy až po těžký mindrák.

Boj o Československo jsme vzdali předčasně

Proč jste dodnes přesvědčen, že pro nás bylo prospěšné žít ve společném státě se Slováky, když hledání konsenzu bylo tak bolestné a riskantní?

Československo bylo jedinečný případ v Evropě: dva národy v jednom státě, každý úplně, ale úplně jiný, s jinou historií, mentalitou, tíhnutími orientací ve středoevropském prostoru, politickou kulturou, typem osídlení, strukturou společnosti, rodinným životem, náboženstvími, i pohádkami, také právními systémy, mluvící přitom jazyky, kterými se velmi snadno dorozumí.

Dva národy, které si sice občas nerozuměly, ale nikdy si nic hrozného neudělaly. Jaký poklad pro vzájemné obohacování! Podobnou řeč mají i Srbové a Chorvaté, také Rusové a Ukrajinci, ale ti si dělali skoro samé hrozné věci.

Jak se ale dnes s odstupem díváte na příčinu rozpadu? Nesnažil se někdo na slovenské straně národní téma účelově rozdmýchávat, třeba z řad bývalých spolupracovníků StB? Připomeňme třeba Jozefa Markuše, tehdejšího předsedu Matice slovenské a mimochodem za komunismu slovenského prognostika.

Nikdy jsem do žádných papírů StB nenahlížel. Ani do těch svých. Vím totiž, že se jim dalo, ale i nedalo věřit.

Jen jak vědět, kdy platí co. Co jsem musel vědět, to mi odpovědní a znalí lidé řekli z úřední povinnosti.

Jistěže byli tenkrát rozdmychávači, jak o nich mluvíte. Veliká jejich síla byla ale v americkém a kanadském exilu. A bohužel také v kněžské komunitě Slováků ve Vatikánu. Tam i tam utekli služebníci Tisova klerofašistického státu. Pořád třeba skoro nic nevíme o tom, jakým útočištěm pro tyto lidi byl po válce bigotně katolický Quebec. Netušíme, kdo jim v tom, aby se tam dostali, pomáhal.

O těchto útočištích jsem měl jakési povědomí z věrohodných líčení již před listopadem 1989. Tito lidé, přispěchavší hned na Slovensko, mne tedy nepřekvapili.

Pracujeme už skoro dvě století na tom, aby Čechy patřily jen Čechům, tak co se divíme, že vypadáváme z Evropy?

Navzdory tomu všemu ale tehdy většina společnosti přijala názor, že společný česko-slovenský stát už udržet nelze.

Možná že ne, ale tvrdím – a nikdy se s tím nebudu umět smířit –, že jsme se společným státem byli rychle hotovi. Čistého času se jednalo od srpna 1990 do března 1992. Havlem organizované a posmívané putování po českých a slovenských hradech a zámcích nepočítám, to bylo celé vedle, protože zval samé ústavní činitele, ale ne skutečně politicky vlivné lidi.

Dvacet měsíců a šmitec. Jako by nikdy nebylo prolité krve za společný stát. Jako by nebyli legionáři, čeští a slovenští, za první i druhé války, jako by nebylo Slovenské národní povstání.

Československá vládní trojka v roce 1990: předseda české vlády Petr Pithart (vlevo), předseda federální vlády Marián Čalfa a předseda slovenské vlády Vladimír MečiarFoto: archiv Petra Pitharta

Všimněte si, jak se pořád znovu a znovu rozpadá Belgie nebo Kanada. Už desítky let. Ale nerozpadli se, Kanaďané a Belgičané, pořád jim za to stojí zkusit to ještě jedno, ještě jinak. Ale společně!

Kdo hledá vůdce, najde ho

Kdysi jsme si mysleli, že model liberální demokracie přebere celý svět, teď se ukazuje, že naopak stále více zemí včetně evropských se vydává cestou autoritářských samovládců. Kde vidíte příčiny?

Svět je moc propojený. Moc rychle se zmenšil, všichni ho máme v kuchyni. Neunášíme tu mnohost, nepřehlednost, mediální všudypřítomnost zpovrchnělého světa „on-line“... Já nechci vědět, že před hodinou spadl v Peru autobus do řeky. A kolik bylo mrtvých. Ale vím to, všichni to víme...

Nic originálního nevzejde z toho, že dnes už znuděně hledíme do zrcadla jen sami na sebe.

Lidé pošetile chtějí stále čerstvé zboží: špatné zprávy z celé planety, aby se jim ulevilo v každodenních starostech: tak takhle blbě na tom ještě nejsme, říkáme si pak. Když pak přestávám takovému světu rozumět, hledám někoho, kdy bude myslet a jednat za mne. Hledám vůdce. Kdo ho hledá, ten ho i najde! Na to vezměte jed.

Půjdeme podobnou cestou, jakou se již vydali Maďaři, Poláci a pravděpodobně i Slováci, nebo zůstaneme – stejně jako před poslední válkou – zbylým ostrůvkem demokracie?

Musíme v to nejen doufat, ale také pro to něco dělat. Přete se, i když je to tuze nepříjemné, i s přáteli, příbuznými, kolegy. I když to bolí. Neurážejme ty, o kterých si myslíme, že se dočista zbláznili. Oni jenom mají strach a myslí si to samé o nás: že jsme se zbláznili. Někdo je vystrašil – vlastní zkušenosti s hrozbami nemají. Strach, to není nic příjemného. Nikdo ho nemá dobrovolně. Někdo, někteří v nich ale ten strach vzbudili. Aby je mohli ochránit. Toto, ty, prosím pěkně, nevolme.

Doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c.

Narodil se 2. ledna 1941 v Kladně.

Jeho otec Vilém Pithart byl v 50. letech náměstkem ministra průmyslu, později diplomatem v Jugoslávii a ve Francii. Matka byla učitelka.

V letech 1959–1962 absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze.

Postgraduální studium na St. Anthony\'s College v Oxfordu mu po třech měsících nuceně ukončil komunistický režim.

V letech 1962–1971 asistent a odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze, zároveň redaktor Literárních novin (1966–1969).

Po vyhazovu z fakulty byl dělníkem v podniku Vodní zdroje (1971–1973) a podnikovým právníkem v Ředitelství výstavby pracovišť ČSAV (1973–1977).

Po podpisu Charty 77 noční hlídač v IPS Praha (1977), zahradní dělník v podniku Sady, lesy, zahradnictví (1977–1979) a obalový referent a gestor hutního materiálu v Ústředních skladech hlavního města Prahy (1979–1989).

Od roku 1960 do září 1968 člen KSČ.

Jeden z prvních signatářů Charty 77.

V listopadu 1989 spoluzaložil Občanské fórum, za něž byl v lednu až červnu 1990 kooptovaným poslancem FS a v letech 1990–1992 poslancem ČNR (politicky za klub Občanského hnutí a Svobodných demokratů).

Od února 1990 do července 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace.

V období 1992–1996 postupně působil jako šéfredaktor měsíčníku Přítomnost, učil na Středoevropské univerzitě v Praze a od roku 1994 dodnes učí jako docent na Právnické fakultě UK v Praze.

V listopadu 1996 byl na kandidátce KDU-ČSL zvolen senátorem za obvod Chrudim (křeslo obhájil v letech 2000 a 2006). V roce 1999 se stal členem

KDU-ČSL.

Byl předsedou Senátu (1996–1998 a 2000–2004), 1. místopředsedou Senátu (2004–2008) a místopředsedou Senátu (1998–2000 a 2008–2012).

V roce 2003 neúspěšně kandidoval na post prezidenta republiky jako kandidát tehdejší Čtyřkoalice.