"Omlouváme se, nevěděli jsme, že byl neviditelný." Tahle věta srbských vojáků obletěla na jaře 1999 svět. Provázely ji fotografie, kde pózují vedle sestřeleného jednomístného útočného amerického letounu F-117, postaveného s využitím technologie "stealth". Ta měla snížit jeho radarové, tepelné a zvukové vyzařování na minimální zjistitelnou úroveň. Pro protivzdušnou obranu měl být tedy prakticky nezjistitelný.

Přesto ho dne 27. března 1999 sestřelil nedaleko Bělehradu třetí prapor 250. raketové brigády protivzdušné obrany armády Jugoslávie pod velením plukovníka Zoltána Daniho. Šlo o největší úspěch srbských jednotek během leteckých úderů NATO v rámci operace Spojenecká síla. A také o dosud první a poslední případ v dějinách, kdy se pozemní protivzdušné obraně podařilo tento typ letounu sestřelit.

Moje máma by ze mě neměla radost

Pilotem F-117 byl Darrell Zelko, veterán operace Pouštní bouře v Perském zálivu v roce 1991, při níž byly "neviditelné letouny" nasazeny do boje ve velkém měřítku a odlétaly na 1300 bojových misí, často v silné protiletecké palbě. Měl za sebou řadu bojových letů (jeho Nighthawk absolvoval během Pouštní bouře 39 ostrých startů), ale situaci, která nastala, zažíval poprvé.

Bylo kolem osmé večer, když zaznamenal dvě rakety, které prolétly nízkou oblačností a zamířily přímo k letadlu. První letoun minula, dost blízko na to, aby s F-117 zalomcovala, ale nevybuchla. Druhá raketa však explodovala v těsné blízkosti "stealthu". Těžce poškozený letoun se vymkl Zelkově kontrole a začal se řítit k zemi.

Výbuch byl tak silný, že ho zaznamenal i Boeing KC-135 Stratotanker, vojenský letoun určený pro doplňování paliva jiných letounů ve vzduchu, který v tu chvíli prolétával nad Bosnou.

Pilot v padajícím F-117 byl v tu chvíli vystaven intenzivnímu přetížení a nedařilo se mu zaujmout správnou polohu pro katapultáž. Nakonec se ale přece jen z kabiny letadla vystřelil. Když se nad ním otevřel padák, použil tísňovou vysílačku a podařilo se mu spojit s KC-135, odkud viděli sestřel. Zelko přitom porušil zavedená pravidla z výcviku, podle nichž by měl vysílat až po seskoku, ale správně usoudil, že díky dané nadmořské výšce bude mít jeho signál větší dosah, a navíc nepochyboval, že ho na zemi rychle zajme jugoslávská armáda. Než se tak stane, chtěl dát vědět o tom, že se z letadla dostal, ale je zraněný.

Přistál v poli jižně od města Rumy v západním Srbsku. Zhruba kilometr od něj vedla čtyřproudá dálnice. Rychle se ukryl v odvodňovacím příkopu, jehož si všiml ještě ze vzduchu.

"Moje máma by teď ze mě asi neměla radost," pomyslel si. Sbalil padák, ve tmě kolem sebe nic neviděl. Brzy ale ucítil tlakové vlny z bomb, jimiž bombardéry NATO B-2 ostřelovaly cíle na kraji Bělehradu, vzdáleného něco přes dvacet kilometrů východním směrem. V té chvíli nevěděl, že dopadl zhruba jednu míli od trosek svého letounu, ale počítal s tím, že ho srbští vojáci budou hledat.

Kolem tři čtvrtě na devět použil znovu vysílačku určenou pro tísňové volání: "Mayday, mayday, mayday, Vega 31," odvysílal svůj nouzový volací znak.

Jeho volání zaslechl vojenský tým Frank 36, který uvědomil létající středisko včasného varování a řízení AWACS. Hlášení přijal britský důstojník AWACS, plukovník Frank Graham, a okamžitě se snažil spolu s ostatními členy týmu reagovat. Věděli, že běží o čas. Zatímco co nejrychleji prověřovali volací znak Vega 31, aby věděli, o koho jde, jaký měl úkol a kde asi může být, začaly jim zvonit telefony z různých stran, protože povědomí o problémech jednoho neviditelného letounu se rychle šířilo.

Po chvíli se Zelko ozval z jiné vysílačky: "Přepínám, přepínám, jsem mimo letadlo. Vega 31 mimo letoun."

Odložil vysílačku, protože věděl, že srbští vojáci mohou vysílání odposlouchávat. Věděl ale také, že ho jeho lidé budou hledat. A instinktivně cítil, že jeho vlastní činnost bude rozhodující, má-li mít záchranný tým šanci najít ho živého.

Letíme pro něho

Zachyceno a předáno bylo i toto volání. Zelka pak čekaly dlouhé hodiny, během nichž se mu podařilo navázat kontakt se záchrannými letadly AWACS a krátkými informacemi je zásobovat o své poloze.

K jeho vyzvednutí byly vyslány čtyři helikoptéry, dvě měly za úkol vojáka najít a dostat do bezpečí, druhé dvě letěly jako doprovod. V akci ale došlo k určité prodlevě kvůli tomu, že záchranné týmy už neměly téměř palivo. Helikoptéry tak nakonec musely natankovat ve vzduchu. Na místě samém se pak objevil jiný problém - nad zemí byla hustá nízká oblačnost. Záchranné helikoptéry jí sice mohly proletět, ale jejich doprovod, pokud je měl krýt, potřeboval nezbytně výhled. Helikoptéry tak nějakou chvíli zůstaly nad pilotovou pozicí.

Velitel jednoho z vrtulníků se zkusil Zelka dotázat, zda je možné pokusit se ho vyzvednout, jenže ukrytý pilot nemohl odpovědět: kolem už byli jugoslávští vojáci. Podle pozdějších odhadů pročesávalo bezprostřední okolí kolem něj nejen 800 příslušníků pěchoty, ale i policisté a místní vesničané. V jednu chvíli prošli pátrači jen několik set metrů od příkopu, v němž se schovával. Podle pozdějšího vojákova vyjádření ho od zajetí dělilo doslova pár minut.

Kroužícím strojům začalo docházet palivo, proto velitel nakonec rozhodl, že se o vyzvednutí pokusí později. Zelko, ačkoli to pro něj musela být psychicky těžká chvíle, to ve vhodné chvíli vysílačkou krátce schválil.

Helikoptéry se po dotankování vrátily. Mlha se zvedla. Jeden z pilotů Cardoso uviděl vojenská auta sjíždějící se do blízkosti Zelkovy pozice a věděl, že není času nazbyt. "Dej nám signál," adresoval zprávu ukrytému spolubojovníkovi. Zelko rozsvítil světlici, Cardoso si jí záhy všiml.

"Bingo, bingo, bingo! Zhasni jí," zakřičel do vysílačky.

Světlici zaznamenal i pilot dalšího stroje Franks a rozhodl se k akci. Přistál ve vzdálenosti asi třicet metrů od Zelka, a zatímco část posádky hlídala prostor, dva muži s namířenými zbraněmi mu vyrazili v ústrety.

Pilot F-117 byl pro takovou situaci trénovaný, takže zdvihl ruce a klekl si, aby ho mohli bez problémů zkontrolovat. Rychle ho identifikovali. "Jak se vede, pane?" zakřičel pak jeden z nich. "Jsme tu, abychom vás dostali domů." Sestřelený pilot se konečně dostal do bezpečí.

Viděli jsme ho, když otvíral pumovnici

Úplně jinak vnímali situaci onoho večera a noci muži z třetího praporu 250. protivzdušné raketové brigády armády Jugoslávie, kteří neviditelný letoun sestřelili (a docílili tak dosud nepřekonaného světového prvenství). Jejich velitelem byl plukovník Zoltán Dani, který své radary chránil před zaměřením častými přesuny a omezením radiolokační aktivity na krátké nepravidelné intervaly. Díky tomu se silám NATO nepodařilo vyřadit je předtím, než zahájily útok proti Bělehradu.

Dani navíc o chystaném úderu věděl, protože mu srbská rozvědka předala dané noci informace naznačující pravděpodobnou činnost bombardérů v oblasti - získala je z úryvků odposlechnuté a rozkódované komunikace jednotek NATO. Daniho lidé tedy byli v pohotovosti.

"Američané si mysleli, že nás rozdrtí bez odporu. Občas se chovali jako amatéři. Osobně jsem odposlouchával hovory pilotů bombardérů s průzkumnými letadly AWACS. Znal jsem jejich trasy i plány bombardování," tvrdil později sebevědomě Dani.

Podle zpráv velitele NATO Wesleyho Clarka použili Srbové k zaměření bombardérů standardní radary, které však pracovaly na velmi dlouhé frekvenci a na určitou dobu mohly "nezachytitelné" stroje lokalizovat. Zelkův stroj se podařilo zachytit na krátkou chvíli zřejmě kvůli tomu, že právě otevřel pumovnici, čímž se zvětšil jeho radarový profil - aspoň tak to srbský velitel vysvětloval v pozdějších rozhovorech.

Rakety odpálil podplukovník Dorde Aničić, který později uvedl, že radar zaznamenal F-117 v dosahu asi 23 kilometrů a protivzdušná obrana měla jen 17 vteřin na provedení akce, než ji zaměří protiraketové systémy NATO. Na letoun Aničić vypálil dvě rakety země-vzduch SA-3 Goa. Šlo o jugoslávskou verzi původně sovětských střel S-125 Něva, jež měla mít oproti originálu některá drobná vylepšení, týkající se reakce na elektromagnetické vlny.

Po letech se znovu setkali

Bombardování srbských pozic ze vzduchu v rámci operace Spojenecká síla trvalo od 24. března do 10. června 1999. Srbským protivzdušným silám se za tu dobu podařil už jen jeden potvrzený sestřel, když 2. května 1999 zasáhly nadzvukovou stíhačku F-16 plukovníka Davida Goldfeina. I v tomto případě se podařilo americkému záchrannému vrtulníku pilota včas vyzvednout. Sestřelení F-117 tak zůstalo největším srbským úspěchem v celé operaci.

Dnes jsou některé části zničeného "neviditelného" letounu uchovávány v Srbském muzeu letectví v Bělehradě, další díly trosek dalo Srbsko údajně k dispozici Rusku a Číně, aby je použily při vývoji technologií schopných rozpoznávat a zaměřovat podobné typy letounů. Kousky úlomků si také rozebrali srbští vojáci jako suvenýry.

Od roku 2006 byl letoun F-117 postupně vyřazován z americké výzbroje, kde ho nahradily modernější typy. Jeho provoz byl ukončen podle plánu v říjnu roku 2008.

Zoltán Dani v současnosti provozuje pekárnu v jedné vesnici nedaleko Bělehradu a Darrell "Dale" Zelko je penzionovaným pilotem amerického letectva. Oba se v roce 2013 znovu setkali. Při té příležitosti vznikl dokumentární film režiséra Zeljka Mirkovice "The second meeting" (Druhé setkání), jehož tématem je smíření.