Verbálně a symbolicky levicový Ortega, kandidující za Sandinistickou frontu národního osvobození (FSLN), vládne patrně nejautokratičtějšímu režimu v Latinské Americe po Kubě. Současně však v praxi provádí byznysem chválenou a ekonomicky spíše konzervativní politiku, nemluvě o přehršli náboženských a mystických prvků v diskurzu současných „sandinistů".
Na člověka, jenž za studené války reprezentoval režim řazený do prosovětského tábora, jde o velmi zajímavou proměnu. Jak chápat současnou Nikaraguu a vládu rodinného klanu Ortegů? Rozhodně jako fenomén, jenž ve vývoji země není výjimečný.
Země občanských válek a překvapivých kompromisů
Nikaragua je státem, o kterém se vždy uvažovalo jako o kandidátovi na vybudování mezioceánského průplavu. Tato skutečnost k ní připoutávala ne zcela žádoucí mezinárodní pozornost jak před zprovozněním Panamského kanálu, tak i poté. Od své nezávislosti země zažívala sledy občanských válek a později nevybíravých amerických intervencí a okupací, po kterých se však bývalí nesmiřitelní soupeři dokázali domluvit a v zásadě si rozdělit moc.
Když se v roce 1927 dohodli – za účasti USA – reprezentanti věčných rivalů, konzervativců a liberálů, na ukončení fakticky poslední ze svých občanských válek, odmítl jejich kompromis zásadovější z liberálních důstojníků Augusto César Sandino.
Sandino byl levicový nacionalista, odpůrce politiky USA, ovlivněný mexickou revolucí, bez marxistických tendencí. Až do roku 1933 vedl pozoruhodný boj proti zmíněnému politickému paktu a americkým jednotkám, ale nakonec i on přistoupil na dohodu. Jeho oponenti ji však nedodrželi a v roce 1934 tuto legendu středoamerických dějin zavraždili.
Sandino byl levicový nacionalista, odpůrce politiky USA, ovlivněný mexickou revolucí, bez marxistických tendencí.
Od roku 1936 vládl zemi proamerický antikomunistický klan rodiny Somozů (otec a dva synové). Šlo o kandidáty na označení „son of a bitch, but... our son of a bitch". Jak zakladatel rodu Anastasio Somoza García, tak jeho syn uzavřeli se svými protivníky pakty, které ústily v kooptaci opozice do struktur a v dělbu funkcí.
Somozovská diktatura ale vyvolala také ozbrojenou opozici, jíž stála v čele Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN). Ta která kombinovala odkazy na Sandina a jeho antiimperialismus nejenom s obdivem ke kubánské revoluci, ale později také s levicovou teologií osvobození. V hnutí se angažovali i Daniel Ortega a jeho dva bratři, přičemž od Somozů si zakusili své (Daniel skoro sedm let vězení a mučení, jeho bratr Camilo padl).
V roce 1979 vyhnala FSLN posledního člena klanu a nastolila reformistický režim, na mezinárodní scéně blízký Kubě a SSSR, ale nikoli identický s těmito jednoznačně autoritářskými a „socialistickými" státy. Reaganova vláda však mluvila o „komunistické hrozbě" a podporovala ozbrojený odpor proti sandinistům ze strany tzv. contras, tedy další občanskou válku.
Červenec 2016. Lidé v nikaragujském hlavním městě Managua si připomínají 37. výročí vítězství sandinistické revoluce.
Červenec 2016. Lidé v nikaragujském hlavním městě Managua si připomínají 37. výročí vítězství sandinistické revoluce.Autor: Riderfoot/Shutterstock.com
FSLN, za kterou byl od roku 1984 prezidentem právě Daniel Ortega, se navíc ocitla v ostrém konfliktu s katolickou hierarchií a kardinálem Obandem, ačkoli v hnutí působili velmi aktivně mnozí kněží, jeden i ve funkci ministra zahraničí.
V roce 1990 prohrála FSLN ústavně svolané volby (i v tom se lišila od jiných členů bývalé RVHP) a předala moc pravicové vládě Violety Chamorrové. Ortega přešel do nesmiřitelné opozice proti pravicovým kabinetům, ale postupně ovládl ideově rozkročenou FSLN, z níž vytlačil disent a učinil ze strany čistě svůj nástroj. A také začal hledat možnosti dohody se svými protivníky, aby se mohl opět stát prezidentem.
Ortega postupně ovládl ideově rozkročenou FSLN, z níž vytlačil disent a učinil ze strany čistě svůj nástroj.
Postupně se pragmaticky sblížil se zkorumpovaným liberálním prezidentem Alemánem, který ho v roce 1996 porazil, a nakonec si s jeho stranou rozdělil moc v jakési nikaragujské opoziční smlouvě, tedy paktu, jenž dal oběma formacím paritu v klíčových institucích a upravil volební pravidla tak, aby se Ortega stal zase prezidentem.
Volby vyhrál „sandinista" v roce 2006 (a pak opět v letech 2011 a 2016). V té době se již Ortega smířil i s církví, zejména s kardinálem Obandem, který se mu náhle stal jednoznačnou oporou. A Ortegovým kandidátem na viceprezidenta byl bývalý aktivista contras! Exprezidenta Alemána, odsouzeného již v roce 2003 na dvacet let vězení za prokázanou korupci (byť šlo o vězení domácí s možností se pohybovat po celém hlavním městě), pak nakonec v roce 2009 zprostil viny Nejvyšší soud, který Ortega v zásadě kontroluje.
Kdo nekrade, okrádá rodinu
Podobně jako Honduras či Salvador je i Nikaragua zemí historicky ovládanou několika rodinnými klany. Strukturální předpoklady pro to jsou jasné: nevelké množství obyvatel, nepočetná elita, málo městských center a redukovaný počet kvalitních škol plus zděděná privilegia a nerovnosti.
Desetitisíce pracovních míst vytváří v Nikaragui tabákový průmysl:
Nikaragujskými politiky a prezidenty tak bývali Argüellové, Sacasové a zejména Chamorrové. Z poslední rodiny pocházel i novinář Perdo Joaquín Chamorro, který stál proti Somozům a jehož vražda v roce 1978 urychlila pád diktatury. Vdova po něm chvíli vládla se sandinisty, ale pak je porazila ve volbách v roce 1990. Sami Somozové kontrolovali stát a ekonomickou moc. Nikaragua tak někdy působila jako jejich osobní statek. Díky napojení na Washington však nečelili prakticky žádné kritice USA vyjma Carterova období.
Sandinisté chtěli tyto věci změnit. V letech 1979–1990 vládli jako širší mobilizační hnutí, v němž koexistovaly různé frakce. Již tehdy však převažovali bratři Ortegové. Nevýrazný, „šedivý", ale pracovitý Daniel jako prezident (od roku 1984) a mocný Humberto jako velitel armády. Volební porážka v roce 1990 ukončila celkem umírněné, ale ekonomicky neúspěšné revoluční období. Lídři FSLN si ovšem před ochodem z funkcí zajistili tučné prebendy a majetek.
Ortega, postrádající charisma a trpící řadou zdravotních problémů, je po léta ve stínu své ženy.
Sama FSLN se pak dostala pod kontrolu Daniela Ortegy a jeho manželky, básnířky Rosario Murillo. Právě ona se v posledních letech stává vlivnější než její manžel, jehož hájila i proti obviněním ze zneužívání, vzneseným její dcerou z prvního manželství.
Ortega, postrádající charisma a trpící řadou zdravotních problémů, je po léta ve stínu této ženy, jejíž religiózní a esoterické sklony jí vynesly přezdívku „la bruja" (čarodějnice). Jejich osobní majetek, produkt podnikání, úplatků, desátků z čínských i tchajwanských investic či venezuelské pomoci, je obrovský. Zapojení společných potomků do byznysu a politiky pak vede ke srovnávání vlivu klanu Ortega-Murillo se Somozy. Avšak na rozdíl od nich jim chybí tvrdá represe, mučení a chvála ze strany USA.
Tmářská „levice"
Současná Nikaragua je tak v paradoxní situaci. Ortega, kdysi líčený jako „komunista", pořád vládne s odkazy na revoluci a pod hlavičkou FSLN. Současně však již v roce 2006 zakázal v zemi potraty, se svou manželkou stále mluví o Bohu, údajně hájí rodinné hodnoty a skvěle vychází se zástupci nikaragujských podnikatelů. Jak církev, tak byznys přitom sandinisté v 80. letech kritizovali. Jedinou opravdovou opozicí je část liberálů a bývalí Ortegovi kolegové, autentičtí sandinisté, kteří však nemají v daném kontextu zatím šanci.
Nikaragua dosahuje uspokojivých ekonomických výsledků. Ačkoli zůstává jednou z nejchudších zemí na americkém kontinentě, není zasažena hrozivou kriminalitou typickou pro Střední Ameriku a chválí ji i MMF.
Ačkoli zůstává jednou z nejchudších zemí na americkém kontinentě, není zasažena hrozivou kriminalitou typickou pro Střední Ameriku.
Parlament, volební orgány a soudy kontroluje jediná strana, zastíněná kultem osobnosti jednoho páru, v němž navíc dominuje Rosario Murillo, která se jednou může stát i prezidentkou. A tato vládnoucí rodina dala v roce 2013 podivné hongkongské firmě koncesi na stavbu mezioceánského kanálu, vedoucího napříč zemí a potenciálně konkurujícího průplavu v Panamě. Zatím ale není jisté, jak se stavba bude vůbec realizovat.
Ve vládě rodinného klanu Ortegů se objevuje mnoho prvků z nikaragujských dějin. Osoba Daniela Ortegy ale stále zůstává záhadou. Autor tohoto textu si vzpomíná na neformální debatu, již v Managui vedl s významným kostarickým historikem V. H. Acuñou, který Nikaraguu studuje po desítky let. Na pozadí nevkusně barevného pouťového plakátu s vládním manželským párem v centru města Acuña řekl: „Nasvítit ho mohou jak chtějí, ale stejně je to temná postava, tenhle Daniel."