Zbytečné oběti vesmírných programů: Apollo 1 se změnilo v ohnivé peklo

21. červenec 2019 četba na 11 minut
Posádka Apollo 1 - Grissom, White, Chaffee

Posádka Apollo 1 - Grissom, White, Chaffee

Foto: wikimedia.org/NASA

Každý pokrok je lemovaný řadou více či méně fatálních porážek a selhání. Nejinak je tomu i u vesmírného výzkumu, který si vyžádal celou řádku mrtvých. V druhém díle se zaměříme na oběti amerického kosmického programu. Přestože na rozdíl od Sovětského svazu dbali Američané více na bezpečnost, ani jim se nevyhla řada přehmatů a poruch, které skončily tragicky. 

Posádku Challengeru zabil až náraz o hladinu

Kdy: 28. ledna 1986

Kde: USA

Počet obětí: 7

Po skončení programu Apollo zahájila americká NASA na začátku ledna 1972 nový ambiciózní projekt nazvaný STS. Jeho úkolem bylo vyvinout mnohonásobně použitelný dopravní prostředek pro lety na oběžnou dráhu a zpět. Dnes je známe jako raketoplány.

Challenger byl druhým raketoplánem v pořadí. Byl přestavěný ze stroje určeného pro potřeby zátěžových testů, které však nakonec nebyly nutné. Do služby byl předán 30. června 1982 a první let uskutečnil 4. dubna 1983. Na oběžnou dráhu se do svého zničení vrátil ještě osmkrát a v letech 1983 – 1984 byl dokonce nejvytíženějším ze všech amerických raketoplánů.

Osudnému startu Challengeru předcházelo několik odkladů, které tak nepřímo zavinily jeho zkázu. Původní start byl stanoven na 22. ledna 1986. Protože však došlo ke skluzu předchozí mise byl start přesunut na 25. ledna. Další přesun na 27. ledna si pak vyžádalo špatné počasí v místě přistání. Ani na třetí pokus však raketoplán neodstartoval, technická závada posunula start o den na 28. ledna, kdy došlo k poslednímu zdržení o dvě hodiny z důvodu poruchy počítače.

V ten den bylo na floridském mysu Canaveral neobvykle chladné počasí a rtuť teploměru klesla až na -4 stupně Celsia. Někteří inženýři proto varovali, že tak nízké teploty mohou způsobit nepružnost teflonového těsnění dvou pomocných raketových motorů SRB. Předletová kontrola však neodhalila nic neobvyklého a Challenger dostal zelenou.

Ke své poslední cestě odstartoval 28. ledna 1986 v 11 hodin 38 minut místního času. Na jeho palubě byla sedmička astronautů – Franccis Scobee (1939 – 1986), Michael Smith (1945 – 1986), Ellison Onizuka (1946 – 1986), Ronald McNair (1950 – 1986), Judith Resniková (1949 – 1986), Christa McAuliffeová (1948 – 1986) a Gregory Jarvis (1944 – 1986).

První známky, že něco není v pořádku, se objevili už v čase 0,445 sekundy po startu, kdy kamery zachytily černý obláček spalin v oblasti pravého pomocného raketového a externí palivové nádrže. V čase +58,8 sekund se opět objevuje dým, který se v čase +59 sekund mění v plamen. Ten v čase +72,141 sekund přepálil spodní závěs pravého motoru.

Uvolněný motor se začal naklánět a v čase +73,137 sekund protrhl nádrž externí palivové nádrže, kterou roztrhaly aerodynamické síly na kusy a raketoplán zahalil oblak kapalného vodíku a kyslíku. V čase +73,304 sekund explodovala hlavní palivová nádrž s 82 tunami vodíku.

Kabina z posádkou, která byla tlakovou vlnou odtržena od trupu raketoplánu, pokračovala setrvačností v letu vzhůru a 25 sekund po explozi dosáhla výšky skoro 20 kilometrů. Poté již následoval pouze nekontrolovaný pád.

Po 165 sekundách od exploze narazila kabina rychlostí 330 kilometrů v hodině na hladinu Atlantického oceánu. Je přitom docela dobře možné, že minimálně část posádky byla v té době stále ještě při vědomí, protože ze samotné exploze vyvázla kabina téměř bez poškození. Svědčí pro to i nález čtyř čtyř dýchacích přístrojů, z nichž tři byly použité.

Podle oficiálního prohlášení NASA však všichni členové posádky ztratili vědomí zřejmě už po několika sekundách. V reakci na havárii byly všechny lety raketoplánů zastaveny na dva a půl roku. V jejich konstrukci bylo provedeno více než 400 změn.

Akční letáky