Zbytečné oběti vesmírných programů: Apollo 1 se změnilo v ohnivé peklo

21. červenec 2019 četba na 11 minut
Posádka Apollo 1 - Grissom, White, Chaffee

Posádka Apollo 1 - Grissom, White, Chaffee

Foto: wikimedia.org/NASA

Každý pokrok je lemovaný řadou více či méně fatálních porážek a selhání. Nejinak je tomu i u vesmírného výzkumu, který si vyžádal celou řádku mrtvých. V druhém díle se zaměříme na oběti amerického kosmického programu. Přestože na rozdíl od Sovětského svazu dbali Američané více na bezpečnost, ani jim se nevyhla řada přehmatů a poruch, které skončily tragicky. 

Columbie se rozpadla nad Texasem

Kdy: 16. ledna 2003

Kde: USA

Počet obětí: 7

Ani poučení ze zkázy Challengeru nezabránily o 17 let později havárii dalšího raketoplánu. Přestože okolnosti havárie raketoplánu Columbia byly odlišné, následky byly stejně tragické. Zatímco Challenger byl zničen krátce po startu, Columbia havarovala až při návratu z úspěšné mise zpět na Zem. I v tomto případě však zahynulo všech sedm astronautů na palubě.

Columbia byla ještě starší než Challenger a byla úplně prvním raketoplánem nasazeným do služby. Poprvé byla vypuštěna na oběžnou dráhu už v dubnu 1981 a celkem úspěšně absolvovala 28 letů.

Na svou poslední misi odstartovala Columbie 16. ledna 2003. Její posádku tvořilo sedm astronautů – Rick D. Husband (1957 – 2003), William C. McCool (1961 – 2003), Michael P. Anderson (1959 – 2003), Laurel Clarková (1961 – 2003), David M. Brown (1956 – 2003), Kalpana Chawlaová (1961 – 2003) a první izraelský astronaut Ilan Ramon (1954 – 2003).

Během šestnáctidenní provedli astronauti celou řadu experimentů v oblasti mikrogravitace. Nic nenasvědčovalo tomu, že by přistání raketoplánu nemělo být stejně úspěšné. Ráno 1. února 2003 vstoupil raketoplán rychlostí 7,5 kilometrů za hodinu do atmosféru. Sestup zpočátku probíhal zcela rutinně a vše nasvědčovalo, že Columbia přistane přesně podle plánu v devět hodin 16 minut východního standardního času.

V 8:50:53 vstoupila Columbia do desetiminutového období největšího ohřevu, během kterého bylo teplotní namáhání na maximum. V 8:52:00 překročila Columbia ve výšce 70,6 kilometrů kalifornské pobřeží. Podle pozdějších svědeckých výpovědí už tehdy bylo vidět, že se od raketoplánu oddělují žhavé body.

Krátce na to se začalo bortit levé křídlo a bylo stále obtížnější udržovat raketoplán na sestupové dráze. Ve výšce 63,1 kilometrů se přerušilo radiové spojení, Columbia se prudce naklonila, převrátila a odtrhlo se celé zničené levé křídlo.

Tím se porušila těsnost nákladového prostoru a raketoplán se začal nekontrolovaně řítit k zemi. Zkázu však dokonala až exploze paliva v nádržích. Právě ta zabila posádku, která byla až do tohoto okamžiku zřejmě při plném vědomí a uvědomovala si neodvratnou smrt.

Trosky zničené Columbie byly rozesety do eliptické oblasti o rozměrech 500 x 100 kilometrů jihovýchodně od texaského Dallasu. Velká část trosek včetně zbytků těl členů posádky byla nalezeny v okresu Nacogdoches ve východním Texasu.

Při následném vyšetřování inženýři NASA zjistili, že příčinou budoucí havárie byl incident při startu, kdy se z externí palivové nádrže odlomil kus pěnové izolace, který ve vysoké rychlosti zasáhl náběžnou hranu levého křídla a poškodil tepelnou ochranu. Při sestupu do atmosféry se tudy do křídla dostal horký vzduch, který následně narušil jeho strukturu a způsobil rozpad raketoplánu.

Stejně jako havárie Challengeru i zkáza Columbie zastavila lety raketoplánů na dva a půl roku. Byla přijata řada opatření, která měla minimalizovat odpadávání izolace z hlavní palivové nádrže, zlepšilo se monitorování odpadávání izolace nádrže a raketoplány byly vybavené technologiemi, které umožnily opravu poškození přímo na oběžné dráze.

Do vesmíru se vrátily raketoplány až v červenci 2005, kdy byl vyslán raketoplán Discovery.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 3/3
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky