Ve světle aktuální inscenace pražského Divadla Kalich, kde byl muzikál Hair (Vlasy) nově nastudován v překladu nedávno zesnulého Jiřího Joska, je zajímavé připomenout si, jaké pozdvižení kdysi vyvolaly radikální rozdíly mezi jevištní a filmovou podobou tohoto díla.
Velký risk
Nějaký český emigrant s těžko vyslovitelným jménem si dovolil převést na plátno jedno z nejúspěšnějších broadwayských představení. Použil k tomu neznámé herce a choreografku Twylu Tharp, které do té doby nikdo větší filmovou práci nesvěřil.
„Tenhle projekt jako by byl předem odsouzen ke zkáze,“ napsal po uvedení snímku do kin renomovaný kritik Frank Rich. A hned nato dodal: „Formanovy Vlasy však uspěly po všech stránkách: jako poutavé drama, velkolepá a vyčerpávající podívaná, provokativní sonda do naší společnosti i jako prachsprostá zábava.“
Ne každému se ale výsledek zamlouval. Prskali hlavně autoři původní, divadelní verze z roku 1967, jejíž celý název zněl Hair: The American Tribal Love-Rock Musical. Vztekali se o to víc, že recenzenti považovali změny, které v jejich syžetu provedli filmaři, za prospěšné. Na divadle se hrál příběh „klanu“ vlasatých hippies, kteří sdílejí byt v New Yorku a jejichž přirozeným vůdcem je Claude, nikoliv jeho přítel Berger, z něhož se u Formana stal skutečný šéf party.
Když došlo na filmové natáčení, z hipíka Clauda byl náhle vzorný venkovánek z Nevady, snažící se splnit se ctí službu vlasti – narukovat do Vietnamu. V té úplně první jevištní podobě byl Claude na scéně po celou dobu v zajetí halucinací vyvolaných drogami. Zjevovalo se mu všechno možné, od buddhistických mnichů přes generála Custera až po Abrahama Lincolna. A vesele pálil povolávací rozkaz.
Problém z více úhlů
Claude také v závěru hry umírá. Ve Formanově snímku je do vietnamského konfliktu tragickým omylem zavlečen zavilý pacifista Berger, což dodnes silně působí na city diváků – a to i těch, kteří Hair viděli sto padesátkrát.
Autoři divadelní předlohy Gerome Ragni, James Rado a Galt MacDermot se od Formanovy vize tvrdě distancovali. Kritika však filmové verzi zatleskala. Sám Miloš Forman – a to je právě geniální – dokázal vidět téma revolty proti konformismu, nesmyslné válce a nevlídnému establishmentu z více úhlů.
Tak jako o něco dříve ve svém prvním, neúspěšném americkém snímku Taking Off, i tady měl pochopení nejen pro svobodomyslné hippies, ale také pro jejich rodiny a blízké, které tito lidé kvůli svému nekompromisnímu způsobu života opustili.
Viz nesmírně silná píseň Easy To Be Hard, kterou jednomu z členů party zpívá přehlížená matka jeho dítěte.