„Já jsem tak šťastný, že jsem tyto věci prožil. Když teďka přemýšlím, jestli mám děkovat za svůj život, říkám si, naštěstí jsem byl v komunistických lágrech, které mě naučily žít podle pravdy.“

Šestasedmdesátiletý kněz, jezuita František Lízna toho má hodně za sebou: tisíce kilometrů na pěších cestách z Čech až do španělského Santiaga de Compostela, rakovinu prostaty, podpis Charty 77, léta v kriminálu. Za komunistické totality seděl pětkrát. Jezuita Lízna je známý svojí laskavostí, léta se obětavě stará o bývalé vězně a bezdomovce. Za komunismu – když zrovna neseděl – pracoval jako pomocná síla v nemocnicích a ústavech tělesně postižených.

František Lízna vyrůstal na Moravě v katolicky vedené rodině lidoveckého funkcionáře. Jeho maminka Ukrajinka ho porodila během války roku 1941 v Jevíčku. Na svého tatínka vzpomíná jako na člověka, který se nezdráhal k výchově svých synů použít rákosku.

Jak Lízna říká: „Vtloukal do nás křesťanské cnosti.“ Ukázal jim je i v praxi. Odmítl v roce 1947 spolupráci s KSČ. Nutili ho, aby lidové straně škodit zevnitř. Soudruhy vyhodil. I za to byl po roce 1948 úředně tzv. odeslán na dva roky nucených prací do tábora v Oslavanech. Rodina se musela vystěhovat. František Lízna chtěl studovat práva. Od komunistických úřadů nedostal jako „kádrově nespolehlivý“ doporučení a soudruzi ho poslali do učení na tiskaře, kde moc dlouho nevydržel.

Zavřeli ho, protože poničil vlajku SSSR: „Byl jsem zamilovaný do dívky, která žila v Babolkách, což bylo asi deset kilometrů od nás. Stalo se to těsně před prvním májem roku 1960. Měl jsem v plánu ji ten den poprvé políbit. Když jsem tam přišel, všichni plakali. Jejich tatínka zavřeli jako kulaka. Byl jsem strašně naštvaný. Když jsem šel zpátky přes Jičín, na škole visela československá a rudá vlajka. Tu jsem sundal a nesl jí jako kosu přes rameno. V lese jsem jí pak podélně potrhal a zavěsil na strom,“ vypráví Lízna.

Někdo si ho všiml a udal. Druhý den si pro něj přijeli příslušníci SNB. Jeho tatínek se ho před policisty zeptal, jestli to udělal, Lízna odpověděl, že ano. U soudu dostal za hanobení státních symbolů sedm měsíců vězení a putoval do dolů na Jáchymovsku.

Po propuštění mu přišel povolávací rozkaz. I na vojně měl malér. Odmítl nést v průvodu na svátek práce transparent se socialistickým heslem ve smyslu věčného přátelství se SSSR. Od té doby sloužil jako pasák vepřů a ovcí. Tady se rozhodl, že za svobodou musí utéci. Po vojně přijal místo dělníka v uherskobrodském cukrovarnickém podniku. Skládal pytle cukru do vagónů určených na export do Rakouska.

Před zaplombováním se ve vagonů mezi pytli skryl. Moc si z cesty nepamatuje, protože jí prospal. Vytáhli ho pohraničníci na hranicích, protože zaslechli z vagonu chrápání. Za pokus o ilegální opuštění republiky odseděl rok na Pankráci.

Po propuštění se pokusil přejít hranice znova, tentokrát pěšky přes východní Německo. Plánoval dostat se do Berlína a dál na Západ. V prvním německém městečku poprosil náhodně zastaveného o pomoc. Dotyčný uprchlíka Líznu předal východoněmecké policii. Ta ho odvezla na hranice, kde si ho přebrali čeští pohraničníci a StB. Kupodivu uvěřili jeho nepravdivé historce, že přešel v místech, kde se nenacházely dráty. Propustili ho bez trestu.

V ústavu pro fyzicky a mentálně postižené na Velehradě, kde pracoval jako pomocná síla, se setkal s jezuity. Mnozí z nich se právě vrátili z trestaneckých táborům, kde léta těžili uran. Obdivoval je. Během tří týdnů si uvědomil, že toto je jeho cesta. Prošel několikaletým noviciátem, složil řeholní věčné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, po dostudování litoměřické teologické fakulty ho vysvětili na kněze.

Nepřijatelný se pro něj stal „socialistický závazek“ požadovaný komunistickým Úřadem pro věci církevní. Bez tohoto souhlasu kněz nedostal plat a faru. Líznovi vadila formulace, cit: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé socialistické republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo

proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.“ Kněz a jezuita František Lízna vůči komunistickému režimu neprojevil sebemenší loajalitu. Souhlas s duchovenskou činností získal až po Sametové revoluci v roce 1989.

Třikrát ho v době normalizace uvěznili za šíření letáků, organizování bytových seminářů, podpis Charty 77. Celkem si odseděl skoro pět let. Ve vězení se potkal mimo jiné i s Václavem Havlem, kterého duchovně posiloval, aby odmítl doznání a lítost. Havel i díky Líznově podpoře o milost nežádal.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Věry Šťovíčkové, která týden vysílala svobodné zprávy. Pak se z reportérky stala dělnice

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vychází čtyři po sobě následující středy. Každý díl se věnuje jedné dekádě. První díl věnovaný 50. létům již vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, následovat budou 80 léta.