Od Zeleného čtvrtku do Červeného pondělí. Nejstarší svátek křesťanů je opět zde

19. duben 2019 četba na 12 minut
Velikonoce

Velikonoce

Foto: archiv Deníku

Byť si s Velikonocemi nejčastěji spojujeme dny od Zeleného čtvrtku do Velikonočního pondělí, představují tyto nejstarší křesťanské svátky jedny z "nejkomplexnějších" a nejdelších v roce. Přípravné období začíná Popeleční středou 46 dnů před Velikonoční nedělí a celá velikonoční doba trvá ještě 50 dnů po ní.

FOTOGALERIE

Vývoj průběhu velikonočních svátků se od apoštolských dob formoval v symbióze rolnických tradic spojených s novým hospodářským rokem a křesťanského obrazu ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Je to tedy období, kdy vrcholí liturgický rok křesťanů, pro něž jsou Velikonoce svátky vykoupení a naděje (samotný pojem Velikonoce odkazuje "k velké noci", tedy k době, kdy byl Kristus vzkříšen), a současně období, v němž se koncentroval duchovní základ lidové kultury. Proto jsou Velikonoce co do počtu rituálů a ustálených zvyklostí ze všech ročních svátků ty vůbec nejpestřejší.

Časová pohyblivost Velikonoc je dána tím, že podle církevní historie připadlo utrpení Kristovo na dobu, jež následovala po jarní rovnodennosti, a současně mu předcházel první jarní měsíční úplněk. Toto pravidlo bylo vzato za základ a Velikonoční neděle (Boží hod velikonoční) se slaví vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Všechny ostatní svátky spojené s Velikonocemi se pak odvozují od jejího data.

Dlouhé svátky

Ze všech svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. Křesťané se na ně připravují čtyřicetidenním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Původně šlo o dobu, kdy lidé toužící přijmout křest zintenzivnili svoji přípravu - bylo to tedy pro ně šest týdnů koncentrace, pokání a půstu. Popeleční středa současně ukončuje období masopustu.

Během páté postní neděle, nazývané též Judica, Smrtná či Smrtelná neděle, se v katolickém obřadu poprvé připomíná Kristova smrt. Poslední šestou nedělí, zvanou Květná, už začíná velikonoční Svatý týden (označovaný také jako Velký nebo pašijový).

V lidové tradici, odkazující až k pohanským dobám, má své místo i jméno každý den tohoto týdne, počínaje Modrým (či Žlutým) pondělím, kdy dětem a studentům začínaly jarní prázdniny, po němž následuje Šedivé úterý, představující počátek jarního úklidu - hospodyně v tento den vymetaly pavučiny.

Ani pondělí, ani úterý pašijového týdne však ještě nehraje žádnou podstatnější roli v křesťanských zvycích. Tam se objevuje až Škaredá středa, jež upomíná na Jidášovu zradu, tedy škaredý skutek. Jiným pojmenováním téhož dne je Sazometná středa, protože se ten den vymetaly saze z komína.

Podle liturgie se ale velikonoční slavnost člení do pouhých tří dnů - takzvaného svatého třídení neboli tridua, upomínajícího ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Krista. Svaté třídění tedy v liturgii začíná večerem Zeleného čtvrtku a pokračuje Velkým pátkem, Bílou sobotou a nedělním Božím hodem velikonočním. 

Následná velikonoční doba trvá padesát dní a vrcholí slavností Seslání Ducha svatého neboli letnicemi (letos připadají na 9. června). Významným dnem v tomto období je ještě církevní slavnost Nanebevstoupení Páně, čtyřicátý den po Božím hodu. 

Odpouštějící Zelený čtvrtek

Podle výkladu církevních autorit vzniklo pojmenování "Zelený" nejspíš z církevního řádu, podle něhož se kdysi přijímali do církevní obce opět hříšníci, odsouzení k pokání - byli zvázáni z církevních trestů, a tak se stali z "uschlých ratolestí" opět "zelenými". Tento den je tedy dnem odpuštění.

Podle německého římskokatolického duchovního a liturgisty Adolfa Adama mohlo však české označení "Zelený" vzniknout také zkomoleninou německého názvu "Greindonnerstag" (Lkavý čtvrtek) na "Gründonnerstag" (Zelený čtvrtek). A podle Beneše Metolda Kuldy, moravského buditele a kněze z 19. století, má Zelený čtvrtek své jméno od zelenin, které stačí křesťané jedli po zvyku Židů. "Ohlasem tohoto výkladu je ona špenátová tradice, jíž se řídíme na Zelený čtvrtek namnoze dodnes. Liturgii večera Zeleného čtvrtku určuje především vzpomínka na Ježíšovu Poslední večeři a při ní ustanovenou eucharistii, ale i při ní konaný obřad mytí nohou, symbol Ježíšovy služebné lásky," uvádí Eva Večerková v knize Obyčeje a slavnosti v české kultuře.

Rodiny tedy začínaly tento den modlitbou a omýváním ve vodním toku nebo rosou, která měla bránit i onemocnění šíje a dalším nemocem. Dál se také pokračovalo v jarním úklidu a smetí se odnášelo na křižovatku cest, "aby se nedržely v domech blechy". Aby stavení opustil hmyz a myši, zvonilo se paličkou o hmoždíř. 

Na Zelený čtvrtek také dodnes utichají zvony, protože "odlétají do Říma" (a znovu se rozezní na Bílou sobotu) a místo nich se ozývají dřevěné řehtačky v rukách dětí. Dalším dochovaným zvykem v tomto dni je pečení i prodávání "jidášů," tedy zdobného pečiva ve formě závitků, jež mají odkazovat k provazu, na němž se oběsil biblický Jidáš.

Smutný a magický Velký pátek

Tento den se v křesťanské tradici nese ve znamení hlubokého smutku na památku ukřižování Ježíše Krista, proto se při něm dodržoval přísný půst, kostelní písně se zpívaly jen bez doprovodu varhan a chudá byla i kostelní výzdoba. Pojil se také s řadou zákazů, zejména se zákazem hýbat se zemí - o Velkém pátku se tedy nesmělo rýt, kopat, orat ani zatloukat kůl. Podle kněze Mariana Ullmana z poloviny 18. století dodržovali někteří lidé tento zvyk a nepracovali na poli "na památku, že země přijala Božího syna v tento den, ale je jich více jiných, kteří nemohou říct pro to žádný důvod".

Hlavním symbolem Velkého pátku byla nicméně opět voda - tou se lidé omývali pro zdraví, vykrápěl se chlév a omývala zvířata.

Velký pátek byl navíc v lidových představách podobně jako Květná neděle spojován s kouzly a magickou mocí, protože "při hlase pašijí" se otevírala země a poklady v ní. Existuje řada českých pověstí z různých krajů o lidech, kteří se o tom chtěli přesvědčit a došli k otevírajícím se skalám, aby si nabrali zlata a drahokamů. Pokud ale neodešli dřív, než kněz dokončí čtení pašijí, skály se za nimi opět uzavřely a uvěznily je na rok v podzemí.

Prameny 17. až 19. století dokládají také zvýšenou aktivitu čarodějnic, žen, které se chtěly kouzlením domoci prospěchu stíráním rosy ze vzešlého obilí na sousedově poli.Ve dnech svatého třídění se daly odhalit. "V létě roku 1673 byla z takového konání obviněna Veruna, manželka Jana Loudy z městečka Žerčic u Mladé Boleslavi. Viděl ji čeledín ze statku Martina Pekaře, jemuž pšeničné pole patřilo, jak slavnostni jitřní času velikonočního v pšenici rosu stírala. Oděna jen v košili táhla jiný šat po pšenici a do hrnce pak rosu ždímala. Udal ji, a když konšelé městečka prošetřovali tento případ, přispěl i Martin Pekař: pozoroval prý řadu let, že se pšenici nedaří, že jeho pole utrpělo škodu," zmiňuje jeden takový případ Eva Večerková.

Přelomová Bílá sobota

Bílá sobota získala své jméno podle bílého roucha novokřtěnců, kteří ve středověku při velikonoční vigílii přijímali křest. V tento se muselo ještě před východem slunce všude uklidit, vybílit stavení, vymetalo se novým koštětem. Pekly se mazance, beránci a také chléb. Vše se chystalo na Boží hod velikonoční. Chlapci pletli pomlázky z vrbových proutků, vázaly se březové větvičky a zdobila se vajíčka.

Protože v křesťanské liturgii představuje Bílá sobota přelomový den očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista, neslaví se mše svatá ani žádné jiné svátosti kromě pomázání nemocných. Doznívají také lidové tradice svatého třídení a končí postní doba. 

Nastupující noc pak patří obřadům Velikonoční vigilie, jíž začíná Slavnost vzkříšení: po setmění se proto v kostelích světí oheň a křestní voda, od nového ohně pak kněz zapaluje velikonoční svíci, paškál, symbolizující vzkříšeného Krista. Zapálený paškál nese v průvodu do ztemnělého kostela, kde si od něj věřící zapálí vlastní svíce. Podle křesťanské víry přemáhá "Kristovo světlo" temnotu hříchu a smrti.

S Bílou sobotou a symbolem nového ohně se pojí také lidový obyčej "pálení Jidášů" - někdy šlo o pálení slaměných nebo dřevěných panáků na zasetém poli, aby byla úroda chráněna před živelnou pohromou, jindy o spalování polínek na hranici před kostelem (na níž kněz zažehl nový oheň), jejichž posvěcené oharky si pak lidé odnášeli, aby jimi chránili své stavení - například jimi kreslili kolem domu čáru, aby do domu nemohly škodlivé síly.

Protože ze soboty na neděli došlo ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista, je právě tato označována za "velkou", a tedy za původce slova Velikonoce.

Nedělní rodinný Boží hod

V lidové tradici je vycházející slunce rána Božího hodu podobenstvím zmrtvýchvstalého Spasitele. Slunce se prý raduje ze vzkříšení Ježíše a šťastný bude i člověk, který tento úkaz uvidí. Nedělní jitro proto o Velikonocích provázela někde stále provázejí procesí. Průvod vychází ještě za šera od kostela a míří na nějaký místní kopec, odkud může pozorovat svítání.

Už od středověku církev světí při slavnosti Božího hodu donesené pokrmy, zejména tradiční velikonoční jídla - vejce, mazance, beránky, víno a chleba. A protože tento den se klade velký důraz také na soudržnost rodiny, dochoval se zvlášť na venkově dodnes zvyk, že všichni členové se po návratu z kostela rozdělí o svěcená vejce, která se jí ještě před obědem, nalačno, rozkrájená na tolik dílků, kolik je stolovníků. Spěch se "svěceninami" z kostela je spojen s lidovou vírou v magii dobrého počátku.

Úlohu obřadního velikonočního pečiva si dodnes uchoval mazanec neboli velikonoční bochánek, k němuž na konci 19. století přibyl ještě bábovkový beránek pečený ve formách, který nahradil skutečného beránka, jenž se pojídal na Boží hod v dřívějších dobách. Obecně se tento den nese ve znamení pojídání dobrých pokrmů, k nimž se dále řadí i klobásy, nádivky a podobně.

Kolednické Velikonoční pondělí

Dni po Božím hodu, kdy vycházejí koledníci s pomlázkou, se říká mimo jiné Červené pondělí. Název však není odvozen, jak asi leckoho napadne, od červených zadečků, ale od načerveno zbarvených vajec (kraslic), o nichž se věřilo, že mají zvláštní sílu, protože červená byla barva Kristovy krve a jako taková představovala barvu síly i života a barvu odpuzující zlo. 

Koledníci s pomlázkami by měli o Velikonočním pondělí vyrazit už za časného rána, neboť věcí jejich prestiže by mělo být podle tradice zastihnout děvčata ještě na lůžku.  Obřadnému šlehání se připisovala magická síla spočívající v probuzení životní síly a aktivity, v omlazení a v ozdravění. Odměnou byla nejčastěji malovaná vajíčka a cukroví.

Obyčeje Velikonočního pondělí, zejména různé hry s vajíčky, doznívaly ještě v neděli po Velikonocích, zvané Bílá nebo Provodní. Pak už se život vracel do všedních kolejí.

Akční letáky